Dita Koudelková | Články / Reporty | 19.07.2017
Neděle, poslední den Mighty Sounds je už tradičně zkouškou vůle. Poté, co jsme si dvacet hodin indikovali vysokou voltáž hudební produkce, máme rock՚n՚roll vepsaný ve tváři. Zaplať Satan, že nejbližší záchranná stanice je nedaleko. Ve stínu Lucky Hazzard stanu právě začínají Creative Waste. Všichni, které už omrzela klišé, si přicházejí na své. Dramatické kytarové riffy šlehají z dunivě otřásajícího se basové podloží a provází nás devíti kruhy pekla. Instrumentálně zpracovaná temnota saúdskoarabského grindcoru vyvolává v davu nadšené modlitby. Kdo pohledí do vytřeštěných očí Fawaze Al-Shawafa, když brázdí pódium jako nervózní strážný mezi dalšími členy svíjejícími se v uspokojivé tortuře, možná už nikdy nebude klidně spát.
Jen o kousek dál se nachází malý, úplně jiný svět. Na letos nově představené akustické Black Coffee probíhá posezení u Lauren Napier. Drobná, kudrnatá Američanka, posedávající u stolku s hrnkem na kávu, listuje zašlým zápisníkem. Tklivý folk zpívaný hlasem něžné, nadpozemské bytosti a vyprávěný duší staré dámy, padá na publikum polehávající v trávě jako měkká peřina, do které se v sychravém odpoledni touží zabalit. Básnířka, tulačka a žena několika osobností působí jako květina mezi svoločí, když na kytaru vybrnkává rock՚n՚rollové balady.
Komu peněženka hlásí více žetonů na kelímky než mincí, měl by následovat protinožce. Na Monster stage se valí australský punkrock v podání Clowns, který má větší sílu než bedna pančovanýho alkoholu. Hlouček postávající pod pódiem se během chvíli rozmnožuje v běsnící dav a nabývá stále větších rozměrů. Zpěvák Stevie Williams je v neustálém kontaktu s publikem, stoupá na zábrany před lačný dav a vzápětí se jím nechává pohltit, jako byl jeho součástí. Žádné vynucené popěvky, ani potřeba cvičit fanoušky, tupě poskakující na nejrůznější povely. Odhazuje mikrofon do hloučku lidí, aby za něj dozpívali refrén, a škrábe se zpět na pódium. Dojde pro pár piv, jedno odkopne do dlaně natažené z publika a během několikaminutové vyhrávky si ho společně v klidu vychutnají. Je jasné, že tuhle poměrně neznámou partičku z Melbourne jsme zastihli za pět minut dvanáct, než jim klubová scéna bude těsná.
Dalším headlinerem jsou dnes legendární Agnostic Front. Další syrový hardcore z New Yorku, co se s ničím nemazlí, a už s první skladbou se Roger Miret dožaduje circle pitu. Obří masa lidí srocená pod pódiem není na rozdíl od lídra připravena přepnout z nuly na sto a povel chvíli ignoruje. „Where the fuck is my cicrle pit? Když řeknu, že budete skákat, tak chci doprdele vidět každýho z vás skákat!“ naléhá Miret, zatímco do publika solí pecku My Life My Way, kterou už si nikdo nedovolí neskandovat. Dává tak jasně najevo, že dnes se tu odehrává „My life Roger՚s way“. Thrash metalem napěchované kytary, co z nás za chvíli vymlátí vnitřnosti, konečně zvedají se země tornádo prachu a lidských končetin. Vznášející se šedou clonu prozařují rudé světlice a burácejícímu lidu se konečně dostává kouska tvrdého srdce v songu For My Family. „That՚s how we live it!“
fotogalerie z festivalu tady
Jednou z posledních zastávek, než opustíme udusanou čápovskou pláň, jsou kalifornští Ignite. Nabušený west coast hardcore, které u nás bylo možné spatřit už několikrát, se v žádném případě nehodlá nechat strčit mezi okoukané kousky. Tohle je Amerika! Velkolepá atmosféra, kde průměr je neúspěchem a rodinné hodnoty jdoucí ruku v ruce s politickým uvědoměním jsou neochvějné. Snaha vyburcovat v publiku hlasitější reakci na Donalda Trumpa než jen souhlasný potlesk s poplivání jeho osoby, se sice míjí účinkem, ale jakmile se do davu valí sypačka Know Your History, strhnou se divoké nepokoje. „ Wanna see a fuckin big cirle pit commin from my west cost hometown!“ a na povel frontmana Zoliho se pod pódiem roztáčí supercelární tornádo! S posledním zákrutem vířícího prachu se chýlí ke konci i letošní ročník Mighty Sounds. Jedno z posledních míst, kde stále žije rock՚n՚roll. S posledním refrénem skladby Live for Better Days nezbývá než přežít následujících 364 dní.
Mighty Sounds 2017
16.7.2017, Čápův dvůr, Tábor
foto © Štěpán Rožek
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.