Klub Mír: 25 let, divoké devadesátky a všechno ostatní

Klub Mír představuje již 25 let středobod alternativní kultury v Uherském Hradišti. Jeho význam však zdaleka přesahuje metropoli Slovácka... Na začátku 90. let to byl jeden z prvních rockových klubů v okolí, kam se za hudbou sjížděli fanoušci pomalu z celé Moravy. Přidejte uvolněnou atmosféru 90. let, lokální metalovou scénu v čele s Krabathor, výlety západních hvězd na divoký východ, silnou folklórní tradici a vznikl malý kult, který i přes pozdější ochlazení zájmu o klubové koncerty stále žije. Za klub Mír odpovídal Petr Tománek.

Klub Mír za několik dnů oslaví 25 let, čímž se zařadí mezi nejdéle fungující kluby u nás. Jaké byly začátky? Co bylo prvotním impulzem pro založení klubu?
Impuls, respektive nabídka na spolupráci přišla od tehdejšího ředitele Městských kin Jirky Králíka, který chtěl budovu bývalého kina smysluplně využít a začít dělat hudební koncerty. S kolegou Richardem Tesařem jsme provozovali první soukromou hospodu na okrese v nedalekém Zlechově, kde jsme v hospodském sále pořádali koncerty, diskotéky, country večery, probíhaly tam hody a podobné taškařice. Měli jsme zkušenosti s vedením gastro provozu i organizováním akcí, logicky se proto obrátil na nás, abychom pomohli s rozjezdem klubu.

Nakolik je specifické provozovat hudební klub v srdci Slovácka, které veřejnost vnímá jako kraj proslavený historickými památkami, lidovým folklórem a dobrým vínem?
Já si nemyslím, že mladí tady jsou jiní nebo mají jiný hudební vkus než jinde v republice nebo Evropě. Spíš se to projevuje trochu legračně v tom, že se občas na deathmetalovém koncertu nebo techno party objeví ovíněný šohaj v kroji, který se zapomněl převléct na cestě z hodů a dorazil v plné polní s kosárkem za kloboučkem. Taky by se jinde nestalo, že cimbálová kapela vyprodá klub jako letos na jaře, kdy se tady sešel opravdu zajímavý mix návštěvníků. Kluci z cimbálovky Harafica jsou všichni velice mladí a mají ke klubu ten správný vztah. Vlastně jsou to skoro štamgasti, kteří po zkoušce chodí k nám. Na druhou stranu folklorní tradice je tady silná a mladí přebírají nástroje po rodičích a někdy se stane, že i z ostrého rockera vyroste kovaný folklorista. Z piety jsme také nechali v koncertním sále slovácké ornamenty po stranách pódia.

Jak se liší řízení klubu oproti 90. letům? V současnosti existuje nepřeberné množství způsobů trávení volného času, na druhou stranu komunikační technologie jsou mnohem dál.
V devadesátkách byl obrovský hlad po zakázaném ovoci a mnohdy to probíhalo tak, že se vylepily dva plakáty a na koncert přišlo 350 lidí. V té době v okolí žádný podobný klub nefungoval. Tuším, že nejbližší byl v Brně, takže jsme byli přirozeně spádová oblast pro návštěvníky z celého kraje. No a tzv. západní kapely sem jezdily víceméně za hubičku nasát atmosféru země za železnou oponou, což do té doby bylo nemyslitelné... To už se dnes těžko vysvětluje. Klub ze začátku vlastně dramaturgicky patřil pod městskou příspěvkovou organizaci a až postupně řízení klubu plně spadlo na naše bedra. Jinak samozřejmě hudební průmysl se nasytil a stal se z nedostatkového zboží normální částí zábavního průmyslu a musí tvrdě bojovat o své místo na slunci. Kluby rostou jako houby po dešti a stejně rychle i zanikají, ale to k životu v rozvinuté civilizaci patří. Ke komunikačním technologiím mám rozporuplný vztah. Je mi jasné, že bez propagace hudebních akcí těmito formami to nejde, ale může to být i silně kontraproduktivní. Lidi prostě nejdou ven objevovat nové zajímavé věci, nechtějí se spálit a vše si otestují na virtuálních sítích, než někam vyrazí. Jdou vlastně najisto a to je trochu nuda. Chybí nadšení, adrenalin a síla okamžiku.

Jak vnímáš místní hudební scénu? Když si odmyslím metalovou explozi v 90. letech, kdy se výrazně prosadily kapely jako Krabathor, Melancholy Pessimism nebo Hypnos, tak většina dalších projektů významem nepřekročila hranice regionu.
Jsou to kapely, které mají kořeny v 90. letech, což nutně musíš zasadit do společenského kontextu té doby. Byl obrovský drajv a nadšení. Kluci do toho šli po hlavě a neměli nic jiného než muziku. Mohli tehdy poprvé vidět naživo své idoly, které měli vylepené na zdi, a toužili se jim vyrovnat nebo alespoň s nimi být jako support na koncertu. Tohle všechno je hnalo dopředu. Možná i trocha naivity v tom byla, nicméně dokázali se prokopat ven a od té doby nic. Já samozřejmě znám kluky z těchhle kapel a klobouk dolů před Brunem z Krabathoru, který dál třímá prapor místní metalové scény s kapelou Hypnos a dělá to dobře. Děláme spolu už tradičně vánoční koncert Hypnos & friends a návštěvnost se postupně blíží vyprodanému domu. Loni reunion Krabathor, kteří se výjimečně sešli na pár republikových koncertů, u nás dvakrát po sobě vyprodal klub. Z místních kapel to zkoušejí rockoví Free Fall, nasazení jim nechybí, tak uvidíme.

Doba je dnes úplně jiná, jsou jiné priority, málokdo má muziku soustavně na prvním místě. Většinou jde o chvilkové nadšení typu založíme kapelu, rychle nahrát pár skladeb, šup s tím na Youtube, Soundcloud, Facebook a teď už jen počkáme, jak to zboří svět. Následuje vlažná odezva, půlku kapely začne bavit něco jiného, druhá půlka se přejmenuje a tuto mantru točí znovu. No a pak přijde rodina a kytara jde na Aukro.

Občas se objeví něco zajímavého, zaznamenám, domluvím si je na klubový koncert jako support, ale než dojde ke koncertu, kapele skončí jepičí život... takových zkušeností mám celkem dost. Nicméně jsem optimista a věřím, že se nějaké nové kapely zjeví, aby mohly odstartovat svou kariéru v našem klubu a já byl u toho.

Přes léto se v Uherském Hradišti odehrává řada venkovních akcí zdarma. Myslíš, že podobné události klubovým koncertům spíše škodí, protože lidé rádi zapomínají, že platit za živou hudbu je normální?
Je to tak všude, ale jde taky o to, jaké kapely na těch akcích zadarmo vystupují. Objeví se tam i mně příjemné a kvalitní kapely, ale většinou tam vystupují kdysi talentované figury za zenitem proprané bulvárem, které se podbízejí mainstreamovému publiku. Za náležitý honorář zahrají komukoliv a kdekoliv, proto jsou taky zváni. Jsou všichni vlastně už jen jako... trochu jako konfliktní rapper, trochu jako pankáč, trochu jako rocker. Hlavně nikoho neurazit, prostě rádoby rebelové na podiu. Je samozřejmě špatně, že se vytváří pocit, že za něco platit musíš a za něco ne. Na druhou stranu v pozadí těch akcí stejně stojí investor, který ty peníze nějakým způsobem vygeneroval, a kolikrát ani nevíš, že jsi mu na ně přispěl. Upřímně, já bych za ty náměstíčkové kapely taky neplatil.

Několik zásadních tuzemských klubů, např. zlínský Golem, ústecká Mumie nebo rožnovský Vrah, ukončilo v posledních letech činnost. Nastala někdy situace, kdy jste měli chuť všechno zabalit a provoz ukončit?
To, že skončil Golem mě moc nepřekvapuje a těch důvodů asi bylo víc. Co vím, tak nájem měli menší než my, ačkoliv Uherské Hradiště je třikrát menší než Zlín, a taky kapacitně byl Golem násobkem Míru... Tím chci říct, že se mohlo sejít víc špatných okamžiků a klub skončil. I klub Mír byl několikrát pod silným tlakem z různých stran a někomu jsme trnem v oku pořád, ale to už beru jako normální stav. My máme tu výhodu, že jsme absolutně finančně nezávislí, platíme městu komerční nájem za pronájem budovy, nepobíráme žádné granty nebo dotace. Zachováváme si jistou část svobody.Okamžiky to úplně zabalit samozřejmě byly, ale já za sebou nerad nechávám rozdělanou práci a neutíkám z boje... A baví mě to.

Stíháš během řízení klubu navštěvovat i koncerty, které se odehrávají jinde? Ať už omrknout, jak jsou na tom ostatní kluby v republice, nebo naživo vidět velké zahraniční hvězdy?
Moc koncertů jinde nestíhám, ale teď jsem byl na Colours of Ostrava, kde jsme zašel i na Republic of Two. Chválu jsem slyšel na The Atavists, ty jsem bohužel nestihl. Co mě nejvíc bavilo byli holandští My Baby, kteří ve třech odehráli skvělý koncert s neskutečným nábojem, a taky další Holanďanka Kovacs byla naživo úžasná. Jinak mi připadalo, že tento rok pořadatelé festival posunuli do takového lepšího popu. Příští rok se chystám na Pohodu do Trenčína, ale taky záleží na tom, co tam bude. Kluby nestíhám navštěvovat vůbec a na větší koncert tak jednou za rok. Většinu akcí na Míru stejně musím absolvovat. Když mám volný víkend jednou za měsíc, vyrážím do hor na kolo nebo na prkno.

Na jaké momenty vzpomínáš nejraději? Byly to koncerty zásadních zahraničních kapel Napalm Death nebo Agnostic Front, které dorazily do ani ne třicetitisícového okresního města?
Na tyhle koncerty strašně rád vzpomínám. Myslím, že to bylo kolem roku 1997. Napalm Death k nám přivezl nadšený metalový promotér Pedro Hejtmánek a dnes už to můžu říct, ale kapacitu tehdejšího klubu přešvihl minimálně dvakrát. A to byl zájem tak obrovský, že fanoušci kapely, kteří už se na koncert nedostali, vylomili mříže na dámských toaletách a suverénně kráčeli do klubu z dámských toalet... No pár jich prošlo. Já se chtěl podívat na chvilku do sálu na už rozjetý koncert, ale nebyla možnost se tam vůbec protlačit. Za chvilku jsem zjistil, že nemůžu ani zpátky a po několika minutách jsem byl davem přenesen téměř doprostřed sálu s připaženýma rukama a nohama ve vzduchu. Na sále pršelo, ne sice dírou ve stropě, ale dolů padal sražený pot, jak bylo narváno.

Hardcoreoví rabiáti Agnostic Front z New Yorku, to bylo taky peklo. Ti přijeli tourbusem celkem brzy a hned si na sále poskládali malou posilovnu a celkem intenzivně na sobě makali. Pak si chvilku udělali i zvukovku. Připojení k internetu jsem měl tehdy pevné a jen u sebe v kanceláři, tak jsem je tam pustil a na celý večer se přemístili z backstage do kanclu. No aspoň jsem mohl online vidět, jak vypadají jejich bytečky v New York City, i manželky mi představili... Koncert byl taková smršť agresivity, že mě to skoro odfouklo až k zadní stěně sálu.

Co se týče koncertních emocí, nejvíc pro mě byli norští blackmetalisti Gorgoroth někdy v roce 2005. Tak propracovaně zmáknutou podiovou show jsem na Míru ještě neviděl. Od dvoumetrových ochrankářů až po masky a hypnotické pohyby zpěváka, který si s vyprodaným sálem hrál jak Saruman. Ještě teď z toho mám husí kůži. Přijeli o hodně dřív, protože na Slovensku jim koncert zakázali. Když jsem je uviděl před koncertem, vůbec bych je netypoval s jejich malými postavičkami na vikinské muzikanty s velmi kontroverzní pověstí a zkušenostmi z kriminálu. V okamžiku, kdy se nasoukali do kostýmů s hřebíky a pokryli se válečnými barvami, začal opravdový Mordor. Od té doby se datuje má fascinace všemi druhy extrémního metalu.

Velké množství vystoupení se dnes v klubu odehrává formou pronájmu. Jak se to odráží na dramaturgii? Snažíte se nějakým způsobem korigovat akce jiných pořadatelů?
Tzv. čistých pronájmů, kdy se klub jakkoliv nepodílí na akci, je málo... Jsou to jenom hrátky Gymnázia nebo večírky Průmyslové školy, kdy se umělecky vyřádí studenti bez jakýchkoliv omezení. Dál třeba divadelní představení, teď zrovna u nás hostují divadla dvě, Slovácké divadlo a Divadelní platforma Plešatý králíček Vandy Kafkové. Během léta je tady ještě promítání Letní filmové školy. A i tak nájem pokryje více čí méně náklady na energie, úklid a případně opravy po akcích.

Jinak veškeré ostatní hudební akce musí zapadat do dramaturgické koncepce klubu, což obnáší i to, že se podílíme na propagaci, dodáváme vlastního zvukaře jako záruku kvality, akce se musí termínově vyhýbat podobně žánrově zaměřenému koncertu. Těch kritérií je samozřejmě víc, protože cokoliv se na půdě klubu odehraje, je tak či tak spojováno s jeho jménem a s tím neradi hazardujeme. Přešlapy ve výběru se snažíme minimalizovat... Někdy se s kapelou dohodneme na kooperaci, jako například se zmíněnými Hypnos, nebo jde koncert po dohodě celý za námi. Pokud si kapela věří, celý koncert si může uspořádat sama na vlastní riziko, je to na ní. Vždy musí být oboustranný konsensus a finální výhrou je všestranná spokojenost. Potom existují i nájmy za korunu, ale to je spíš forma podpory nějaké scény.

Přijde mi, že se klub Mír neustále snaží posouvat dopředu, ať už je to kompletní rekonstrukce v roce 2008, nebo letošní modernizace zvuku na sále. Chystáte další výrazné změny v budoucnosti?
Zásadní rekonstrukci nechystáme, protože stavební dispozice klubu je daná a ty předchozí rekonstrukce nebo úpravy, které byly celkem za tu dobu tři, už dokonale pokryly potřeby klubu. Teď se spíš soustředíme na dokončení modernizace zvukové aparatury, která stále není vyladěna podle mých představ. Na řadu přijde i zapracování nových světel na sále, kompletní výměna aparatury v barové části klubu a mnoho drobných provozních a vybavovacích dodělávek. Je to nekonečný proces, který je ale hodně zajímavý a svým způsobem i tvůrčí. Co bude dál, uvidíme. Velké změny občas vyplynou i z malých impulsů, takže se občas rádi procházíme v turbulencích motýlích křídel. (smích)

Vraťme se zpátky na začátek, žádné velké výročí se neobejde bez oslavy. Jak bude 25 let oslavovat Mír?
Jedna konkrétní akce bude výroční večírek v pátek 23. září. Kromě koncertu, na kterém zahrají kapely Hudba Praha Band, Nšoči, Vynucený sex a Elektrická Babí Zem, bude součástí i vernisáž fotografií z různých období existence klubu, promítání dobových VHS záznamů zejména z tzv. Mírových plesů a dalších akcí. K vidění budou taky vybrané plakáty koncertů, které na půdě klubu proběhly a tak... Já doufám, že to bude probíhat podobně jako v těch divokých devadesátkách, že přijdou i ti divocí, co na Mír tehdy chodili, a v druhém koutě budou popíjet jejich podaření, slušně vychovaní, vystudovaní potomci. Spolu si potom dají u baru panáka, ti první zjistí, že už jsou součástí historie, a ti druzí, že by jí taky chtěli být, ale zatím nejsou... No a samozřejmě očekávám klasické návštěvníky koncertů na Míru. Původně byla v plánu i knížka, pak brožurka a potom se čas tak krátil, že jsme trochu zaprokrastinovali. Něco se chystá, ale zatím není jasné, v jaké podobě to spatří světlo světa.