Milan Tesař (Radio Proglas): Naslouchat a reagovat

Jednou z novinek letošního ročníku populární brněnské akce Maraton hudby bude mimo jiné scéna věnovaná world music, umístěná v unikátním prostředí Biskupského dvoru v samotném centru města. Dramaturgii scény si vzal pod patronát Milan Tesař, vedoucí hudební redakce Radia Proglas, který přispívá také do mnoha dalších médií. Milan se nedávno také stal sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe, což je poměrně prestižní funkce, díky které je ve styku nejen s klíčovými novináři, ale také s vydavatelstvími z celé Evropy. Centrum world music v Brně? Může být. S Milanem Tesařem o nové scéně Maratonu hudby, důležitosti hudebních cen i pozitivním efektu covidu na rádio.

Na webu festivalu píšeš, že dramaturgie scény world music, kterou kurátoruješ vznikla „ve spolupráci s prestižním žebříčkem World Music Charts Europe“. Jakým způsobem to přesně probíhalo? Vycházel jsi ve svém výběru z výsledků tohoto žebříčku, nebo ses radil s dalšími participanty?
První možnost je správně. Vybíral jsem jednak z interpretů, kteří v žebříčku výrazně bodovali v loňském roce (Damir Imamović, Spilar) nebo se v něm objevili letos na jaře, kdy jsme dramaturgii Maratonu hudby připravovali (Kata). Ostatní členové poroty WMCE se tedy na výběru podíleli nepřímo tím, že tyto interprety do žebříčku kolektivně poslali.

World music se zabýváš dlouhá léta, podobně jako folkem nebo jazzem, zároveň jsi ale velkým fanouškem a propagátorem domácí scény. Na World music scéně Maratonu hudby, kterou jsi kurátoroval, vystupují ale pouze zahraniční účastníci, není to trochu škoda? Osobně vnímám jako pozitivní jistou konfrontaci zahraničních a domácích vystupujících, mám za to, že je to přínosné pro obě strany.
Ale k té konfrontaci přece dochází v rámci celého festivalu. Sobotní koncert world music je jednou z mnoha festivalových scén a domácí hudby si návštěvníci během těch pár dnů užijí docela dost na jiných místech v Brně a na jiných scénách. Součástí festivalu je například folklorní scéna v Divadle Husa na provázku nebo koncerty romské a balkánské hudby s účastí tuzemských interpretů. V mém případě jsme se s pořadateli festivalu domluvili, že vyberu reprezentativní výběr evropské world music. Myslím, že Damir Imamović jako přední představitel bosenského stylu sevdah, skupina Spilar jako zástupci u nás nepříliš známého flanderského folku a vokální skupina Kata z Faerských ostrovů mohou návštěvníky přesvědčit o pestrosti a síle tradiční hudby v rámci Evropy.

Co je pro tebe zajímavého na kurátorství scén nebo akcí? Považuješ to za svým způsobem pokračování, nebo možná lépe řečeno další úroveň své práce hudebního dramaturga? Chtěl bys mít někdy třeba vlastní festival?
Za svou hlavní pracovní náplň stále považuji to, čemu se věnuji profesionálně už více než čtvrt století, tedy šíření hudby skrze rádio, případně informování o hudbě prostřednictvím tištěných a internetových médií. To mě stále baví a naplňuje. Nevím, jestli bych si troufl na vlastní festival. Asi by mi pro to chyběly ekonomické zkušenosti a odvaha riskovat. Ale rád poradím, doporučím interpreta, o jehož kvalitách jsem přesvědčen, případně i sestavím scénu tak, jak jsem to po léta dělal na některých folkových festivalech a jak je tomu teď v případě Maratonu hudby.

Rádio je dnes jedním z tradičních médií, díky ohromné síle sociálních sítí se na jeho vliv a důležitost možná v posledních několika letech trochu zapomínalo. Ale s nástupem podcastů a lockdownem médium jako by povyrostlo a dostalo novou energii. A možná se i začalo víc přizpůsobovat modernímu posluchači. Zaznamenal jsi zvýšený zájem o Radio Proglas v posledním roce a půl? Měnili jste nějak své aktivity?
Ano, větší zájem ze strany posluchačů jsme skutečně zaznamenali. Mnozí nám psali, že nás poslouchají víc než dříve, přišlo víc reakcí na konkrétní pořady. Proglas v době covidu posílil původní publicistku a zpravodajství, zavedl nové každodenní rozhovory na aktuální témata i delší publicistické pořady. V hudební oblasti se více než dřív snažím představovat aktuální alba z celého světa. Celkově se tedy snažíme být co nejaktuálnější a zároveň jít pokud možno do hloubky. Ale ten poslední rok pro nás byl mimořádný a zároveň náročný ještě z jiného důvodu. V době epidemie jsme po pětadvaceti letech stěhovali rádio v rámci Brna na novou adresu. Na vybudování nových studií a kanceláří jsme potřebovali ke svému běžnému rozpočtu vybrat více než deset milionů korun navíc. Jsme nekomerční rádio, živí nás přímo naši posluchači svými dobrovolnými příspěvky. A kupodivu i ta velká částka navíc se povedla shromáždit, a stěhování a výstavbu „nového“ Proglasu jsme tedy i ekonomicky zvládli. Může existovat lepší důkaz toho, že o nás posluchači opravdu stojí?

To asi ne. Gratuluji. Sympatické mi také přišlo, že jste začátkem letošního roku v rámci Radia Proglas spustili web hudebnirozhovory.cz, který nabízí téměř tři tisíce rozhovorů, dříve odvysílaných ve vysílání. Jsi s dosavadním provozem spokojený? Jaké rozhovory jsou nejpopulárnější?
Konkrétní statistiky ještě nemáme, respektive teprve to budeme analyzovat. Příznivé ohlasy od našich pravidelných posluchačů zaznamenáváme od začátku roku vlastně stále, nyní bychom web rádi více propagovali i mezi těmi, kteří zatím Proglas a hudební složku jeho vysílání neznají. Ten web vlastně nepřináší nic nového, už dříve byly odvysílané rozhovory dohledatelné ve webovém archivu rádia. Web Hudební rozhovory je však přehlednější a myslím, že uživatelsky vlídnější. Mimochodem sám si občas při práci některé starší rozhovory pouštím a připomínám si tak „drobné kapitoly“ z naší hudební scény.

Už jsme zmínili prestižní žebříček World Music Charts Europe. Ten od loňského roku koordinuješ, což je poměrně velká čest. Jak ses k tomu dostal?
Porotu, která každý měsíc vytváří žebříček WMCE, tvoří přes čtyřicet hudebních publicistů z rozhlasových stanic z celé Evropy. Hitparáda vznikla v roce 1991 při Evropské vysílací unii (EBU) a po celou dobu ji vedl Johannes Theurer z Berlína, který si ji před těmi třiceti lety vymyslel. Českým členem panelu je od 90. let Petr Dorůžka a druhým Čechem, který se na sestavování žebříčku podílí, jsem se před nějakou dobou stal já. Když loni na jaře Johannes oznámil, že odchází do důchodu a že panelu hrozí zánik, po pár dnech váhání jsem se mu sám přihlásil, že bych se pokusil jej nahradit. Moje nabídka nebyla jediná, ale snad prý byla nejserióznější. Měl jsem za sebou totiž podporu našeho Radia Proglas, pro které se také jedná o prestižní záležitost.

Co ta práce obnáší?
Vlastně docela dost práce, která není přímo honorovaná, ale přináší určité profesní výhody. Nejprve tedy ta práce: Jednou měsíčně sestavuji žebříček na základě hlasování kolegů z panelu. Připravuji informace o jednotlivých albech na web WMCE. Rozesílám pravidelné newslettery, starám se o Facebook. A především denně komunikuji s vydavatelstvími a interprety z celého světa. Kdokoli totiž může své album poslat všem členům panelu a zájem je o to docela velký. Dokonce mohou vydavatelé poslat fyzická CD pro všechny členy panelu k nám do Brna a my je pak za poplatek rozesíláme po Evropě. Každý měsíc takto posíláme přes dvě desítky titulů, další desítky alb se k nám dostanou digitálně. To je právě jedna z výhod: Rychlý a snadný přístup k novým nahrávkám. Další je větší dostupnost hudebníků na rozhovory nebo jednodušší registrace na mezinárodní festivaly a další akce, což se asi projeví až v době po-covidové. Prostě když chce nezávislý label propagovat hudbu z oblasti world music, ví, že se na mě může obrátit a že mu mohu pomoci s PR v rámci celé Evropy.

V rámci odborného kolokvia na festivalu Folkové prázdniny jsi měl přednášku „O efektu ocenění pro kapely”. O čem jsi mluvil?
Ve svém příspěvku jsem chtěl dát prostor hlavně kapelám, a to těm, které dostaly žánrové Anděly, případně zahraničním umělcům, kterým se v poslední době dařilo v žebříčku WMCE. Moje základní hypotéza zní, že podobných úspěch je kapitál, se kterým oceněný může pracovat a může jej dál využít na své další dráze. Ale právě ta práce – tedy neusnutí na vavřínech – je podle mě důležitá.

Vzpomeneš si teď na nějakou domácí kapelu, která své ocenění dokázala vhodně zúročit?
Je zúročením to, že si držitel tří Andělů Jan Žamboch troufne vzdát se pracovního úvazku a jít na volnou nohu? Nebo to, že se držitelka Grammy a Oscara Markéta Irglová stáhne do ústraní na Island, ale tam se jí daří natáčet vlastně velmi zajímavou hudbu? A je Ondřej Pivec v Americe čím dál úspěšnější proto, že získal Grammy, nebo získal Grammy proto, že ke svému talentu přidal roky dřiny? Tématem se chci dál zabývat a třeba do uzávěrky tištěného sborníku na podzim přinesu nějaké dílčí výsledky.

Vím, že během hudebních festivalů děláš velkou spoustu rozhovorů, často jich je i několik desítek. Protože sám moc dobře vím, že to není jen tak, tak by mně zajímalo, jak se na to zvládáš připravit?
Především za přípravu považuji celých těch dosavadních dvacet šest let, co se hudební publicistikou živím. Když jdu dělat rozhovor s umělcem, kterého delší dobu znám a mám naposlouchané jeho desky, nepotřebuji se vlastně nijak zvlášť připravovat. Stačí naslouchat, reagovat a ptát se. U umělců, které tak dobře neznám, přípravě samozřejmě věnuji více času. A pak mám pár fíglů, které jsem si sám vymyslel. Třeba se snažím rozhovor zahájit nějakou nečekanou, neobvyklou otázkou. Tím mezi respondentem a mnou povolí napětí, někdy následuje i výbuch smíchu, a hned to jde lépe. Neříkám, že to funguje vždy, ale často to pomůže. A pak už opět stačí naslouchat a vhodně reagovat.