Monkey Week 2022: Kousek srdce

Showcase festivaly se už před nějakou dobou zařadily do běžného koncertního kalendáře, je jich ostatně tolik, že držet je v jakémsi uzavřeném okruhu by nemělo smysl. Navíc už snad nikdo nevěří fámám, které se kolem nich vedou – je dávno jasné, že nejsou samospásné, že účast na nich nic nezaručí, a stejně tak neplatí, že by se velké procento profesionálního publika mělo nutně podepsat na atmosféře nebo kvalitě dramaturgie. Na ty nejlepší akce se ostatně jezdí jako na běžné festivaly, řeč je o těch výtečně vedených a propracovaných jako Ment v Lublani nebo bratislavský Sharpe. Monkey Week v andaluské Seville, který proběhl o minulém víkendu, patří do stejné ligy. Na jedno z předních míst.

„Počkej, to nemyslíš vážně. Teď nemůžeš odejít. Nemůžeš odjet s tím, že neuvidíš Los Yolos. Vždyť je jedno, jestli budeš spát tři nebo čtyři hodiny,“ rezolutně odolává mojí snaze o rozloučení Jesús Guisado, šéf Monkey Weeku. Vzhledem k únavě i opotřebování (nejen) zážitky z posledních tří dnů si o tom myslím svoje, ale nechávám se přesvědčit. Jesúsova festivalová pozice vůbec nezajímá ochranku u vstupu do garáží komplexu Cartuja Center CITE, kde leží stage zvaná logicky Parkineo. Kapacita je naplněná, tak musíme do fronty. Což u Jesúsových kamarádů, kteří na koncert míří s námi, vyvolává poněkud škodolibé veselí. „Vyrůstali jsme spolu, podobně se dobíráme celé roky,“ směje se jízlivým narážkám na pozici ředitele Jesús. Cirkulace publika funguje i v takto pozdní hodině, nečekáme dlouho. Do garáží vcházíme ve chvíli, kdy barcelonská čtveřice hraje a přes zmíněnou únavu radar okamžitě hlásí událost.

Můžeme se stokrát bavit o tom, že postpunkový revival je únavný a vyprázdněný, jenže když se to všechno sejde, tak nezáleží na tom, že jde o stále stejné čtyři akordy, podladěnou basu a pochodový rytmus. Los Yolos jsou ideálním důkazem – jednoduché, famózně vystavěné songy Katalánci podávají s ohromnou porcí energie, vášně a zdravě arogantním přístupem. S integritou, která se nedá naučit, vypracovat. „Tohle je náhradník, původní basák je ve vězení,“ křičí mi do ucha tančící Jesús, krčím rameny a říkám, že je to asi jedno. Že to jen těžko může být lepší. Rozesmátě kýve hlavou a dodává: „A jejich texty, to je učiněná poezie. Bylo to zjevení, když se někdy před rokem objevili. Oni a několik dalších mi tak trochu vrátili víru v kytarovou hudbu, už jsem měl za to, že se v tomhle žánru nic zajímavého nestane. A že vlastně ani mladé lidi nebaví. A pak potkáš dvacetileté cápky, kteří to celé postaví na hlavu.“ V tu chvíli nás dostihne moshpit, který se převaluje až do vzdálenějších řad, tentokrát rozvířený tím, že si do publika odskočil kromě zpěváka i basák. Publikum jim to nadšeně vrací, co chvíli se někdo objeví na stagi a zařve spolu se zpěvákem něco do mikrofonu, v jednu chvíli se tam staví slečna, která se ho snaží obejmout. Celé je to rozbité, intenzivní a... fascinující. Myslete na Gang of Four, rané Talking Heads nebo Black Midi, chcete-li. Podobný neklid, podobná euforie.

RODINNÁ SLAVNOST

Do Sevilly přijíždím ve středu pozdě v noci, v jedenáct večer se ve snaze najít cokoli k jídlu vydávám do uliček centra. To začíná nenápadně, přirozeně – nízké domy, nepravidelné ulice, zbytky hradeb. A všudypřítomné pomerančovníky. Po několika minutách bloudění (to se bude opakovat celé tři dny) se zcela náhodou ocitám na Plaza de Pumarejo a okamžitě se nadchnu. Čtvercové náměstí pokrývá několik otevřených zahrádek, pod velkým pomerančovníkem hraje harmonikář tiché, pomalé tango. U některých stolů se poslouchá, jinde se baví něčím úplně jiným, usedám před podnikem Ultramarínos Macarena a objednám si víno a tapas. Naivně vezmu do ruky knihu Flower Factory, román Richarda Fostera píšícího například pro The Quietus, ale síla na čtení není, jen se rozhlížím a kochám. Za chvíli přede mnou přistane víno, číšníka Luíse kniha zaujme a zvědavě se na ni vyptává. Po chvíli má ubohá španělština přestává stačit a přecházíme do angličtiny. Zvědavost je upřímná a nenucená, v tu chvíli ještě netuším, že podobně milých lidí potkám spoustu. Jsem tu sotva hodinu a už se chci stěhovat.

Monkey Week letos proběhl počtrnácté, původně začínal jako malá akce ve vesnici, odkud Jesús a jeho bratr Cesar, kteří událost společně vedou, pocházejí. Dnes patří k nejlépe hodnoceným festivalům ve Španělsku. Bavíme se o genezi akce, která v průběhu let rychle vyrostla, za čímž stojí poctivý přístup, dotaženost a samozřejmě fanouškovství. Během Monkey Weeku můžete Jesúsovu nepřehlédnutelnou mohutnou postavu mnohokrát zahlédnout v prvních řadách. Většina hudebníků se s ním přátelsky zdraví, celé to připomíná jakousi rodinnou oslavu, na kterou přijelo několik tisíc návštěvníků. Letošní účast se pohybuje někde okolo čtyřech tisíc, kapacita největšího sálu Auditori dostává zabrat hned první den, kdy se hraje jenom zde. Aby také ne, show zpěvačky Rocío Márquez a producenta Bronquia patří k nejočekávanějším momentům přehlídky. Právem. „Připravují to už tři dny, zvuk, světla, všechno. Docela si oddechnu, až to bude za námi,“ svěřuje se Jesús, když mu řeknu, že se právě na tenhle koncert těším skoro nejvíc.

Komplex Cartuja Center CITE, kde se koncertní část odehrává, je moderní víceúčelovou budovou, která nabízí dostatečné zázemí a prostor pro hned sedm scén. Obecně vhodný azyl, byť Jesús potvrzuje, že je pro jejich festival příliš nákladný: „Jsme tady jen díky covidu. Byly povoleny koncerty pouze k sezení a nikdo z nás si nedovedl představit, že se Monkey Week odehraje v klubech v centru. Ale v moderních sálech, které jsou tady? To je něco jiného. Provozovatelé objektu nám naštěstí vyšli vstříc.“ Stejně je ale znát, že ho mrzí, že se festival z klubů vytratil, vynahrazují si to alespoň jednorázovými akcemi během roku. Cartuja Center CITE leží na stejnojmenném ostrově mezi dvěma rameny řeky Guadalquivir, nachází se zde také například klášter Santa María de las Cuevas, kde žil Kryštof Kolumbus v době příprav své cesty na západ, nebo desítky moderních budov, v nichž sídlí různé instituce. V kulturním komplexu se odehrávají koncerty běžně, většinou jde ale o program klasické hudby, ostatnímu publiku bylo třeba centrum představit: „Spousta lidí o téhle budově vůbec nevěděla, taky jsem tu byl poprvé na prohlídce,“ říká Jesús a s uvolněným smíchem dodává, že letos mají nejlepší návštěvu za celou historii Monkey Weeku.

FLAMENCO, KAM SE PODÍVÁŠ

Vyhnout se v andaluské metropoli flamenku není možné. Všude visí plakáty poutající na nejrůznější žánrové eventy, v ulicích centra se nachází spousta škol, obchodů a ostatních institucí souvisejících s nejdůležitějším exportem Andalusie. „V každé domácnosti v Seville a okolí najdeš akustickou kytaru, bez výjimky. A když jsi ze Sevilly a hraješ na tenhle nástroj, tak si tě všichni okamžitě zařadí do kategorie flamenco. Celý život se téhle zkratce snažím vyhnout, mám flamenco rád, ale na světě je přece hromada jiné hudby,“ říkal mi na speed meetingu Miguel Delgado, hudebník a pořadatel přehlídky Guitarra Sierra Morena. V podobném duchu mluvil i Cristian de Moret, zpěvák a hudebník, který v řadě úspěšných flamenco souborech projel celý svět a dnes se soustředí na vlastní kariéru. Při setkání vzrušeně vypráví o tom, že kombinuje flamenco zpěv se syntezátory jako od Carpenter Brut, v jednu chvíli zmíní AC/DC. Trochu to připomíná pověstný dort psa a kočičky, následující den ale hraje s kapelou v největším sále a sklízí úspěch.

Flamenco může i za to, že jsem v Seville já. S Jesúsem jsme se seznámili v Lublani na Mentu a když jsem se mezi řečí zmínil, že aktuálně poslouchám novinku zpěváka Tomáse de Perrateho, málem odpadl. Nedokázal pochopit, že Perrateho někdo mimo Španělsko zná. A zjevně na něj ten zážitek zapůsobil, většina lidí z týmu, se kterými jsem se seznámil, tu historku znala, stejně jako další Jesúsovi přátelé a kolegové, kterým mě během několika dní představuje.

Koncert Perrateho byl jedním z očekávaných vrcholů; soustředěné, intimní a silné představení upoutalo i mladé publikum. Kořeny Perrateho rodiny se váží k samotným základům žánru a celé flamenco komunity; muzikanti, zpěvačky i zpěváci zaplňují jeho rod několik generací nazpět. Pokusit se s ním udělat rozhovor byl jeden z důvodů, proč se do Sevilly podívat, a nakonec se to podařilo. (Byl to zážitek, v brzké době se rozhovor objeví v tištěném Full Moonu.) Perrate se snaží flamenco posunout do moderního kontextu a zároveň pátrá po jeho kořenech, které podle něj vedou hluboko do Afriky. „Ten chlápek je totální legenda, je přímým potomkem lidí, kteří celou tuhle věc vymysleli,“ říká po rozhovoru překladatel Borja Torres a sám se diví, kolik se toho při našem povídání dozvěděl. Legenda se zatím nadšeně zdraví s postarším členem ochranky, pánové zjistili, že pochází ze stejné vesnice Utrera.

Osobní vrchol Monkey Weeku a jeden z nejsilnějších koncertů celého roku přišel hned první den. Album Tercer Cielo, společné dílo známé zpěvačky Rocío Márquez a producenta Bronquia pokračuje někde tam, kde Rosalía s albem El mal querer skončila. Tradiční flamenco zpěv se čelně potkává s taneční elektronikou, svěží El Guinchovy baleárské rytmy střídají brutální dropy, holé industriální údery i raveové obláčky. Živě je to ještě dotaženější, skladby jsou často mnohem ostřejší než na desce. Další plán přidává vizuální složka a talent Rocío Marquez pro koncertní podání – chvílemi se po pódiu plazí, jindy divoce tančí, když je chuť, tak vyskočí na Bronquiův pult. Stage zdobí nařasený bílý backdrop, se kterým dělají nezvykle na podlaze pódia umístěná světla divy. Hraje se se světlem i stínem, je to odvážné, jednoduché a funkční. Jeden z mnoha zásadních momentů přijde ve chvíli, kdy Márquez zmizí do zákulisí a mikrofonu se chopí Bronquio, který si vystřihne vlastní verzi jedné ze skladeb. Zdánlivě to působí jako pokus o uvolnění vypjaté atmosféry, posléze se ale k producentovi přidává i sama zpěvačka, kterou vidíme pouze jako stín na plátně ve světle spotlightu. Oba zpívají společně a natahují k sobě ruce, jejich stíny na plátně se k sobě přibližují, až se téměř dotknou. Nakonec k tomu ale nedojde. Kouzelná iluze, dojemná a silná. Andalusie s emocemi dělá divy. „Flamenco Is Not a Crime,“ hlásá dvojice Los Voluble, která tradiční žánr zcela dekonstruuje a používá ho coby základ pro své audiovizuální hrátky s notně politickým podtextem. Jejich strhující show končí první festivalový den.

JSME BRATŘI

Monkey Week není jen o flamencu, drtivá většina programu je zaměřena na mladou generaci, což ostatně potvrzuje i Jesús: „Možná to není nejlepší line-up, co jsme kdy měli, ale stojíme si za ním. Poslední, co chci, je, aby na Monkey Weeku hráli jen kytarové kapely čtyřicátníků. Festival děláme hlavně pro mladé publikum, letos je tak v programu hodně dream popu nebo mladých producentek a producentů, co používají autotune. Dokážu rozeznat, co je dobré, i když to není moje gusto.“ Okouzlující vystoupení předvede producentka a zpěvačka Verde Prato z Baskicka. Ta si do decentních tónů syntezátorů smyčkuje tleskání, vokály i beaty a výsledkem je kouzelný a bohatý podklad, který doplňuje její andělský hlas. Neméně povedené byly koncerty Avalanche Kaito nebo kolumbijského hudebníka Juliána Mayorgy, famózní tanečně krautovou shoegaze show předvedla nenápadná mexická trojice ACTY (Amparo Carmen Teresa Yolanda), která roztancovala mnohé z těch, co si pak při brutálně zkreslených stěnách zakrývali uši. Návyková psychedelická cumbia kolumbijských Romperayo oslovila stejně jako před dvěma týdny v Utrechtu, jihoamerických skupin bylo v Seville vůbec hodně. Pro ně je Monkey Week velmi důležitý event a často vstupní brána na evropský trh. Z Chile sem přijela celá delegace, zaujala mexická kapela Los Cogelones. Peruánští Los Chapillacs končili intenzivní koncert skandovaným pokřikem „somos hermanos“, tedy „jsme bratři“. Kdyby se tak euforie v publiku dala balit a exportovat…

Těžko se nadšení bránit, zvlášť když má člověk tak citlivý radar na cokoli španělského nebo iberoamerického jako já. Samozřejmě ne všechny koncerty byly skvělé, občas ani těch sedm stagí nestačilo. Vzhledem k náramně vlídnému počasí se dalo trávit spousta času venku nebo náhodou otevřít nenápadné dveře, za kterými se skrýval Club de Baile, vymyšlený zřejmě na poslední chvíli, nebyl ani v tištěném programu. Zatímco na ostatních stagích se kapacita hlídala náramně ostražitě, v místní variaci na Neone byl místo avizované stovky lidí nejméně dvojnásobek. V pátek večer mě produkce madridského kolektivu Dembooty spolkla skoro na dvě hodiny. Neméně příjemné bylo trávit čas přes den na nádherném patiu delegátského centra Espacio Santa Clara nebo se jen tak procházet ulicemi Sevilly. Většina života místních probíhá venku, v pátek nebo v sobotu v podvečer bylo složité se odhodlat k odchodu na festival. Rušná Alameda de Hércules nabízí kromě desítek bister a barů taky ohromné dětské hřiště, pouliční hudebníky nebo hned několik míst, kde prodávají pečené kaštany. Přece jen se blíží Vánoce, ostatně i tady zrovna otevřeli tržiště. Sobotní odpoledne na zmíněné Plaza de Pumarejo pak bylo vyloženě dojemné, kromě desítek místních, kteří se vyhřívali na slunečních paprscích, se tu zničehonic objevil knižní trh. Sedám si k poslednímu volnému stolu, objednávám salmorejo a trochu ovčího sýra a poslední, co chci, je druhý den ráno odjet.

Se zmíněnými podniky Ment nebo Sharpe pojí Monkey Week skutečnost, že vzešly odspodu, z DIY kruhů. Z jádra nadšených hudebních fanoušků, kteří si své akce dělají i po letech hlavně pro sebe a vkládají do nich kus srdce. Což nemá být klišé, ale půdorys, který rozeznáte okamžitě. S Jesúsem si domlouváme drink na Eurosonicu a pomalu se vydávám na cestu do hotelu. Naposledy míjím zavřené volnočasové centrum Isla Mágica a přecházím most de la Banqueta, kde se zastavuju a dívám se na osvětlené město. Ve sluchátkách mi hraje EP Rock Ciudad od Los Yolos a slibuju si, že za rok se na Monkey Week vrátím. A v duchu doufám, že do Sevilly snad i dřív. Perla Andalusie je naprosto okouzlující, nejen kvůli tomu, že jsem tady na chvíli zapomněl na zimu nebo protože si tu místní mládež (hned několikrát) fotila moje Motomami tetování. Přijedu si pro kousek srdce, co jsem tu pod pomerančovníky nechal.