Moon Crew #32: Jan Starý

Jan Starý rozhodně nenosí růžové brýle, ale taky nevidí jen bílou a černou: zajímají ho průniky, odstíny a souvislosti. Ve Full Moonu pokrývá invenční hudbu z mnohdy okrajových žánrů, tu zároveň taky servíruje českému publiku v rámci koncertů promotérské skupiny Jednota. V Moon Crew jsme se ho ptali na nejzajímavější aktuální jména nebo labely a bonusem dostali výběr z kvalitní literatury: sociálně-politické analýzy, weird fiction, psychedelická imaginace… A taky podnět k diskuzi: má se Full Moon ještě víc zaměřit na analýzy?

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Věděl jsem o něm od začátku přes všeználky z fóra na Marastu, kde byl konsenzus přibližně “super grafika, nijak objevný obsah”, a tenhle názor mi bez hlubších podkladů vydržel dlouho. Ani teď nejsem zrovna cílovka Full Moonu, ale jsem rád, že dává prostor i minoritnějším věcem a hlavní témata mi zpravidla připadají dobře zpracovaná.

Kdy jsi napsal pro Full Moon první článek?

Úplně první byl rozhovor s Jenny Hval, který jsme dělali spolu s Vaškem Adamem k Innocence Is Kinky a koncertu. Už tehdy jsem z něj neměl moc dobrý pocit a čas to jen zhoršil. Reálně jsem pro Full Moon začal psát, když mi Viktor Palák nabídl akreditaci na Supersilent na Alternativě, shodou okolností jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl… Pak jsem si řekl o berlínské CTM a od té doby se vezu. Dost mě tehdy překvapila důslednost editorů, texty z FM jsem měl zafixované jako rozevláté, až na hranici proudu vědomí, a oni se pak hádali o slovíčka.

Jaké číslo Full Moonu se ti vybaví jako první a proč?

To o grimeu, protože to je to pro mě je vzácně blízké téma. Nejdřív mě lehce urazilo, že jsem nedostal možnost přispět svými moudry, ale bylo to zpracované hodně dobře, nepadlo tam nic jako “grime je britský hip hop”. I když mi tam chyběl třeba instrumentální grime, kde jsou super rozbité věci.

Roky jsi nedílnou součástí promotérského kolektivu Jednota. Mnoho nejen vašich koncertů bylo bohužel letos zrušeno. Co jste plánovali na podzim a zimu a jak to teď vypadá?

Chtěli jsme na jarní Žižkovskou noc pro Českou republiku premiérově dovézt indonéskou Senyawu, což by byla bomba. Pak jsme ji chtěli dovézt na náhradní podzimní termín. Pak jsme chtěli Erika Skodvina aka Svarte Greinera, což je taky hrozně šikovný člověk. Ale nakonec to vypadá, že se ještě nějakou dobu budeme moct těšit jen na vakcínu.

Jak jsi s promotérstvím začínal?

Chodil jsem na koncerty Letmo a začal se bavit s Vaškem Adamem, další součástí Jednoty, který mi doporučil tehdy ještě neznámou Jenny Hval, a při nějakém pokoncertním popíjení jsme si vymysleli koncert. Motivace ke spolupráci byly stejné jako dnes, víc lidí znamená menší provar a větší zábavu. Proběhlo to ve sklepě K4 (RIP), přišli i nějací lidi, pravda, převážně na Lenku Dusilovou, kterou Vašek nějak umluvil na tenhle underground. Jenny Hval zahrála skvěle. Pak se o ní začalo mluvit a utopila se v konceptu, ale hlavně první deska je pořád úžasná, takže jsem hrozně rád, že jsme ji zachytili v nejlepším. Pak jsem nějakou dobu participoval třeba ve dvou koncertech ročně, až s Jednotou se to rozjelo trochu víc.

Víme, že na mainstream si nepotrpíš, ale řekni - která hudba tě nejčastěji zaujme? Nadžánrová, tvrdá, inovativní?

Třeba. Uvědomil jsem si, že v posledních letech dost vyhledávám abstraktní věci, které ale pracují s hlasem, snažím se sledovat současnou klasiku, rád se nechám překvapovat „globální elektronikou“ nebo jak to nazvat – třeba gqom je super věc – a obecně vlastně začínám tíhnout k různým tradičním hudbám, zpravidla buď v dost syrové podobě, nebo naopak v chytrých aktualizacích. V souvislosti s mainstreamem, mám v něm ohromné mezery, které si nehodlám doplňovat, takže mě občas překvapují úplně banální věci – jak super tracky mají Radiohead, Missy Elliott, Grimes, Alice in Chains nebo třeba i funkčnost Michaela Jacksona nebo Village People.

V čem vidíš funkčnost Michaela Jacksona?

Nemám žádnou překvapivou odpověď, prostě jsem ocenil, jak precizně jsou ty věci postavené a že mě neiritují, což je u mainstreamového českého popu (rocku, punku atd.) takřka nemyslitelné.

Ale zároveň mě ta otázka nutí přemýšlet o něčem jiném. Když u něj vidím “dokonalost”, naznačuje to, že chápu hudbu podle (minimálně) desítky let starých schémat. Je tam určitá rigidita. Svým způsobem bych radši oceňoval Billie Eilish nebo Charli XCX… Rád bych poslouchal nejen hudbu, která zní podobně jako to, co už znám a mám rád, ale i něco, co mi rozšíří obzory a dá nové perspektivy hodnocení, něco skutečně současného. Na druhou stranu mi přijde nutné se na nové trendy dívat kriticky: aktuální postklub a digitální abstrakce jsou často jen přehlídka presetů a kompoziční lenosti a občasné kombinování nekombinovatelných žánrů tam bývá jen další variací na Zappu a Zorna – a je podobně nefunkční jako u nich. Přitom v proudech jen o krok vedle vznikají famózní věci… Snad jsem už dočista nezdědkovatěl.

Tak pojďme k těm famózním věcem. Jaká jména z mezinárodní scény ti přijdou nejzajímavější?

Stern, Cucina Povera, Heather Leigh, Vince Staples, Hatis Noit, Senyawa, Irah, Equiknoxx, Ka Baird, Maja Ratkje… Na to se nedá jednoduše odpovědět, sice mám různé výroční žebříčky, ale tohle se pořád pohybuje, doplňuje. Většinou to jsou lidi, kteří dokážou nějakým způsobem trefit mezery v zavedených a vytěžených přístupech a udělat něco osobitého a silného.

A co česká scéna?

Na české scéně je dlouhodobě skvělý Rouilleux nebo věci, které dělá Ondřej Parus. Nikdy nezapomenu na naprosto zničující harshnoisový set Paregorika. Lebanon jsou zajímaví a působiví a naposledy na Kalvárii zahráli neuvěřitelně, Ethno Service nebo Jasnovidec vydali silné debuty, Martyyna má excelentní a chytré tracky, rád bych si dal někdy naživo Science Killer...

Jaké labely nejvíc sleduješ? Máš nějaký oblíbený?

Na sledování labelů mi chybí důslednost, ale poslouchám třeba víceméně všechno z Nyege Nyege Tapes / Hakuna Kulala, Editions Mego je standardně kvalitní a jeho podlabel Ideologic Organ pouští ven hodně zajímavé věci, Bokeh se dá zmínit, od Miasmah nebo PAN jsem jednu dobu dával snad všechno. Spíš mám takový povšechný pasivní přehled o tom, kdo vydává co a jaká je šance, že mě něco z daného labelu nadchne.

Čemu se věnuješ kromě promotérství? Živíš se jim nebo i něčím jiným?

Když nám zrušili koncertní jaro, objevily se v našem okolí vtipy, že Jednotu čeká finančně nejúspěšnější sezóna, takže tak. Jinak dělám překlady, ten druh, který není cool a kterým se dá živit.

Co tě baví a naplňuje kromě hudby?

Dlouhodobě čtu, ale poslední dobou míň, než bych rád, a spíš politické blogy než literaturu. Snažím se mít trochu přehled o tom, co se děje a proč se to děje. Za poslední rok jsem přečetl třeba knihy o Dust Bowlu, o historii CIA nebo o indiánském otroctví. Často jsou to věci, které mi reálně upravují pohled na svět – Dust Bowl je příklad zcela konkrétní ekologické katastrofy, CIA byla třeba v Indonésii u dost hrozných věcí, případně v Chile by bez jejích zásahů mohl být dost jiný vývoj… Zpochybňování změny klimatu nebo černobílé narativy studené války pak působí dost jinak, mám i větší pochopení pro různé blouznění o CIA jako tajném hybateli světové politiky – svým způsobem to je pochopitelná reakce na nedostatek reflexe v našem veřejném postkomunistickém diskurzu (v akademii bude situace úplně jiná, ale nejsem odborník).

Taky bych se rád konečně prokousal Tisícem plošin. A pod vlivem Marka Fishera jsem se trochu vrátil k fantasy/sci-fi – weird fiction, o které často psal, je vlastně to, co jsem od fantasy vždycky chtěl a nikdy nedostal, nějakou skutečnou jinakost, radikální imaginaci… China Mieville mě hodně bavil, to samé Peter Ackroyd. S podobným požadavkem jsem taky od nějaké doby začal přistupovat k „seriózní“ literatuře, víc než ideje a vlastně i příběh mě zajímá důraz na samotný jazyk u Becketta nebo Joyce, případně psychedelická imaginace a styl Flanna O’Briena, Pynchona, McCarthyho, Borgese, Kafky. A některá poezie (výhradně v angličtině, českou z nějakého důvodu nezvládám), T. S. Eliot, Sylvia Plath a hlavně Elizabeth Bishop. Až budu chytřejší, dám si komplet Wallace Stevense.

Nebo mě v poslední době bavila třeba fantasy steampunková hra Sunless Sea a totálně černý animovaný seriál Monkey Dust, to je brutalita, kterou jsem chtěl od Ricka a Mortyho. A tak dále, kolo, příroda, hospody...

Ty milujeme všichni. Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Obchodní model, kde dostanou zaplaceno i autoři obsahu. Jinak snahu jít hloub a nad rámec trendů. Analytičtější a asi i kritičtější pohled.