Moon Crew #5: Viktor Palák

V seriálu Moon Crew vám představujeme redakci Full Moonu: píšící, fotící a editující osobnosti, které denně přispívají na web i do tištěného časopisu. Na řadu přichází Viktor Palák.

Metalový kazatel a bývalý dramaturg karlovarského filmového festivalu Viktor Palák toho stihl a stíhá hodně. Píše o hudbě a filmu, pořádá koncerty s kolektivem Jednota, moderuje autorský pořad na Radiu Wave a spolupracuje s promotéry Fource Entertainment. Ve Full Moonu má pod palcem filmovou sekci, dřív byl editorem celého časopisu. Jaké filmy definovaly jeho kariéru? A kteří interpreti mu učarovali v poslední době? Čtěte v Moon Crew.

Jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Když vyšlo jeho první číslo, psal jsem tehdy do metalového časáku Spark o alternativněji laděných kapelách a osnovali jsme, že oživíme časopis Spike, který by byl takto postavený celý. Kdysi vyšla tři čísla, která řídil kolega Martin Čermák, na kterého jsem měl navázat. S Full Moonem už to najednou nemělo cenu. Možná na úkor osvěty metalistů, ale rozhodně ne ke škodě celého lidstva. Ten úvodní drive Full Moonu byl nakažlivý.

Jak dlouho do něj přispíváš? Jak se zkušenost editora promítá do tvého psaní?

První článek jsem napsal do jednoho z prvních čísel, myslím, že to byl profil Spiritual Front, italského neofolkového projektu, který vydal jednu dobrou desku a pak už se plácal ve stejné louži. Potom už jsem psal celkem pravidelně. Editorské angažmá mělo jeden jednoznačný dopad - začal jsem sám toužit po spolupráci s dobrým editorem, který by moje psaní posunul ze zajetých kolejí. Nejblíže tomu byl Pavel Kroulík, když jsme chystali kapitolu do knihy o fanzinech Křičím: „To jsem já.“.

Studoval jsi na Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě. Proč?

O svých iniciačních zážitcích jsem psal do sloupku, který ve Full Moonu vycházel, než jsem se stal jeho interní součástí. Byly to dva filmy, které mě dostaly, když mi bylo tak šestnáct: barevný remake Psycha od Guse Van Santa a zapomenutý film pičuse Olivera Stonea U-Turn. S oběma filmy mám spojené hodně silné zážitky (mimochodem - soundtrack k U-Turn je naprostý skvost), které mě podnítily, abych se začal zajímat o filmy do hloubky. A to nejen esteticky, ale i co se týče jejich zákulisí, výroby, technologií a tak.

Jaká byla tvoje zkušenost s dramaturgií KVIFF?

Když se mě čas od času někdo (pět let poté, co už tu práci nedělám - aura festivalu je silná) zeptá, jestli mi ta práce nechybí, tak vždycky říkám, že mi chybí ty cesty s ní spojené - vybíral jsem filmy z Asie i Latinské Ameriky a na festival v mexické Morielii nebo na selekce filmů v Tokiu vzpomínám s velkou láskou. Vděčný jsem i za to, že jsem mohl být u toho, když se rozjížděla sekce experimentálních filmů Imagina. A u toho bych asi zůstal.

Tři pro tebe nejzásadnější kapely nebo hudebníci uplynulé dekády.

Jarboe - nebudu předstírat, že mě baví všechny její desky, občas se trochu utápí ve vodovkovém mysticismu, ale její koncerty, ty jsou neuvěřitelné. A zatímco se Michael Gira stále více nachází v poloze kazatele a každým zaručeně posledním turné Swans už se mi dokázal zprotivit, jeho někdejší spolupracovnice a partnerka Jarboe objíždí malé kluby, její jediný český koncert bude letos v Rožnově pod Radhoštěm.

Povodí Ohře - kdybych je sem nedal, stejně by mi to nikdo nevěřil. Žádné jiné domácí kapele jsem nepropadl s tak ryzí fanouškovskou naivitou. Hromadu večírků poté spolu se spřízněnými ultras z pohraničí vydáváme Sisimu knihu i reedici Skupiny Štěstí, zatímco jiný z nás jim točí klipy a dělá fotky. Co bude dál?

Arca - kouknu a cítím.

A co tři nejzásadnější režiséři?

Ben Rivers - za nadčasovou láskyplnou melancholii.

James Benning - za to, jak učí sledovat filmy jinak, za to, jak radikálně se odklání od narativních filmů, a přece lze jeho dílo popisovat i skrze emoce.

Gaspar Noé - za spojení drzosti a suverenity v pojetí extrémní kinematografie.

A díky portálu byNWR.com si chovám pořád náklonnosti i k Nicolasi Windingu Refnovi, který se ale jako autor stále více zacykluje v neproduktivním manýrismu.

Jak vnímáš rozdíl mezi psaním o filmu a psaním o hudbě? Máš něco z toho radši?

O hudbě píšu osobněji laděné texty, možná to souvisí i s médii, kam o hudbě, respektive filmech přispívám. Ale v jádru toho „jak psát“ rozdíl nevidím. Informovaný autor, který vládne jazykem a dokáže zaujmout ostrovtipem i znalostí kontextu, by měl být ideálem v jakémkoliv psaní o kultuře.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby nacházel cestu k novým čtenářům, aby dokázal být nadále aktuální, aby byl víc Wire než Mojo, a aby byl živější než sociální sítě Uncutu. A taky aby se nebál třeba trochu bombastických dobrodružství. Jo a taky aby o něm lidi neměli obrázek na základě toho, že v roce 2013 četli jeden článek z printscreenu.