Moon Crew #54: Jiří Přivřel

Cesta za úplňkem nebyla jednoduchá, ale Jiří Přivřel vytrval a dnes patří do skupiny autorů, kteří se nebojí fotografie ani textu. S fotopřístrojem navštěvuje koncerty tuzemských kapel, a to především v domácím prostředí olomouckého Jazz Tibet Clubu, s perem našel oblibu v rozhovorech i recenzích. Interview o radostech pracovních, hudebních i osobních.

Kruciální dotaz hned na začátek. Jak hodnotíš novou desku Low?
Těžký kalibr hned ze startu, ale odpověď je jednoduchá – deska letošního roku. Nick s Warrenem musí prominout. Zrovna jsem na novou desku Low dopsal recenzi, která brzy vyjde na webu.

A teď k Mooncrew. Kde bydlíš, odkud pocházíš?
Původem jsem z Uničova, malého města nedaleko jiného malého města, Olomouce, kde už skoro dvacet let žiju. Přesněji tedy v městské části Hodolany, takové vesnici ve městě, odkud občas vylezu do centra dění. Častěji ale chodím opačným směrem, z města ven.

Vydáváš se z města ven i na koncerty?
Full Moon mě kdysi navnadil na Algiers natolik, že jsem na ně jel do pražské Lucerny, a to hned dvakrát. Letos to byly menší festivaly Luhovaný Vincent a V_houští, protože jsem organizátory předem zpovídal a chtěl jsem to dotáhnout do konce. Teď mi to nevyšlo na Jesnění, když jsem s pořadateli prvního ročníku festivalu také prohodil pár slov. Škoda, protože v Jeseníku bývají skvělé akce. Nylon Jail nebo Zvíře jménem Podzim na Rejvízu, to byly magické koncerty.

Příští rok samozřejmě pojedu na Low do Vídně, protože v Praze mi posledně unikli a teď se k nám nechystají. Poslední pražský koncert Nicka Cavea mi tolikrát odkládali a nakonec úplně zrušili, takže na něj pojedu na Metronome. To bude společenská výzva, sám sobě se směju už teď. Dobře mi tak.

Hojně navštěvuješ koncerty českých kapel. Jak důležité jsou pro tebe texty? Na kterých kapelách jsi vyrostl?
Vyrostl jsem na vlně grunge. Chytil jsem se jí ale až s albem No Code od Pearl Jam, to už byl Kurt Cobain víc jak dva roky po smrti, takže jsem to doháněl zpětně. V posledních dnech jsem taky zavzpomínal u Nevermind. Kdo ne, že? Anglicky jsem tehdy uměl stejně mizerně jako teď, ale hudebně mě to oslovovalo. Pak mi učitel občanky půjčil na CD Murder Ballads Nicka Cavea a byla to láska na první poslech. A učitel češtiny, aby nezůstal pozadu, mi představil Psí vojáky a Priessnitz, to bylo dva roky před maturitou, konec devadesátých let. To jsou ty formativní vlivy, o nichž v danou chvílí nevíš.

Který text ti utkvěl v hlavě?
S písní I’m Lucky jsme nakonec se ženou vstoupili do obřadní síně na olomoucké radnici, takže text Filipa Topola z hlavy doufám nedostanu, připomínám si ho často. Z posledních let to jsou texty Jakubu Königa, Martina Kyšperského nebo Dominika Zezuly. Ne že by pro mě byly texty vyloženě klíčové, ale jsem moc rád, že je češtinu slyšet stále častěji, a mám dojem, že ji berou za svou nejen ti, které jsem zmínil, ale i mladší generace textařů a hudebníků.

Pracuješ v oblasti sociálních služeb? Co tvoří tvoji náplň dne?
Dělám to, co mě baví. Vařím, chodím po výstavách, jezdím na výlety, spím pod širákem, píšu a hraju divadlo, dělám rukodělné výrobky a snažím se být kreativní… Jen to dělám s dalšími lidmi, kteří mají mentální postižení, takže je to někdy náročnější. Je snadné nadchnout je pro určitou věc, méně jednoduché je dobrat se očekávaného výsledku, ale pokud se to podaří, je to sdílená radost a ta je vždycky větší. Na druhou stranu jsou tito moji kamarádi jako každý z nás různých povah, mají své nálady, vedle dobrých dnů i ty blbé, do toho spolu tráví pět dnů v týdnu sedm hodin denně a někdy se to nemusí šťastně sejít. Pak to všechno stojí více úsilí a nervů, ale ani po patnácti letech bych neměnil.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?
Na jaře 2018 ve zkušebně Nylon Jail. Byla to první zkušenost s focením nějaké kapely. Přemýšleli jsme, jak dát vědět, že se vracejí na scénu. Na stolku ležel Full Moon #66, na obálce Nick Cave, takže jsem jím nemusel ani listovat, abych věděl, že je to dobrý časopis. Pak jsem rozeslal tiskovku o kapele a report s fotkama z koncertu do různých směrů, ale jen z Full Moonu mi přišla odpověď. Od Maxima v tom smyslu, že text je hrozný, ale že když zatnu zuby a vydržím, můžeme ho někam posunout. Zuby jsem pak měl zatnutý ještě hodně dlouho, moje autorské ego dostávalo na prdel, ale postupem času to bylo méně časté. Zpětně tomuto přístupu rozumím a oceňuji ho. Full Moon je pro začínající autory dobrá škola. Psaní a focení mě začalo dost bavit, ale bylo mi jasné, že psát půl roku jen o jedné kapele je neudržitelné, tak jsem se zaposlouchal a zamiloval i jinde. Ale kdyby mě tehdy Nylon Jail nepozvali na zkušebnu, asi bychom tento rozhovor nedělali.

Teď se pro Full Moon věnuješ fotografii, psaní o hudbě i o filmu. Co je ti nejbližší?
Hudba. Když se vloni na podzim situace vyvinula tak, že se opět zrušily koncerty a nebylo možné fotit, řekl jsem si, že zkusím o hudbě více psát. Začal jsem poslouchat jiným způsobem než dřív, pozorněji, celá alba, ideálně na vinylech, což se sešlo s pořízením gramofonu. Více jsem sledoval novinky a od té doby mi to většinou vychází tak, že napíšu jednu recenzi za měsíc. Tyhle krátké texty jsou takovým deníkem.

Z jakého svého textu nebo fotek máš největší radost nebo nejsilnější zážitek?
I když píšu převážně o hudbě, udělalo mi velikou radost, že v ruském čísle #125 vyšla recenze výstavy Strange Beauty fotografa Erwina Olafa, kterou jsem viděl v Mnichově. Psaní o výstavě nebylo původně v plánu, některé dojmy z ní ke mně přicházely až zpětně. Psaní samotné pak šlo až podezřele hladce.

A nemohu nezmínit rozhovor s Magdalénou Petrákovou, ředitelkou spolku Luhovaný Vincent, který pořádá stejnojmenný festival v Luhačovicích. Seděli jsme jedno chladné jarní odpoledne na zahrádce kavárny, což v té době ještě nebylo oficiálně povoleno, měli jsme respirátory, Magdaléna zachumlaná do deky měla každým dnem rodit a nakonec se ukázalo, že jsme to stihli na poslední chvíli. Autorizaci rozhovoru pak dělala ve volných chvílích mezi mateřskými radostmi. Na festivalu jsem se pak poprvé po třech letech e-mailové komunikace setkal s některými z Mooncrew a koncert manželů Havlových si na dece užíval i malý Ota, syn Magdalény. Mám rád, když do sebe věci zapadnou a více příběhů se v jeden okamžik protne. Ten pocit jsem měl právě v Luhačovicích.

V loňském roce jsi během první vlny hojně přispíval ve fotosérii Cestovka na doma snímky z New Yorku, Madridu i Berlína. Cestuješ pracovně nebo pro radost?
Cestuji pro radost a za poznáním. Zajímá mě architektura a umění, takže procházky pěšky a výstavy, také pozoruji, jak kde lidé žijí. Spíše tiše sleduji a fotím, nejsem jazykově příliš vybavený, ale nezávazná konverzace mi nejde ani v mateřštině, takže mě to nijak nelimituje.

New York byl splněným snem a určitě se tam ještě někdy vrátím. Filmy z New Yorku mě od té doby dojímají, ať už je to John Wick nebo Tajný život mazlíčků. Běžně cestujeme společně s manželkou, ale ji Amerika nikdy nelákala, tak jsem byl tenkrát sám. Často říkám, že to byla nejlepší dovolená v životě, což si bere osobně, ale cestování o samotě má něco do sebe, doporučuji všem, kteří o tom uvažují.

Je nějaká metropole, ve které by sis dokázal představit žít?
Dovedu si představit žít na různých místech. V tomto případě už bych tedy měl ženu po boku a zrovna tak naši fenku německého ovčáka. Určitě bychom se shodli na Kodani. Zdrženliví, ale přitom srdeční lidé. Prostě tak akorát, aby ti nenarušovali tvoje hygge. Bydleli bychom v hausbótu, užívali „město pro lidi“, na výstavy jezdili na kole do nedaleké Louisiany a v neděli pekli jablečné koláče. Já bych poslouchal desky se skandinávským jazzem, žena by štrikovala svetry à la komisařka Sarah Lundová a možná bychom konečně napsali detektivku, což si už léta slibujeme, a vydali bychom ji pod společným pseudonymem, který by zněl dostatečně nordic. A na kafe bych chodil s Madsem Mikkelsenem, i když to spíše zavání chlastem. Výstava Erwina Olafa, o které jsme se bavili, bude v příštím roce v Kodani, to stojí za opětovnou návštěvu.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Nejtěžší otázka ze všech. Když se někomu přeje, nikdy mě nenapadá nic originálního a vtipného, tak si stoupnu až na konec řady za ostatní gratulanty, kteří se předhánějí ve vtipnosti a originalitě, moje nervozita stoupá, mezitím se okruh možností, co popřát, zužuje a já, nervózní až na trenky, už pak jen podám ruku a řeknu něco naprosto obyčejného, třeba „všechno nejlepší“. A nejlepší už Full Moon je. Takže k pevnému stisku pravicí přidám jen pusu na jeho temnou, odvrácenou stranu.