David Vo Tien | Články / Reporty | 16.05.2015
Hacker 1 rapuje na posledním mixtapu „Sme fakin legendy...“ a jakkoli nechci jeho pozici znevažovat, co mají říkat takoví Mudhoney? Pamatují časy, kdy se Sub Pop ještě nerozhlížel po experimentálních zajímavostech mimo kytarové hájemství, v půlnočních kinech pouštěli filmy Russe Meyera a okamžik, kdy zemřeli rockové hvězdy. Kapela, co v dnešní době jede turné bez nového alba a s otvírákem, se kterým hrábnou strunami k roku 1992.
Barton Carrol zahájil večer takovým způsobem, že mu celý začátek patřil. Znal své místo, čas i pozici a role „předkapely“ se zhostil se skromností, leč sebevědomě. Hodiny ukázaly dvacet minut po osmé a rodák ze Severní Karoliny přišel na pódium, zapojil kytaru, zkontroloval bryndák na harmoniku, zkusil mikrofon, vše rozvážnými klidnými pohyby. Pozdravil a začal na kytaru hrát s naprostou lehkostí a samozřejmostí, skoro by se dalo říct, že čím komplikovaněji hrál, tím samozřejměji to vypadlo. Vybrnkával trsátkem i prsty, někdy i obojím najednou, do toho zpíval a foukal do harmoniky. Mezi tím jedním dechem prohazoval krátké a trefné průpovídky, dalek trapným vtipům, kterým se nikdo nesměje. Ačkoli jsou Carrollovy zpívané příběhy rozené pro intimní půlkruh, kde tváře nejsou schované ve tmě (nebo u baru), jak sám poznamenal: dneska na vás vidím, připadám si, jako bych hrál u vás v obýváku.
O White Hills se asi bude mluvit jako „o kapele z Jarmuschova filmu“, dokud nenatočí nějaký další, ve kterém se mihne jiná kapela. Vzhledem k jejich image extravagantních upírů to zas až tolik nevadí, vtipné by to bylo říct o Iggym Popovi nebo Tomu Waitsovi. Ve scénáři Only Lovers Left Alive stojí „visually striking band playing wild music in a Detroit club“ a lépe vystihnout White Hills nejde. Praha, Berlín ani Paříž není Detroit, ale ve chvíli, kdy hrají White Hills, to je docela jedno, protože čas a prostor je to poslední, co budete vnímat. Snad jen projekce občas rušila, nejspíš asi proto, že na ní člověk sledoval tváře těch, kteří před ním zrovna hráli.
Po dvou letech se vrátili Mudhoney. S trochu jiným setem, Guy Maddison se stejně nadšeným úsměvem, se kterým chodí snad i spát, a Mark Arm stále vypadá jako Saul Goodman, který se letos dočkal vlastní série. Vanishing Point už znají všichni zpaměti a čtveřice ze Seattlu sahá hned zkraje do archivu, playlist je celkově oproti minulé štaci průřezovější. Stačí chvíle a v kotli to vře. Není se čemu divit, když padají takové vály jako F.D.K., Mudride, Where the Flavor Is... Vyloženě v hajzlu to je s náletem Touch Me I’m Sick - potom jsou jak kapela, tak fanoušci k nezastavení. Tak moc, že dvacet skladeb a téměř dvouhodinový set je málo. Mudhoney jsou fakin legendy.
Mudhoney (us) + White Hills (us) + Barton Carroll (us)
13. 5. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Vlastimil Vojáček
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.