Musa: To bys nevěřila, co všechno na tebe lidi vysypou

Všechno se to stalo na akci jménem Outsider Tattoo Convention. Tam jsem Lukášovi Musilovi, který pracuje pro salón Tribo v Praze a říká si Musa, řekla, že bych od něj chtěla poskvrnit. Jako správnej foto-freak bych chtěla clonu... Pak se nějak semlelo, že by bylo úplně übercool udělat u toho rozhovor. Dalo by se tedy říct, že ten barevnej obrázek (kterej je taky übercool) je vlastně pracovní úraz. V zadání taky bylo, že ten rozhovor má být včetně mýho řevu. Tak tam teda nějakej je, ale jenom pro formu, samozřejmě. Musa je něžnej.

Už se to nahrává jo?
Jo, už se nahrává.
Tak já nebudu mluvit.

Tak jdu do tebe...
Tak pojď.

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetla, že máš půlku těla potetovanou od kamarádů... Jaký je to pro tebe, když naopak tetuješ kamarády? Je to jiný?
Jo. (chvíli váhá) Jako jo.

Mě třeba tetovali jenom kamarádi. Asi si neumím představit, jaký to je, když tě tetuje úplně cizí člověk.
Ale co maj dělat lidi, co žádný tatéry neznaj, že jo. (smích) Ale je fakt, že je to dost intimní, nechat se od někoho pokérovat. Je to na furt a ta intimita funguje. Lidi si při tom řeknou i věci, který by si normálně neřekli. Je to možná tou bolestí... To bys nevěřila, co všechno na tebe lidi vysypou!

Funguješ trochu jako kadeřnice, psychoterapeut amatér...
Ale beze srandy. Lidi sem přijdou, vylejou na tebe půlku svýho života a pak zase odejdou. A ty to pak musíš nějak vstřebat a za hodinu máš dalšího člověka. Říkaj si, tenhle má milión klientů, jemu je to jedno, já to na něj hodím a mně to pomůže. A když je člověk empatickej a není mu to úplně šumák, tak je to průser. Někdy si uvědomíš, jaký máš vlastně štěstí.

Pamatuješ si ty lidi?
Jak koho. Víš co, někdo ti nesedne, nebo tě ničím neosloví. Už jen tím, s čím za tebou přijde, už na základě chtěného motivu si uděláš obrázek. Třeba když člověk přijde a řekne, že chce nějakej švabach... já to nemyslím vůbec špatně, může to pro někoho něco znamenat, ale mě to prostě neosloví. Ale když za tebou někdo přijde a řekne ti, že má vztah k tomu a tomu a že nechá na tobě, jak to ztvárníš... I ta důvěra udělá hrozně moc. Když cítíš z druhý strany důvěru, tak se nebojíš třeba trochu rozmáchnout a ta kérka vypadá úplně jinak...

Musí být strašně pěkný ty kéry potkávat po Praze...
To je fakt super... Ale to kérky celkově. Třeba když jdu na koupaliště, tam je to hotová galerie.

Dneska ale pořád fungujou nějaký stereotypy a předsudky, co se tetování týče...
To mi tady Bára, kolegyně, vyprávěla, že její (potetovaná) kamarádka, když byla těhotná, jela tramvají a přišla nějaká ženská, stoupla si dva tři metry od ní a na celou tramvaj řekla, že dneska už může bejt těhotnej úplně každej... Jako co to je, tohle?

Tam je asi problém v tom, že ta starší generace má tetování spojený s vězením...
Moje babička třeba taky ze začátku nebyla úplně nadšená, ale dneska už se chlubí, že je její vnuk „pokérovanej“.

A jak se rodina kouká na to, že se tím živíš? Berou to jako „normální zaměstnání“?
To je trochu složitý. Máma si myslím, že v pohodě. Babička snad už taky, i když by radši kdybych maloval, samozřejmě.

Ale tak to děláš taky... Máte tady rozvěšený obrazy... To vám šéf rozdal štětce a plátna, ať mu to tady vybavíte?
Ne, to my s Peterem (Peter Bobek – pozn. aut.). On si vždycky objednáme plátna... Myslím, že ostatní na to moc nejsou, ale nás s Peterem to baví hodně. Dost si o tom i povídáme. Každej to děláme úplně jinak, ale máme k malování vztah. Je to fajn i pro inspiraci.

I na těch kérách je to poznat, odkud ten konkrétní tatér vychází...
Je, a je hrozná škoda, že spousta tatérů to vůbec nesleduje. Přijdou do práce, udělaj kérku... Je to pro ně spíš řemeslo, zkopnou to z nějakýho flashe... Jsou pohodlný.

Jak se díváš na to, když za tebou někdo přijde třeba s obrázkem z přebalu cédéčka a řekne ti: „Tohle chci.“?
Já to respektuju, protože pro toho člověka to může něco znamenat. Ale pro mě je to vždycky o tom, jak do toho motivu vnést něco svýho. Víš co, zaprvý se mi to nedělá moc dobře, protože k tomu nemám vztah, je to cizí ruka a nemůžu si to připravit. A pak už je to jenom řemeslo. Někdo ti něco přinese, řekne „udělej to“ a na tobě pak jen je, abys to udělal dobře.

Já si právě myslím, že tohle je blbost... Kéra je umění a ten tatér by si do toho měl promítnout něco svýho. Samozřejmě tak, aby to tomu člověku sedlo...
No a o tom to taky hodně je, odhadnout toho člověka, být empatickej a udělat tu kéru tak, aby se s tím pak sžil. Nesmíš tu kéru dělat jenom tak, aby se to líbilo tobě. Já kolikrát udělám úplně hustý designy a pak vidím toho člověka a trochu se to ve mně pere. Udělat tohle, co vypadá úplně perfektně, a vědět, že to k tomu dotyčnýmu až tak úplně nesedí, nebo udělat něco jinýho a zas vědět, že to nebude mít takový koule, ale ten člověk s tím bude spokojenej.

Jak dlouho vlastně tetuješ?
Nevím... Dva roky?

Tak na to je kolem tebe docela rušno...
Já nevim... Já tomu nerozumim. (smích) Je to asi tím, že dělám jiný věci. Snažím se hlavně o to, udělat pro každýho člověka fakt dobrou kéru, dělám to naplno. Mě by hrozně sralo něco udělat a říct si „udělals to, ale měls na víc“. Mluvím hlavně o designu. Kérka samotná už se nějak udělá, ale musíš si k tomu nejdřív sednout a hrát si.

A jak často se ti stává, že když odsud lidi odcházej, tak vidíš, že s tím tetováním ještě nejsou úplně srovnaný?
Občas se to stane. Tím, že ty věci jsou fakt úplně jiný, tak lidi na to tak jako koukaj... ale druhej den přijde textovka, že mi to nedali dostatečně najevo a že je to super. To se stává docela často. Tady jsou lidi vyjevený, jdou třeba na první kérku, tak nevědí, co se děje...

A jak tě tak napadlo vůbec začít tetovat? Tys hrál hokej...
Já jsem přišel na kérku k Peterovi a když jsem to viděl, tak jsem věděl, že to musím dělat. To bylo strašně silný. Nic takovýho se mi nikdy nestalo. Ale bylo to i Peterem. On mi neuvěřitelně sednul. Je strašně charismatickej, myslím, že spousta lidí z něj má respekt... Vždyť víš, jakej je... vysokej, černej chlápek. Působí přísně a je to mistr. Ale já si pamatuju, že my jsme si k sobě našli cestu od první chvíle. Takže to byla i Peterova osobnost, která mě k tomu táhla. Asi i kdybych šel na kérku někam jinam, tak bych z toho byl taky hotovej, ale možná by mě to ani nenapadlo.

Tetoval jsi i sám sebe? Nebo jsi trénoval na pomerančích?
No jasně. Na sobě. Pomeranče přišly až potom.

Cože? Nejdřív sebe a pak až pomeranče?
Byl nedostatek obětí. Sebe, pak kámoše... Lidi se sháněj blbě, když jsi na začátku. Takže když jsem měl volnou chvíli, měl jsem období, asi čtvrt roku, každej večer jsem měl doma připravenej pomeranč, vedle toho strojek a když jsem přišel domů, tak jsem nešel spát, dokud jsem ten pomeranč nesjel. Normálně rovný linky, nedalo mi to, potřeboval jsem trénovat. Taky jsem jezdil v tramvaji se strojkem v ruce, aby si ta ruka zvykla...

Dovedeš si představit, že budeš kérovat, dokud tady nelehneš?
Dovedu! Já bych tak chtěl umřít. Při kérce. Je mi teda líto toho člověka, ale já bych chtěl umřít při kérce. Chtěl bych dělat nejlepší kérku svýho života a u toho umřít.

Jako u spisovatelů... Toto dílo autor nikdy nedokončil...
No, a pak by to třeba jednou dodělal můj syn, nebo dcera...

Ty jo, to začíná být fakt pěkný... Mně se líbí, jak je ten motiv v tom tak pěkně schovanej...
No já to mám právě taky hrozně rád... Přijde mi to daleko osobnější...

Ale ty máš ty kérky na sobě docela konkrétní...
Dneska už bych si asi nenechal tetovat nic konkrétního... Člověk se vyvíjí. Levá ruka je hodně konkrétní.

No tam máš vlastně tu lebku, že jo...
No, to je ale Peterovo dílo... Lebka. (smích) Já jsem ji nechtěl. Ale svolil jsem. Peter miluje lebky. Já lebky nesnáším, ale miluju Petera, takže tam je lebka.

Kolik tak uděláš kérek za den?
Podle toho jak jsou velký, ale většinou tetuju tak šest, osm hodin denně. Ale to je jenom to tetování, k tomu kreslení. Nebo aspoň já to tak mám, že s tím denně strávím strašnýho času. Kreslím furt.

Au, tam to bolí, na tý kosti. Apačko, slyšíš? AU!
AAAAU! (smích)

Uuuuuááááááá.
Trpíš! Apačka bude mít radost.

A co motivy? Jsem viděla některý ty tvoje dámský, pánský to... ty... Si vůbec neumím představit, že bych tohle někde vytasila...
To respekt! Spousta lidí to odsoudí a řekne si „to je debil“, ale já říkám, že ho přece neznaj... Ti lidi jsou strašně v pohodě, nejsou hloupí. Buď maj potřebu se za každou cenu lišit, nebo je jim to úplně jedno. Jeden kluk sem za mnou jel na kérku, už ani nevím, co jsme měli dělat, a přišel a říká: „Změna plánu, uděláme vagínu a penis. Na ruku.“ A já: „Co???“ A on prej: „No, jsem jel v tramvaji sem a jsem si vlastně uvědomil, že to mám rád a že to chci mít vytetovaný.“ Co mu na to máš říct... Oukej, má to rád, tak to udělám co nejlíp. Tak jsme udělali penis a vagínu na ruku. Ten druhej motiv jsme pak taky snad někdy udělali... Akorát říkal, že to neřekl manželce a manželka se v noci probudila a bylo. Viděla, jak tam spí a na rameni má vagínu a penis. Byli oba okamžitě vzhůru.

Jo, to je taková pěkná tečka. Vagína a penis. Na ruku.