Versus: Kmeny (Tattoo)

Kmeny pokračovaly dalším dílem, který se věnoval kmenu Tattoo. Co jsme očekávali, co vy a co z toho všeho bylo? Generace rodičů, která si spojovala tetování s kriminálem, sleduje jiné kanály, na druhou stranu pojit tetuáž s uměním není zrovna pravidlem. Hraje dokument na tuhle notičku? Umí kamera kérovat skutečnost, nebo je režisér loutkovodič? Z pozice média celou sérii Kmenů podporujeme, na druhou stranu nás to nezavazuje k poklonkování nebo mlčení. Dnes běží na čété dvě díl Tuning, chromované péra a leštičky máme v pozoru. Ale ještě předtím:

Zdeněk Malinský: Mít tetování bylo pro většinu obyvatel naší socialistické vlasti synonymem kriminálníka, v lepším případě námořníka. Změnu po roce 89 přinesl boom tetovacích salonů, takže jeden čas jsem měl pocit, že kérku má snad každý, a to vedlo i k přehodnocení touhy, nechat si něco vytetovat. Teď se odlišuji „nepotetovaností”.

Když je tetování umně a s rozumem dělané, jde o druh umění, jak jsme v dokumentu (i bonusech) viděli. Žel často je to hrůza. Když nemá rozum a vkus majitel těla, měl by ho mít tatér; neměl by vidět jen peníze a dotyčnému to rozmluvit.

Napoprvé jsem nepochopil, proč jsou tam záběry z přírody (ve stylu filmů Slavnosti sněženek nebo Sametoví vrazi), proč tam byl běh, závody, Praha…. teprve druhé a další zhlédnutí to ozřejmí a člověk zjistí, kolik mu před tím uniklo zajímavých detailů, s tématem nesouvisejících jen zdánlivě. Celý dokument by se dal použít i jako nenásilná a nikomu nic nevnucující reklama na tetování. Plyne poklidně, jakoby bez začátku, konce i jakéhokoli vyvrcholení, zápletky, zvratů, kontroverze.

À propos, nemáte někdo číslo na Lucii Liškovou?

mexhouse: Souhlas v tom, že dokument je rafinovanější, než se na první pohled tváří, možná proto, že je tak jiný oproti předešlým Kmenům. Letmo načrtnuté postavy nemají většího ukotvení, nestihnete si vytvořit jejich životní příběh, domýšlet a oživovat můžete až při opakovaném pohledu. Protože ten krátký film vám dá čas a prostor. Čemuž hodně přispívá prskající elektronika, která ze zpomalených záběrů snímá pachuť patosu a dávám jim další význam. Jsou tam momenty, kdy si budete chtít, aby to byl jen delší videoklip. Celou dobu jsem uvažoval, kdo je asi autorem hudebního podkresu, nepřekvapivě jím je Martin Tvrdý (v dokumentu coby Bourek).

Nestranný pozorovatel tohohle Kmene (stejně jako ostatních) musí mít nejednou pocit, že jsou to zvláštní brouci, pokérovaný tatér jako vášnivý běžec, tetovací strojek z walkmana, holka, která tetuje bez mašinky, a taky dělá mejkapy slavných hvězd. Obrazový katalog těl zahrnuje složité fantasmagorické výjevy, staré čínské plátna i minimalistické, pseudonaivistické výjevy typu liška jedním tahem. Dobrou pointou je mladá sochařka podstupující první tetování, která to ihned cítí: ty vole, já chci ještě! Kontakt jehly s lidskou kůží a bolestí (jak ví fetky jako já), má své neodolatelné kouzlo, stejně jako funguje prvotní šok z toho, že „tohle už nesmažeš“ (představuju si, nevím). A můžete o tetování nakecat tři romány a napsat čtyři filmy.

Navíc je tu okouzlující scéna se Simonou Krainovou, které přirozeně nestačí vysvětlení „když to všechno secvakne, víš, že je to ono“, a chce vědět „jaká je za tím emoce, nějaká myšlenka?“. Jako když se beznohý ptá maratonce, jaké to je zvedat nohu a potom druhou, dýchat? Tyhle vtipy jsou dětinské, ale fungují spolehlivě.