Na konci kolonády (KVIFF 2024)

Křišťálové glóby jsou rozdané, vratné kelímky naskládané na sebe dovršily kdesi v neznámu svůj festivalový cyklus a jen málokterý z 10 769 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic ještě po nedělním exodu zůstal v lázeňském městě. 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jehož grafice letos vévodila kola a obdélníky, skončil a čas intenzivního prožívání vystřídal prostor pro reflexi.

ŽÁNROVÉ VŘÍDLO

Všechno začalo v Městském divadle. Lehce pohnutý z návratu na známá místa odpouštím prostoru přepjatě zdobný interiér i absenci místa pro nohy a pozoruji zmatené hemžení lidí, které rázné uvaděčky přesměrovávají z jednoho balkónu na druhý. Ve znělce Jiřina Bohdalová pronáší své ikonické „to smrdí“, ale já spíš přemýšlím, jak bude vypadat letošní příspěvek s Beniciem del Torem. Promítá se Šelma Bertranda Bonella, francouzské sci-fi odehrávající se v dystopické budoucnosti, ve které vládne umělá inteligence a lidé mají možnost odstranit ze své genetické paměti náchylnost k afektům. K této možnosti se kvůli kariernímu postupu uchyluje Gabrielle, a je tak nucena prožít si znovu dva předchozí životy. Příběh prvního z přelomu 19. a 20 století rámují tvůrci jako dobové melodrama, druhá linie, odehrávající se kolem roku 2020, odpovídá thrilleru o incelovi a jeho oběti. Ve všech časových rovinách Gabriella potkává osudového Luise.

Nebýt hereckých výkonů Léy Seydoux a George MacKaye prohrála by Šelma svůj boj s banálností, pro mé další vnímání festivalu se ale ukazuje jako důležitá. Mnoho nejvýraznějších počinů zde totiž kombinovalo současná témata s žánrovým mixem kombinujícím nejčastěji horor, komedii a satiru. Zdárný příklad představují Holky z balkonu, na jejichž začátek se v potemnělém Kongresovém sálu muselo kvůli technické závadě neobvykle čekat. Trojice rozdováděných mladých žen si užívá podezřele horké léto do chvíle, než jedna z nich nedopatřením zabije muže, jenž se ji pokusí znásilnit. Kamarádky se musejí co nejrychleji zbavit těla, což jim komplikují duchové mrtvých násilníků i dotěrní muži. Film tvůrčí dvojice Noémie Merlant a Céline Sciammy vyniká elektrizující energií a ztřeštěně brutálním humorem, na nějž poctivě upozorní už v první scéně, když se týraná manželka zbaví chotě ranou zezadu do hlavy následovanou bravurní dorážkou zasednutím obličeje. Ten a podobné vtípky oceňovala smíchem a potleskem i dvacátnice po mém boku, zatímco její nezanedbatelně starší přítel na sebe upoutával pozornost svou rozpačitostí.

Směs nespokojenosti, nadšení, znechucení a odchodů ze sálu vyvolal i všeobecně nejočekávanější kousek z kategorie chytrých žánrovek, v Cannes vychvalovaná Substance. Variace na Obraz Doriana Graye přivádí na scénu stárnoucí herečku, která se rozhodne oživit svou mladistvou krásu pomocí medikamentu, po jehož konzumaci se z jejího těla vyloupne mladý klon. Hrdinka tak co týden střídá starou a mladou podobu, přičemž každý čas strávený nad tento limit v nové schránce se projeví v deformaci té původní. Substance funguje velmi dobře jako stylová jednohubka šokující nechutnou fyzičností podanou skrze poctivé efekty. Zcela ale pohoří v ambici komentovat na kult krásy fixované mediální prostředí, a nakonec ze všeho nejvíc vyznívá spíš jako výsměch ženám po čtyřicítce.

LÁZEŇSKÁ VZÁJEMNOST

Mezi lidmi, kteří do Varů přijeli za kinozážitky, panuje většinu času příjemná kolegialita, kterou mají šanci narušit jen pokusy o přeběhnutí ve frontě na film. Na pažitu okolo Thermalu sedí skupinky a sdílí občerstvení všeho druhu. Kdosi občas připíchne bez nároku na odměnu nepotřebný lístek na nástěnku s festivalovými inzercemi. Odjíždějící člen výpravy předá stále platnou akreditaci či alespoň nevyužitý poukaz do dvoupatrového stánku s občerstvením. V nekonečné brzce ranní řadě na nákup vstupenek, jejíž začátek se ztrácí v oparu propršené noci, si čekající předávají tipy a svorně nadávají na rezervační systém. Když se po x-té na plátně objeví znělka s Beniciem del Torem (nikoho jsem v životě neviděl jíst tolikrát lázeňskou oplatku), sál zklamaně zahučí. Není tak divu, že v atmosféře vzájemnosti bodoval v Divácké ceně Právo nejeden snímek ohledávající dynamiku všemožných komunit.

Nejpříjemnější překvapení má letos na svědomí Rich Peppiatt, jenž se ve svém hraném debutu soustředil na dvojici severoirských raperů a drogových dealerů, kteří pod vedením středoškolského hudebkáře založí kapelu zpívající songy v irštině na protest proti britské okupaci. Z novodobého Trainspottingu srší nezkrotný temperament podpořený ohňostrojem formálních nápadů, a dokonce i přesvědčený kosmopolita při něm na chvíli zatouží střihnout si menší národní obrození.

Různé formy společenství tentokrát ohmatávaly i diváky vyzdvižené české příspěvky v programu. V Berlíně oceněném dokumentu Ještě nejsem, kým chci být vypráví hlas Libuše Jarcovjákové intimní a maximálně otevřený příběh jejího života, zatímco na plátně se střídají autorčiny fotky zachycující kouzlo každodennosti. Podobně jako její umělecké dvojče, Nan Goldin, zachycovala Jarcovjáková napříč desetiletími život často upozaděných komunit, od dělníků přes alkoholiky až po zdaleka nejen českou queer komunitu. Hned v prvních minutách filmu bylo jasné, že tohle nemůže skončit jinak než potleskem ve stoje.

Standing ovation za přítomnosti prezidenta si vysloužil celovečerní debut Adama Martince Mord o jedné východočeské zabijačce. Hláškující neherci a neprvoplánově dojemné situace daly dohromady autentickou výpověď o současné maskulinitě, ale i náčrt jedné z možných podob bájného češství. Rozradostněnou náladu rozesmutněla jen skupina Slováků, která se cestou ze sálu dozvěděla, že jejich tým stačil během promítání vypadnout s Anglií.

TERMÁLNÍ BLACKOUTY

V sobotu kolem půl šesté odpoledne se patro hotelu Thermal, kde se nachází většina tamních sálů, propadlo do tmy. Televize se vypnuly, světla zhasla a zásuvky přestaly fungovat. Nastal zmatek podobný chování ptáků při zatmění Slunce, všeprostupující dezorientace. Problém se brzy vyřešil, stačil však odhalit jistou nepřirozenost téhle okna postrádající části karlovarské dominanty, prostoru bezčasí, v němž umělé osvětlení ozařuje modrý koberec naprosto totožně v jakoukoli denní i noční dobu.

Malými osobními blackouty je prostoupena každá projekce. Osazenstvo zmožené vedrem či nedostatkem spánku bojuje v potemnělých sálech s pokušením zavřít oči a přenechat pokračování filmu snové imaginaci. Nejsvůdněji se k těmto hrám nabízí Husovka, v níž se střetávají milovníci experimentální kinematografie s nešťastníky, kteří nedokázali sehnat jiný film než ten v malém zadýchaném sále na strmém kopci. Dramaturg Imaginy Viktor Palák před začátkem snímku Kupředu nikam žádá obecenstvo, aby klidně odcházelo, ale hlavně potichu a bez pohoršených komentářů, neb mezi nimi opravdu sedí tací, co přišli zcela dobrovolně a s nadšením sledovat budhistického mnicha, jak skoro hodinu a půl chodí pomalým krokem po Washingtonu. První to balí paní vedle mě, která je ze sálu následována dalšími dvěma nespokojenci. Mnoho ostatních volí jinou strategii úniku. Muž v první řadě si lehá na zem, asi šestiletá holčička pokládá hlavu na klín své matky. Brzy je kolem více zavřených než otevřených očí. Karlovy Vary spící. Škoda, málokdy za poslední rok se mi podařilo mít hlavu tak čistou a klidnou jako při sledování toho, jak Tsai Ming-liang znovu vynalézá čas.

ZHODNOCENÍ PROCEDURY

Kruh se uzavírá. Z poslední letošní projekce, příznačně v Městském divadle, mířím kolem koncertu Xindla X zpět do centra dění. Aby mi do hlavy nevlezl otravný anděl, co mě dostal na povel, zaměstnávám smysly zjišťováním vítězů 58. ročníku. O vítězném snímku Hlavní soutěže, Náhlém záblesku hlubších věcí, jsem za celý týden od nikoho neslyšel ani slovo. Mým osobním favoritem napříč sekcemi se stal gruzínský Panoptikon o příklonu mladých mužů ke konzervativismu a Milé laskavosti, nonsensová poezie v obrazech, v níž se Jorgosi Lanthimosovi podařilo vytrolit všechny, kdo po Chudáčcích čekali další příjemnou poťouchlost.

Okolí Thermalu působí v sobotu večer apokalypticky, červený koberec je prosáklý bouří, jež se prohnala zrovna v době, kdy na slavnostní zakončení přijížděly celebrity. Na mokré, rozbahněné trávě si druhou půlku festivalu moc lidí neposedělo. Duté rány kladiva ohlašují bourání jeviště a ze zdí terasy F-Baru už nenechaví návštěvníci strhali na památku všechny zajímavější plakáty. I přes všudypřítomné známky rozkladu a konce mě uklidňuje myšlenka, že za rok to zase celé začne v plné kráse nanovo.