Na refrény zapomeňte s Her Name Is Calla

Ačkoliv Olomouc každoročně ožívá v půlce dubna populárně naučným festivalem AFO, scéna zdejšího Jazz Tibet Clubu žije svým vlastním životem a na úterní večer tamní pořadatelé ohlásili žánrově přelétavé Her Name Is Calla, tuze zajímavou sestavu proslulou nevšedním nástrojovým složením a totálním nasazením na koncertech. „Jo, to byla teprve zvukovka, aha!?“ ozvalo se odvedle, když kapela v půlce utnula slibně se rozvíjející antimelodickou skrumáž a vytratila se k baru. I tací se objevili.

Začínalo se v souladu s nepsaným pravidlem o půl deváté. Předvoj zajistili místní Flash the Readies, jimž loni vyšlo povedené album In Belvedere. Čacká čtyřka se na domácí půdě těší zasloužené popularitě a role předskokana se zhostila s vervou, podmanivou symbiózu kláves s kytarou doplnily rozmáchlé ataky bicích s basou v zádech. I přes instrumentálně navýsost přesvědčivý výkon mi to někdy od čtvrtého songu začalo splývat. Možná si chlapci mohli víc pohrát s aranžema, sem tam promluvit k publiku, přidat sólo, zaimprovizovat, snad vytáhnout zpěv anebo to zkusit úplně bez něj… Mělo to své kouzlo, moment překvapení scházel. Nicméně nálada se dostavila a vzduch prosytilo napjaté očekávání hlavních hvězd večera.

Tou dobou bylo v klubu už solidně natřískáno, ale lidi vyčkávali a bázlivě se krčili naňahňaní v průchodu u WeCka, takže si je Tom Morris musel na úvod přitáhnout blíž k pódiu. V popředí se uvelebily dívčí smyčce ve složení cello (lodičky) plus housle (conversky), za nima basa s bicíma, z první linie vše řídil sympatický kapelník s kytarou. Prý nemají rádi, když se o nich říká, že hrají post-rock, přesto jedou podle jeho pravidel, pravda, často jenom proto, aby je o pár taktů dál účelově porušili. Vybrnkávané folkové motivy u nich svévolně přechází v gradující divočinu bez hranic. Záchytné body nehledejte. Morrisův vokál dokáže znenadání vyklidit pole houslové mezihře, sem tam si někdo odskočí ke klávesám, bubeník co chvíli vytáhne banjo. Tam, kde ještě před minutou zuřil kytarový uragán, stojí najednou stará irská hospoda. Mrazení v zádech střídají potoky potu, rozčarování zase úsměv. Není to o slokách a jednoduchém rýmování, songy odhalují svou konstrukci pozvolna, někdy z toho vyleze symfonická báseň, jindy rocková řežba bez líbivých riffů.

Před skladbou Navigator ze stejnojmenné čerstvě vydané desky jsme vyslechli tematicky vděčnou historku o bloudění po rozestavěných silnicích. Těžko hledat pro hudbu Her Name Is Calla příznačnější metaforu. Vyrazíte z bodu A do bodu B v domnění, že víte, kam jdete, a po pár metrech skončíte zapadlí v močálu úplně mimo abecedu. Jako třeba v náladovce Roots Run Deep, které dominují temné klávesové figury a přízrak Boduf Songs. Na konci se kapela utrhla ze řetězu. Smyčce kmitaly, Tom loudil z kytary tremolo efekt za pomoci stojanu na mikrák, z perkusí šlehala extáze. Burácivá smyčka na hranici řízeného amoku byla rázným direktem na solar přizdisráčství. A to prý neměl basák Gavin kdy zkoušet, klobouk dolů. Jen logika výkřiků „Hobluj!“, případně „Ještě jiný sračky hrejte!“ adresovaných anglicky hovořícím muzikantům mi unikla, ale v každém davu se najde nějaký mamlas. Přídavek zřejmě nebyl v plánu, show dostala s poslední notou závěrečného běsnění bezchybnou tečku. Přesto se kapela nechala ryčícím davem obměkčit a na jeden bonusový kousek se na pódium za mohutného potlesku vrátila. Nezbývá než doufat.