Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 12.04.2018
Toho večera se toho vlastně ani moc neodehrálo. Měřeno tedy počtem skladeb. Takových šest, maximálně sedm kousků. Na Sedmičce se totiž stavělo po vzoru stavitelů starověkých monumentů. Tedy nikoliv svěrákovské "dej cihlu k cihle", tady se na začátku a na konci postavily dva hutné monolity, které projilo několik menších kamenů.
Domácí Gedale příjemně překvapili. Klub zválcovali důkladně, a to nejen intenzitou zvuku, která byla ten večer asi největší. Spojení kytara - bicí (+ vokál) bohatě stačila k tomu, aby dokázala strhnout a pohltit. Publikum a muzikanty samé natolik, že pravděpodobně nestihli dohrát vše, co plánovali. Hudební témata rozvíjeli pomalu, bahnitě, atmosféru zahušťovalo jednoduché rudé nasvícení a občasné zahalení jeviště v oblaka dýmu.
Prostorem k výdechu byl one-man-project Aerial Ruin. Solidně stavěný chlapík s dřevorubeckým vousem si vystačil jen s akustickou kytarou, looperem a naechovaným vokálem. Iluze samoty oregonských hvozdů byla dokonalá, škoda jen patrné protagonistovy únavy a lehkého stereotypu, který se do jeho setu vkrádal.
Bell Witch odehráli padesáminutový výběr ze své novinky Mirror Reaper. Každý pečlivě načasovaný úder bicích byl jak starý hřích dopadající na hříšníka v pekle, šestistrunná basa ve virtuózních prstech Dylana Desmonda na těžkotonážní spodek tu a tam přidala vzletnou melodii či syrový, rozteklý riff. Oba hudebníci (za bicími seděl Jesse Shreibman a stačil ovládat i klávesy) se střídali i ve zpěvech, ovšem jejich opus magnum je dílem hlavně instrumentálním.
Jen tomu chyběla intezita, kosti se nelámaly, vnitřnosti nepřevracely. Bylo to temné, až mučivě pomalé, ale tak nějak to celé vyšumělo do ztracena.
Bell Witch (us) + Aerial Ruin (us) + Gedale
10. 4 .2018 Klub 007 Strahov, Praha
foto © Jiří V. Matýsek
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.