Nejlepší texty Full Moonu 2020. Libuše Jarcovjáková: Sednu na náměstí a čekám, co přijde

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian v prosinci loňského roku fotografickou výstavou roku, většina snímků, které expozice obsahovala, přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové zůstávaly dlouhá léta utajeny nejen široké veřejnosti, ale i stovkám studentů fotografie, kteří prošli jejíma rukama na grafické škole v Hellichově ulici. Krátce poté, co se její emotivní a vášnivé fotografie začaly dostávat na povrch, jejich síla vybuchla jak časovaná bomba. Úspěch loňské výstavy na přehlídce Les Rencontres d'Arles v Provence doplnily ovace věnované stejnojmenné knize, která byla pokřtěna těsně před začátkem pandemie. Pohnutý životní příběh dnes osmašedesátileté fotografky začal psát svou další podivuhodnou kapitolu. Začátkem června ve svém podkrovním bytě na Novém Městě vyprávěla o fotografování menšin, kterým se zabývala již začátkem osmdesátých let, důležitosti komunikace a nočních výkřicích, které se celý život snaží zachytit.

Jak jste prožila karanténu?
Moje kurátorka Lucie Černá říká, že jsem to celý způsobila já. Vrátily jsme se prvního března z Madridu a já byla tak vyčerpaná, že jsem jenom říkala, ať se všechno zastaví, ať nic nemusím. A za pár dní se to stalo. Takže jsem okamžitě a ráda vplula do takového režimu, že si srovnám v hlavě věci a všechno se tak jako uklidní a bude to dobrý. Ale samozřejmě jsem si prošla různými obdobími, od strachu nějakým způsobem fyzického přes existenční nebo šílenou spavost, kdy jsem byla schopná spát tak dlouho, jak jsem nikdy v životě nespala. Až jsem se dostala do režimu, že jsem začala skenovat archiv, což mi dalo takovou denní strukturu. Strávila jsem s tím pravidelně pět hodin každý den a bylo to hrozně fajn. Skoro jsem nechodila ven, protože jsem vůbec nemohla v roušce dýchat, takže jsem to ani nevyužila fotograficky. Ale vlastně nevím, zda bych z toho dokázala získat něco jiného než ty obrazy, které jsem viděla. Vizuálně to vypadalo všechno stejně. Za celou karanténu jsem byla venku sotva pětkrát a co teď řeknu, bude trochu nehorázné. Pro mě to skončilo až příliš brzy.

Vážně?
Poslední tři roky jsem měla opravdu divoké, jezdila z města do města a přecházela plynule z jedné věci do druhé. Vůbec jsem neměla čas sama na sebe. A teď najednou byl klid, ticho a já se mohla zastavit. Samozřejmě si dělám starosti o spoustu lidí, je mi velmi líto všech, kteří měli zrovna v té době velké výstavy, například festival Les Rencontres d'Arles je zastavený, přitom tam loni touto dobou vrcholily přípravy mé výstavy. Navíc se mění ředitel a od příštího roku akci povede někdo jiný, vůbec tedy není jisté, zda se letošní program posune nebo zda přijde jiná vize. Pořád si říkám, jaké jsem měla štěstí. Většinu výstav mám domluvených až na následující rok, takže zatím dobrý. Finanční ztráty samozřejmě nějaké jsou, ale vzhledem k tomu, že si tím oborem zatím vůbec nejsem zvyklá vydělávat, tak mě to nepoloží.

Mě právě zajímalo, jak se tato situace dotkla vašich plánů po úspěchu, který jste sklidila loni v Arles a s knihou Evokativ.
Maličko ano, právě s Lucií chystáme další knihu, která je zatím o tři nebo čtyři měsíce zpožděná, ale to je detail. Stejně jdeme vždycky na hranu a zatím pořádně nevíme, z čeho ji zaplatíme, takže se vlastně nic neděje a jdeme do toho stejně hlava nehlava. Je otázka, nakolik se tato situace dotkne kupní síly lidí. Možná se to nějakým způsobem podepsalo na potenciálních nabídkách, které jsem mohla dostat. Právě z pobytu v Madridu se rýsovala jistá možnost, která se měla potvrdit v červnu při Foto Espa?a, což je mimochodem úžasný festival, který obvykle běží celé léto. Letos ovšem asi ne. Moje účast měla přijít příští rok, ale je možné, že se to celé posune. V Madridu jsem se potkala i se zástupci galerií v Rotterdamu a Barcelony, ale zatím zůstalo jen u možností, nyní všichni mlčí. Cítila jsem, že by bylo záhodno ještě využít té vlny zájmu, která přišla s výstavou v Arles, ale zároveň taky ukázat, že moje dílo neznamená jen jednu výstavu, že toho mohu nabídnout víc. Ale tohle asi nemá cenu úplně zkoumat, musíme prostě počkat. V aktuálním vydání prestižního amerického fotografického magazínu Aperture se mnou vyšel velký rozhovor, na to se těším. Asi to nic zásadního nezmění, ale určitě je to dobrá reference. No a co se týče českého prostředí, tady jsem vlastně nikdy žádnou pořádnou nabídku nedostala, tady se nic nemění. (smích) Ale ne, to není úplně pravda, nedávno přišla krásná nabídka od Galerie Moderního umění v Českých Budějovicích, kde bych měla vystavovat od 9. září 2021. Pokud do té doby nevyhyne lidstvo, mělo by to dopadnout.

Ve světě výtvarného umění, kde se plánuje většinou na dlouhá léta dopředu, ty dopady nemusí být tak zásadní. Nebo alespoň nejsou okamžitě viditelné.
Pro mě je hlavně fajn, že jsem se mohla vrhnout do materiálu, který jsem měla úplně nezpracovaný. A to jsou celá devadesátá léta. Na tom pracuji systematicky každý den, zatím spíš zkoumám, co vlastně všechno tam je, a musím říct, že jsem docela mile překvapená, kolik tam je zajímavého materiálu. Od roku 1992 jsem učila na grafické škole v Hellichově ulici a samu sebe jsem tak trochu zaprodala ve jménu učení. Jak je ale vidět, tak jsem celou dobu i fotila. Mám z té doby opravdu hodně materiálu, který docela dobře navazuje na mou předchozí práci. Zatím tedy vůbec nevím, jak to použiju, dostala jsem se k tomu jenom díky koroně. Jinak bych na to neměla vůbec čas.

NOČNÍ VÝKŘIKY

Pojďme se zastavit u chystané knihy - to by měla být už několikrát zmiňovaná publikace věnovaná Berlínu?
Právě že ne. Nakonec jsme přehodily pořadí. Rozhodly jsme se totiž, že nejvíce připravené a taky asi nejsnáze uchopitelné téma jsou fotografie z T-Klubu (prostor na Jungmannově náměstí v Praze, kde se v 80. letech scházeli především gayové a lesby, pozn. aut.), kterých se zatím objevilo jen několik. Notabene po tomto tématu strašně touží polská grafička Ania Nałęcka-Milach, se kterou spolupracujeme. Vzhledem k ošklivým, zvláštním změnám, co momentálně v Polsku probíhají, do toho má obrovskou chuť. Tahle knížka by mohla být docela pěkná a taky snad ne úplně drahá, mě osobně by asi bavilo, kdyby právě tohle byla první věc, kterou doděláme. Velkou výhodou je, že si Lucie založila nakladatelství (Untitled, pozn. aut.), takže vydavatele hledat nemusíme. Za spolupráci s ní jsem opravdu vděčná, věřím jí a cítím dobré porozumění i tvůrčí spolupráci. Na knihu o Berlíně určitě dojde, navíc v tomhle případě je výhoda, že je to částečně i textově zpracované, protože jsem tam hodně psala. Lucie by chtěla pracovat s kombinací starých a nových fotek, které jsem tam pořídila průběžně během posledních tří let, a chtěla by to udělat takový hodně alternativní, punkový. To by se mi taky líbilo.

Berlín je moje oblíbené město, často tam jezdím. Z nějakých rozhovorů a z toho, co jsem o vás četl, jsem pochopil, že jsme trávili čas na velmi podobných místech v Kreuzbergu, například v okolí Kottbusser Tor.
Vážně? No já jsem v Berlíně bydlela od roku 1986 do roku 1992, s tím, že ty poslední roky jsem byla už hodně v Praze. Žila jsem v té učesanější části Kreuzbergu, na Bergmannstrasse, kousek od Mehringdammu, z toho se teď stala úplně vymazlená čtvrť. Zmizely všechny knajpy, vetešnictví nebo uhlíři, které si z té doby pamatuji. Divoký Kreuzberg byl nějaké dva tři kilometry vzdušnou čarou, tam jsem se samozřejmě pohybovala taky, třeba právě okolí Kottbusser Tor je to dodnes absolutní divočina. Přijde mi, že tam rezignovali na úplně všechno - na zásady sociální, architektonické i společenské. Na Kottbusser Tor se nedá rozeznat ani doba, ve které žijeme.

Tohle mi právě přijde zajímavé - v rozhovoru, kde jste o chystané knize o Berlíně mluvila, jste přímo zmiňovala ulici Kottbusser Damm, která je podle vás úplně stejná jako tehdy. Takových míst v Berlíně podle mého názoru opravdu moc není.
To je pravda, ale tahle ulice mezi ně patří. Já osobně stále objevuji někdejší východní Berlín, kam jsem se tehdy dostala jen minimálně. Ale měla jsem výjimečně záchvaty stesku po socialismu, tak jsem se do východní části vydávala čas od času na flám. Oni měli nápoj, tonik s ginem a ten tonik byl úplně fialovej. Taková zvláštní chemická fialová tekutina. Nazpátek jsem musela projít bludištěm na přechodu na Friedrichstrasse, kde jsem samozřejmě byla hrozně podezřelá, takže mě tam pořádně filcovali. Dneska je mi hrozně líto, že jsem si tam nenašla žádný kamarády, vlastně jsem si tam ani nekupovala fotografickej materiál, kterej tam musel být za zlomek ceny. Když se město znovu propojilo, tak mi strašně dlouho trvalo, než jsem pochopila, jak Berlín funguje, jak je velikej. Třeba čtvrti jako Pankow nebo Prenzlauer Berg jsou hrozně zajímavý a dnes strašně živý. Z minulosti si pamatuji jen totální šedivost ulic. Ta byla v Praze taky, ale díky historii, která tady dýchá, a možná i lidem to působilo přece jen jinak. Tam převládala totální uniformita a šeď, východní Němci mi připadali strašně ustrašený. Proti nám byli hodně umírněný, utlačovaný. Tehdy jsem tam nenavázala žádný kontakty, ostatně ani v té západní části, třeba co se týče fotografické práce. Nenapadlo mě někam nosit svoje portfolio, tehdy mi to vůbec nedocházelo.

V loňském rozhovoru pro iHned mě zaujalo vaše vyjádření, že se nějakým způsobem "vracíte po svých stopách". Teď jsme mluvili o Berlíně, ale plánujete se vydat znovu do Tokia a hovořila jste o tom, že byste ráda ve Vietnamu vyhledala vaše bývalé modely. Kde se ve vás bere tahle potřeba se vracet, vyvolávat podobné obrazy?
Pořád je to velmi živé a doufám, že se mi to všechno podaří. Samozřejmě to ale závisí na mém zdravotním stavu a dalších možnostech. Pořád doufám, že bych na tato místa mohla zavítat v rámci potenciálního dokumentárního filmu, o kterém se opatrně bavíme.

Teď myslíte Tokio, nebo spíš Vietnam?
Ideálně oboje. Ale Vietnam je pro mě strašně zajímavej a vůbec to není tak neproveditelné. Akorát už na to myslím dlouho a čím víc to člověk odkládá, tím je to vzdálenější. Ale třeba i tomu pomůže zájem, který kolem mého díla nyní panuje. Vyvolávání podobných obrazů… to máte pravdu. Když jsem fotila po letech znovu v Berlíně, tak mi došlo, že jsem dokázala nějakým přirozeným způsobem plynule navázat na své tehdejší fotografie odtamtud. Vizuální jazyk zůstal podobný. Nejpatrnější změny jsou v detailech typu reflexní pásky na kolech nebo autech, které obvykle ani příliš nevnímáme, ale na těch nových fotografiích jasně svítí. Identifikace nové doby. Velmi mě taky bavilo, jak byli lidé focení otevření. Což vlastně nevím, zda by například v Tokiu bylo podobné. Při mé první návštěvě na konci sedmdesátých let jsem se tam ocitla v podivném vzduchoprázdnu. Pozvala mě spolužačka, která ale v době mého příjezdu prodělávala laktační psychózu, a tak padly všechny naplánované věci a já se ocitla více méně na ulici. Díky tomu se rozvinula škála neuvěřitelnejch kontaktů, lidi si mě předávali a já strávila šedesát dní tím, že jsem jen chodila po městě a fotila lidi. Ten materiál ještě nemám pořádně zpracovaný. Byla jsem tam pak ještě dvakrát, vlastně by mě ohromně zajímalo, zda by se ty lidi nechali dneska fotit jako tenkrát. I když je pravda, že bych dnes určitě neušla to, co tehdy, kdy jsem tam prochodila dvoje boty. Můj dnešní styl focení spočívá spíš v tom, že si sednu na náměstí a čekám, co ke mně přijde. Ale to má taky něco do sebe.

A co je tedy za tou chutí nebo potřebou se vracet na stejná místa? Budete hledat rozdíly nebo vás prostě jen zajímá, jak to tam teď vypadá? Nebo by mělo jít o nějaký cyklus ve formě tehdy a teď?
Systémově určitě ne, ale pravda je, že stejně funguje nějaká zvláštní přitažlivost, člověk se na těch místech, která tehdy navštívil, stejně vždycky objeví. Byla jsem se podívat na Bergmannstrasse v domě, kde jsem bydlela, a zjistila, že tam nebydlí už vůbec nikdo z jeho tehdejších obyvatel. Dům je totálně zrekonstruovaný, tehdy to byl v podstatě slum se záchody na chodbě, je zajímavé, jaká totální výměna se tam odehrála. Člověk si to málokdy uvědomuje, ale ten život je jako tekutá řeka, která nás odnáší někam úplně jinam... Ani nevím, co mě na těch místech přitahuje. Fotím hodně s bleskem a hlavně v noci, překvapivě mám hodně lidí zabraných zezadu. Což není cíl, prostě to tak vychází. Jsou to takové noční výkřiky, není to úplně realistické a určitě to není dokument. To bude jedna z potíží, které se mnou jsou - moje dílo je obtížně zařaditelné do nějakého žánru, což já tedy nepovažuju úplně za nevýhodu, ale možná proto je těžké ho číst. Mezi pohledy na fotografii existuje mnoho kontroverzí, ale já prostě vnímám fotku jako fotku, ať už je to momentka, inscenovaný záběr nebo pocit a reakce na něco. Osobně nemám ráda reportáže, ale pokud mají smysl, tak proč ne.

Co máte ráda?
Reaguji spíš na vizuální podněty, často jsou to jen stopy lidí, některé věci fotím obsedantně znovu dokola, auta například, ty se mi pořád vrací. Obrazy jsou hodně podobné, to může mít s těmi stejnými místy také hodně společného. Nejzajímavější ze všeho by byli asi Vietnamci, sociologicky i antropologicky. V Hanoji je prý hospoda Praha, kde se někdejší rekruti scházejí. Učila jsem je několik let, studentů bylo určitě ke dvěma stovkám, určitě by byli někteří dohledatelní.

Pojďme se zastavit na chvilku u nočního focení. Říkáte, že když se chystáte fotit nějaké místo v noci, tak se tam vypravíte ve dne a pořádně si ho okouknete, abyste pak mohla přijít a rovnou záběr pořídit. Jak tohle přesně funguje? Vždyť se ta místa přece musí zákonitě změnit, minimálně co se světla týče.
Takhle to zní hrozně sofistikovaně. Nevím přesně, jak jsem to myslela, ale obecně fotím velmi instinktivně. V Berlíně jsem teď často bydlela blízko Mauerparku, kde je dlouhá proluka mezi domy, se zbytky bývalé zdi, a tam jsem si rozhodně několik míst vyhlídla, která jsem pak v noci fotila. Ale že bych ty snímky vyloženě konstruovala, tak to ne. Spíš reaguji na různé podněty.

Když se vám nějaké místo líbí, představujete si, jak by mohlo vypadat v noci?
Určitě.

A plní se ty představy?
Někdy ano. Momentálně fotím výhradně na film, a to je strašně zajímavý, protože v hledáčku máte šanci fotku na moment zahlédnout, jak to místo osvětlí blesk. Takže já vlastně vidím, jak bude vypadat, a musím říct, že se to tak ze třiceti čtyřiceti procent shoduje s mojí představou. Podobné je to s těmi místy. Třeba na Kotty jsou lidi v noci mnohem vstřícnější, i když je tam spousta ožralých a zfetovaných existencí. Hlavně je tam hodně zátiší, která jsou pro mě v noci mnohem přitažlivější. Myslím, že je to celé o zkušenostech, spoustu principů jsem si uvědomovala vlastně až zpětně, ve chvíli, kdy jsem připravovala dvě velké výstavy a knihy. Skoro čtyři sta fotek, se kterými jsem byla konfrontována, o kterých jsem musela mluvit a přemýšlet. Smysl mé vlastní práce začínám teprve chápat a vlastně ani nevím, zda mu rozumím správně. Dlouhá léta jsem pracovala bez jakéhokoliv publika, bez zpětné vazby a s minimálním ohlasem. Nebyla jsem zvyklá věci analyzovat ani hodnotit. Pořád si k tomu, kdo jsem a co jsem udělala, buduji vztah.

Bylo složité dříve nepublikované snímky uvést do veřejného prostoru?
Některé samozřejmě ano, zejména ty intimnější. Ale v kontextu celého díla se to dalo postupně přijmout. Hlavně jsem si v určitém bodě řekla, že jde o nějakou univerzální zprávu, že za tím nemusím být vidět já. Spíš mi přijde komické, nakolik mě někdo s fotkami či texty v Černých rocích spojuje. Myslí si třeba, že nepřijdu na schůzku, protože jsem totálně nezodpovědný člověk, který má potíže vstát z postele. Jedna moje učitelka mě viděla dát si červené víno a říkala: Ježišmarjá, ty zase piješ! Člověk může být o planety dál nebo lépe řečeno jinde, ale přesto bude s minulostí neustále konfrontován.

NEBÝT NIČÍ A PŘITOM BÝT UVNITŘ

Vraťme se k Vietnamcům a dalším menšinám, které jste fotografovala začátkem osmdesátých let. To muselo vyžadovat odvahu, obecný postoj k nim byl odmítavý.
Ano, byl tam jakýsi strach a zároveň dominance. Zvláštní, šílená nadřazenost. Tehdy mě fascinovalo, jak Vietnamcům všichni tykali, mysleli si, že to jsou ubožáci, kteří nás sem přijeli vyžírat. Celá ideologie toho programu byla přitom postavená opačně, oni žili v tom, že nám přijeli bratrsky pomáhat. Pohrdání odstínem kůže je v lidech nějak zakořeněné a trvá do dneška.

Jak vnímáte, že se to příliš nemění? Dnes jde možná o jiná etnika, ale princip, jakási kombinace arogance a strachu, zůstává.
Nevím, odkud to pramení, ale vysvětluji si to tím, že jsme historicky byli hodně monokulturní. Dnešní děti to mají už snad přece jen trochu jinak. Vůbec jim nepřijde divné, že mají ve třídě Vietnamce nebo Číňana, jsou to prostě kamarádi. Tehdy na to lidé ale nebyli vůbec zvyklí, i když s Rómama to přece jen bylo něco trochu jiného. Vietnamci byli ale rasismem, na který zde narazili, vyloženě zaskočeni. Jejich řešením byla totální izolace, odmítli se integrovat, což se projevuje dodneška. Dnešní mladá generace mluví samozřejmě česky plynně, ale v rámci jejich komunity jde pořád o zlomek. Způsob sebeobrany. Mě strašně vadí ta zpupnost, to automatické předpokládání, že jsme něco víc než oni. Jen si vzpomeňte, jak se jim říkalo - rákosníci, jiným zase čmoudi. Strašné. Vzpomínám si, že jsem jednou přišla do své oblíbené hospody a chtěla si sednout ke štamgastskému stolu. Jeden člověk mi tehdy řekl: Nesedej si sem, ty seš s těma Vietnamcema pořád, ještě od tebe něco chytneme. Vedle nás nemůžeš sedět. Ostatní mu řekli, že se zbláznil, ale on o tom byl hluboce přesvědčen.

Vlastně jste se na podobné menšiny soustředila. Asi to nebylo programové, ale věnovala jste se i Kubáncům. A stýkala se s Romy.
Tak bylo a nebylo. Že mi někdo nabídl možnost učit Vietnamce česky, byla asi náhoda, ale okamžitě jsem věděla, že to je přesně to, co mě bude bavit, že to bude vizuálně strašně odlišný a zajímavý. Nakonec šlo ještě ke všemu o dobře zaplacené, lukrativní zaměstnání, které mi dávalo obrovskou svobodu. Ale program se z toho stal velmi brzy, učení šlo s focením ruku v ruce. Bylo to východisko, jak si udělat život zajímavější. Jak si ho okořenit. Vyhovovalo mi střídání různých prostředí, v osmdesátých letech jsem od osmi do jedné učila, pak odpoledne fotila u Romů a noci jsem trávila v T-klubu. Tři naprosto odlišné světy, každý z nich měl svojí vlastní řeč. S Vietnamci jsme museli mluvit na velmi bazální úrovni, v jednoduchých větách, bylo nutné je učit imperativ, aby alespoň něčemu rozuměli. U Romů zase člověk nikam nesměl spěchat, musel být připraven na to, že tam bude třeba jen tři hodiny sedět a mlčet. Anebo se naopak stane všechno okamžitě. T-klub byl zase něco úplně jiného. Vlastně jsem si tak kompenzovala cestování, navíc bylo velmi zajímavý stát mimo, nepatřit nikam. Nebýt ničí, a přitom být pokaždé úplně uvnitř, přímo u zdroje. Nebyl za tím záměr nebo program, ale určitě se jednalo o systémovou věc.

Zdá se, že jste hlavně nechtěla být součástí šedivé většiny.
To určitě ne. Neustálé střídání prostředí taky znamenalo, že jsem byla zcela nepoužitelná pro estébáky. Tedy kromě toho, že jsem pila první ligu a nechtěla mít děti. Neměli mě na co dostat.

Ale kontaktovali vás.
Ano. Dokonce mi nabídli spolupráci, když prý budu donášet na Annu Fárovou (historička umění a překladatelka, pozn. aut.), tak mi povolí odjet do Japonska. Což jsem odmítla s tím, že náš vztah je čistě pracovní a že nechápu, co po mě chtějí. Nechali mě být, ale na touhu jet do Japonska jsem musela zapomenout. Nakonec jsem si tu cestu zařídit dokázala, ale byla jsem připravená to hned vzdát, kdyby na mě nastoupili znovu. Otázka samozřejmě je, co jsem jim mohla přinést, když jsem žila takhle divoce.

Nad tím se asi člověk nesmí moc zamýšlet, jejich uvažování bylo dost pokroucené. Zajímavé je, že více než třicet let od listopadu 1989 je stále poměrně velká skupina lidí, která k předchozímu režimu vzhlíží s velkou nostalgií. A v horším případě s touhou po návratu tehdejších pořádků.
To je samozřejmě hrozné. Zároveň si ale uvědomuji, že je to dané materialistickým vnímáním světa, které někteří mladí lidé asi načerpali od svých rodičů. Ti zřejmě touhu nebo potřebu cestovat neměli, asi jim vyhovovala místní omezená zásoba požitků a nepotřebovali žádnou nadstavbu. Obávám se, že mluvíme o stále stejné mlčící většině. Buď je ještě stále příliš brzy, nebo je to prostě v nás a musíme se s tím smířit. Vůbec nechápu, že tady lidi nejsou k smrti vyděšení z toho, co se odehrává, co vylézá na povrch. Určitě v tom hraje taky roli nevzdělanost. Když jsem přijela prvně do Berlína, tak mě překvapilo, že moji sousedé nebo lidi okolo mě byli materiálně na nižší úrovni, než bylo v té době obvyklé v Praze. Ale to je přesně ono, tady byla společnost hodnotově postavená na matériích, na výměnném obchodu, systému protislužeb. Zelináři si vyměňovali věci s řezníky, ten uměl tohle, ten zase něco jiného. Vždycky šlo o požitky, o nejpovrchnější žití, neřešila se morálka, spiritualita ani další podobné věci. Tohle je bohužel pořád velmi silná vrstva. Fascinuje mě, kolik mladých lidí se o politiku vůbec nezajímá, asi mají pocit, že nemohou nic změnit nebo nevím. Nechápu to a děsí mě to. Vykládám si to nedostatkem spirituality a nízkou morálkou.

Opakovaně mluvíte o tom, jak je důležitá komunikace mezi lidmi. Kdykoliv se vrátím ze zahraničí, mám pocit, že tady lidi spolu vůbec nemluví. Sama hovoříte o tom, že jste se to musela naučit, zároveň k tomu aktivně vedete studenty. Je tohle jedna z věcí, které vedou k dobré fotografii?
Empatie je velmi důležitý fenomén. Mám takovou zkušenost, že když lidi zjistí, že o ně máte skutečně hluboký zájem, tak se nenajde člověk, který by na to nedokázal reagovat vstřícně. Ale ti lidé musí opravdu jasně cítit, že se o ně zajímáte a že posloucháte, co říkají. Tam to všechno začíná. Pak jsem většinou až překvapená, jak moc si lidi chtějí povídat. Vždycky své studenty nutím k tomu, aby dělali nějaký soubor fotek s lidmi, které předtím neznali, se kterými se musí seznámit. Z toho se studenti můžou vždycky zbláznit, občas se pak zjistí, že fotili třeba kamarády maminky nebo někoho dalšího, ke komu mají snadný přístup. Ale uznávám, že já jsem v tomhle trochu extrém, povídám si i s lidmi v tramvaji nebo ve vlaku, často jsem až zaskočená, za jak krátkou dobu se dostaneme k vyloženě intimním věcem. Komunikace je hrozně důležitá.

Změnil váš pohled na fotografii téměř neustálý kontakt se studenty?
Myslím, že ne. Ode mě se očekávalo, že budu předávat techniku a řemeslo, což tedy asi nebylo úplně to, co bych měla dělat, protože jsem na tyhle věci nikdy příliš nedbala. Podle zpětné vazby od studentů pro ně bylo důležité, že jsem jim dokázala ukázat přístup k tvorbě, určitou svobodomyslnost nebo volnost, jak ty věci pojímat. Vášeň. Asi jsem docela dobře uměla lidi motivovat a nevnucovala jim příliš svůj pohled na věc. Ale málokdo z nich zůstal jen pod mým drobným vlivem, učili se dál.

Věděli, že jste fotografka?
Většina z nich ne, ostatně jsem si toho v té době nebyla ani sama příliš vědoma. Vlastně jsem pořádně nevěděla, co mám v archivu. Když se na to dívám zpětně, tak to skoro vypadá jako koncept. Samotnou mě překvapilo, jak stálý rukopis mám, přes jisté výkyvy. Kontakt se studenty se mě asi příliš nedotkl, ale mladí lidé mě dodnes ovlivňují. Mám obavu, že bych se zbláznila, kdybych se měla stýkat pouze se svými vrstevníky. Navíc jsem mentálně pořád ještě nedozrálá, byť fyzicky tedy ten pocit nemám. (smích) Mentálně jsem ale pořád v juvenilním věku, což může být výhoda i nevýhoda. Při mém učení hrál velkou roli základní lidský přístup, vědomí, že tam mám partnery, se kterými máme něco dosáhnout, a já jim s tím můžu pomoci. Dodnes si vzpomínám, jak mě fascinovaly fotografie Adama Holého. Měly pro mě kvality mých nejoblíbenějších tvůrců, třeba Roberta Franka. Jedno z prvních témat, které jsem zadávala, bylo Moje Praha a on přinesl asi osm fotek, které byly skvostné. Viděla jsem, jak mu to šíleně jde, ale neřekla jsem si: Vždyť tobě taky, máš doma v archivu spoustu podobných fotek.

VELKÁ VÝMĚNA

Přijde mi zajímavé, že kromě toho, že celý život fotíte, tak téměř celý život učíte.
Učit jsem začala až po čtyřicítce.

Ale předtím jste učila Vietnamce a Kubánce češtinu.
No vidíte, to je pravda. V rodině jsem měla tedy hlavně malíře, ale učitele taky. Jedna z babiček byla vynikající učitelka a myslím, že pradědeček byl ředitel gymnázia, takže nějaký ty geny tam asi budou. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale hned při té první zkušenosti se ukázalo, že na to mám asi talent. Moc dobře vím, že jsou učitelé a učitelé, někteří lidi vám nepředají vůbec nic, ani kdyby se sebevíc snažili, některým to jde samo. Mně to naštěstí šlo. Pravda je, že jsem učením strávila mnoho let, a učením se z toho, že učím jiné. Považuju to za velkou výměnu.

Naplňuje vás to?
Teď učím už málo, pár hodin, občas nějaký workshop. Často učím i dospělé, kteří třeba až po čtyřicítce zjistí, že je focení moc baví a už mají čas i prostředky na to, se tomu věnovat pořádně. To jsou vesměs velmi zajímaví lidé, s obrovskou motivací a často velmi dobrými výsledky. U studentů je to různé, letos jsem měla skvělej ročník na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzity v Plzni, strašně pracovití lidi. Ale občas to vážně takové nebylo, přicházely výmluvy, úkoly dělané levou zadní a tak dále. A to mě pak opravdu nebavilo.

Žijeme v době, kdy je téměř všechno okamžitě online - fotografie, obrazy, záznamy na sociálních sítích -, do jisté míry jde o deníkové záznamy třetího tisíciletí. Neztrácí se v tom jisté kouzlo fotografie? Nebo naopak ožívá jiné?
Myslím, že to skutečně zbavuje fotografii jedné vrstvy mystičnosti. Magie procesu a vlastně i skutečnost, že má člověk omezené možnosti a fotek nemůže udělat tolik. Je třeba jinak uvažovat, hodně si představovat. Analogovou fotografii považuju za totální mystérium. Klasickou školou jsem odkojená natolik, že ani když fotím digitálem, tak se na to vůbec nedívám, dokonce do té míry, že to můžu mít špatně naexponovaný. Měla bych si to korigovat hned, ale přijde mi to nepatřičný. Je to prostě jiná disciplína. Dneska hraje daleko větší roli selekce, i ve smyslu, že naopak často chybí. Dobrá fotka se pozná vždycky, ale na to, kolik jich vzniká, je těch opravdu dobrých zatraceně málo. Pořád přichází nové trendy a tendence, ale přitom jsou si ty fotografie strašlivě podobné. Je mnohem těžší individualizovat si rukopis. Neříkám, že nemožné, ale vyžaduje to obrovskou vůli a nasazení, zejména při editování a tím nemyslím postprodukci, to je podle mého názoru slepá ulička. Strašně důležitá je vědomá složka procesu. Jsou lidé, kteří vlastně neumí udělat blbou fotku, ty to mají fajn. A není jich málo. Mají cit pro atmosféru a vyhmátnou to tak, že je to tam skoro vždycky. To je pak radost se na to dívat. Druhá věc je, jestli z toho může vzniknout něco trvalejšího než jenom sled krásných fotek. Jestli by člověk chtěl mít doma takovou knížku. To je veliká otázka. Určitě si ale nemyslím, že by měl kvůli těmto médiím snad nastat konec fotografie nebo něco podobného, to se vytříbí. To, že drtivá většina lidí má šílenou potřebu vyfotit krásnou kytku a západ slunce, je jejich plné právo.

Nebo večeři.
Nebo večeři. Proč ne. To prostě tak je. Ale i na Instagramech pak poznáte, když to tam někdo má. Ale lidi si občas pletou dvě věci - fotit krásný věci a mít krásný fotky. To je jedna z velkých pastí ve fotografii.

Marie Tomanová v jednom z rozhovorů v tomto čísle říká, že momentálním trendem v New Yorku je focení na analog a následný převod do digitální podoby a umístění na Instagramu.
Tenhle proces přesně kopíruju.

Dnešní doba nabízí zajímavé technologické možnostmi, ale občas nebezpečné.
Určitě. Já jsem se do smyčky, kdy mi začalo velmi záležet na tom, jak budou lidi reagovat na mé fotky, dostala ve chvíli, kdy jsem byla uzavřená doma a starala se o maminku. Což trvalo skoro tři roky. Tehdy jsem si udělala facebookový profil a strašně mi záleželo na tom, kolik budu mít lajků. Předtím mi to bylo jedno, stejně jako potom, ale v době této totální izolace jsem to nutně potřebovala. Trochu mě děsí, že jsou mladí lidé, kteří mají celou kariéru postavenou na tom, jestli přijde ohlas, sdílení, nebo ne. A když se to nestane dostatečně rychle, tak ji pověsí na hřebíček, protože nedostali to, co očekávali. Fotografů je obecně strašně moc a je to vlastně pro veřejnost nezajímavá profese. Daleko populárnější než fotografové svého času bývali ti, co hlásili počasí. To bývaly totální superhvězdy. Dneska už to asi přešlo, ale to, že je někdo slavnej fotograf, je vyloženě menšinová záležitost.

V předmluvě ke knize Černé roky říkáte: "Dlouhá léta jsem za sebou táhla síť plnou ryb. Leklých i živých, síť plnou haraburdí a pokladů. Často jsem udělala tři kroky dopředu, dva zpátky." Ve svém archivu jste ponořená pořád - už se alespoň pohybujete pouze dopředu?
Snad ano. (smích) Pořád se nesu na velkých emocionálních vlnách, zejména co se týče hodnocení vlastní práce. Pohybuje se od totálního nadšení po naprosté odmítnutí, až se to po čase usadí v módu, že snad dobrý. Ten citát se týkal spíš určitých životních kopanců, ale na to už jsem přece jenom trochu stará. (smích) Výkyvy nejrůznějšího druhu mívám samozřejmě do dneška, na emoční stabilitu se moc spolehnout nemohu, ale co se týče hlubokého pocitu stran fotografie, tak ten mám snad už nějak ustálenej. Že jako asi jo. Zřejmě to nebylo úplně zbytečný a snad ani do budoucna nebude. Snad už vím, co dělám.