Nejlepší texty Full Moonu 2021: Soumrak bohů? The Doors a změna vnímání rockového hrdiny

V sobotu 3. července to bude rovných padesát let ode dne, kdy byl ve vaně svého pařížského bytu nalezen mrtvý Jim Morrison. Hvězdu skupiny The Doors oplakávaly davy fanoušků i kolegů, málokdo věděl, že četné frontmanovy excesy znechutily soudruhy z kapely natolik, že v době jeho úmrtí měli už hotovou polovinu další desky, na kterou zhýralého provokatéra nemínili pozvat. Z Morrisonova hrobu na pařížském hřbitově Père-Lachaise se postupem let stalo poutní místo a jedna z nejdůležitějších turistických památek francouzské metropole, daleko příznačnější ale bylo, že se z jeho osoby stal jakýsi oltář, ke kterému je neustále třeba přinášet obětiny. Jsou The Doors po půl století ještě relevantní? Byl Jim Morrison skutečně někým, k němuž je záhodno vzhlížet? Hoří stále ještě ten oheň nebo alespoň doutná?

„Jsem zlatý bůh,“ vykřikne sjetá rocková hvězda s očima, které se sotva vejdou do bulv, stojící na střeše domu, v němž vrcholí noční mejdan. Následovat nemůže nic jiného než skok do bazénu, který namyšlenou celebritu trochu probere a zmoklá slepice následně odchází se svým doprovodem zpátky do bezpečí hotelu. I kalifornské noci bývají chladné. Scéna z filmu režiséra Camerona Crowea Na pokraji slávy z roku 2000 sice popisuje příběh zasazený do sedmdesátých let, ale jasný odlesk někdejší dekády a eskapád Jima Morrisona v jeho scénáři najdeme. Není to dobrá zpráva, v podstatě jde o chlácholivou rodinnou komedii o fanoušcích rocku s unikátním poselstvím „drogy jsou zlo, ale ne všichni s dlouhými vlasy je berou“. K sedmdesátým letům se ještě dostaneme podrobněji, pro náš příběh je důležité, že obraz Jima Morrisona nezemřel, žije stále v srdci a mysli fanoušků i pamětníků šedesátých let, kteří na léta volné lásky vzpomínají se slzou v oku, ale také díky neustálému přísunu nových vyznavačů kultu. Ti přibývají každý den i díky tomu, že se z jeho osoby a tváře stalo jakési popkulturní meme, které najdeme na výprodejových tričkách v H&M i na krabičkách s cereáliemi.

Jim Morrison se neproměnil v Ještěrčího krále, jak si přál, ale rozhodně se stal mnohem slavnějším, než si kdy mohl myslet. Stigma obětiny za šedesátá léta tomu pochopitelně přispělo, navíc právě jeho osoba je od té doby jakýmsi diskurzem, měřítkem, s nímž je srovnávána jakákoli zhýralá hvězdička, na kterou si vzpomenete. Mnohem zásadnější práci ale odvedla neúnavná mašina showbyznysu, k jejímuž odbrzdění kalifornská čtveřice notně přispěla. Showbiz s podobnou ikonografií dokáže pracovat zkušeně, nelítostně a velice efektivně. Je to ale důvod ke zpochybňování odkazu The Doors? Určitě ne, jen je třeba ho správně pojmenovat.

VSTŘÍC CHAOSU

V zaplivaném klubu The London Fog na hollywoodské třídě Sunset Strip strávili The Doors čtyři dlouhé měsíce. Od února do května 1966 tady hráli za kapelní gáži sto dolarů týdně a jídlo zdarma, střídali se na pódiu s exotickou tanečnicí, ale na druhou stranu měli dost času pilovat souhru a psát materiál. Jim Morrison se prý nejprve styděl a zpíval zády do publika, pokud tedy vůbec nějaké přišlo, po čase si ale začal pódium užívat. Na další štaci o pár stovek metrů dál na stejné ulici, v o něco prestižnějším baru Whisky a Go Go už přišly na řadu jeho typické pódiové improvizace, kdy přednášel dlouhé básně vleže na zemi posilněn alkoholem a halucinogeny. Pověst o kapele s excentrickým zpěvákem lákala do klubu čím dál víc fanoušků a brzy se jejich pověst donesla až k šéfům firmy Electra, se kterou v polovině srpna podepsali The Doors nahrávací smlouvu. Z nesmělého mladíka, který do Los Angeles přišel studovat film a literaturu, vyrostl během první poloviny roku 1966 sebevědomý frontman. O dvanáct měsíců později se skladba Light My Fire vyšplhala do čela amerického žebříčku a debutové album The Doors prodávalo statisíce kusů týdně. Morrison se stal skutečnou rockovou hvězdou. Od té doby už nic nebylo stejné.

„Chceme svět a chceme ho teď!“ křičí Morrison v jedenáctiminutovém písňovém eposu When the Music‘s Over, který uzavírá album Strange Days z roku 1967. Nestřídmost jeho požadavku odpovídá vervě, s níž ho prezentuje. Na pochyby není místo: „Zrušte mý předplatný na vzkříšení, pošlete mý pověřovací listiny do vazební věznice,“ zpívá a symbolicky se odděluje od světa normality. Pryč od svého přísného otce – armádního důstojníka – i submisivní matky, pryč od šosáctví střední třídy i naivního idealismu jeho generace. Někde tady se rodí pověstný „ještěrčí král“, nový typ rockového hrdiny žijícího na hraně a překračujícího společenská pravidla. Nespoutaný, divoký a okolí (i sobě) nebezpečný. Hrdina, kterého rocková hudba do té doby neznala. Morrison měl v sobě něco z nespoutanosti Little Richarda, výbušnosti Jamese Browna nebo provokativnosti Screaming Jay Hawkinse, ale zároveň je všechny překračoval vstříc čirému chaosu dionýského principu, který nezná žádná omezení. Pandořina skříňka nejzazší meze rockové rebelie byla otevřena.

Morrison uvedl na rocková pódia konce šedesátých let hrdinu, který se napájí z bohaté tradice transgresivního umění. Četl beatniky, Nietzscheho, Kafku, Camuse i knihy o démonologii. Na vysoké škole hltal přednášky o Antoninu Artaudovi, francouzském avantgardním divadelníkovi, který ve svém slavném Manifestu divadla krutosti volal po uměleckých dílech, která by odrážela „kosmickou pozici člověka, jenž byl na svět vržen bez své vůle s jedinou jistotou – jistotou neodvratné smrti“. Ze stejného základu se zrodila i Morrisonova pódiová persona – teatrální, sebezničující, démonická a smrtelně vážná.

Píseň The Celebration of the Lizard měla být manifestem jeho nového já. Začal ji psát už na prvních kapelních štacích na bulváru Sunset Strip a hodlal s ní naplnit celou druhou stranu alba Waiting for the Sun, nicméně zástupci labelu, producent desky a nakonec i spoluhráči mu to rozmluvili. Příběh o útěku od všeho známého je oslavou jeho transformace. „Zkuste tuhle malou hru, jen zavřete oči, zapomeňte své jméno, zapomeňte na svět, zapomeňte na lidi.“ Rockové divadlo o definitivním osvobození od svazujících pravidel rodiny a společnosti nakonec vyšlo až o tři roky později na koncertním albu Absolutely Live, v té době už žil Morrisonův mýtus svým vlastním životem. Zpěvák ho posiloval skandály se zpíváním zakázaných slov v televizi (byť šlo jen o „higher“), zatčeními přímo na koncertech nebo podivnými rozhovory. The Doors najednou byli nejnebezpečnější kapelou v Americe, vyrostl kolem nich kult bezmála náboženských rozměrů a v jeho středu byl Morrison, rockový bůh smrti.

KOCOVINA V PLNÉ SÍLE
Zajímavé je, nakolik pevně jsou The Doors a Morrison zasazeni do kontextu hippies a kalifornského léta lásky. Samozřejmě, uvolnění a rozpuk kontrakultury v druhé polovině šedesátých let rozhodně umožnily kapele vzniknout, ale ideově, tematicky a vlastně i hudebně byli The Doors vždycky úplně jinde. Joan Didion píše ve své knize esejů The White Album (1979): „The Doors nevypadali, že jsou přesvědčeni o tom, že láska je bratrství a Kámasútra. Hudba The Doors trvala na tom, že láska je sex a sex je smrt, a v tom spočívá spása. The Doors byli Normanem Mailerem hitparád, misionáři apokalyptického sexu. Jejich texty hovořily o proražení na druhou stranu, o zažehnutí plamene.“ Sám Morrison se považoval za básníka, ke kapele ho přivedla mladistvá fascinace Elvisem Presleym a (zprvu možná pouze podvědomá) touha být ve středu dění. Sám sebe viděl jako jakýsi hromosvod, soustředný milník, stojící skálopevně uprostřed mohutné kulturní a společenské bouře, nabíjen proudy prastaré magie, literární tradice a dionýsovského chaosu, plný touhy šířit rozvířenou zhmotněnou energii dál. Byla v tom romantická vášeň, snaha o hledačství i naplnění historické úlohy, kterou si pro sebe vytyčil. Nevázanost a pohodářství, které si květinové děti vetkly do klopy, snad ani nemohly být The Doors vzdálenější. Skutečnost, že Morrison sám na sebe vloženou odpovědnost neustál (a že v něj postupně přestali věřit i jeho spoluhráči), na tom nic nemění.

„Sedmdesátá léta byla drsnější a mnohem méně nevinná než předcházející dekáda,“ píše v biografii Roberta Planta britský publicista Paul Rees, skutečnost byla možná ještě horší. Méně důvěřiví účastníci Léta lásky sice pohřbili hippieho už v roce 1967, happening Death of Hippie v San Francisku byl ale spíš než cokoli jiného šarádou pro média, která hnutí začala věnovat příliš velkou pozornost. Po změně číslovky v dekádě kocovina nastoupila v plné, hrozivé síle – neodvratný rozpad The Beatles byl pouhým začátkem, odchody Jimiho Hendrixe a Janis Joplin dělily sotva tři týdny, o pár měsíců později je následoval i Jim Morrison. Tehdy už ale Amerikou dávno cloumala jiná božstva, Led Zeppelin přivezli z britských ostrovů Spojeným státům jejich vlastní hudební tradici, nadopovanou decibely a zvukovým zkreslením. Robert Plant a ostatní vystřídali Jima Morrisona na plakátech v pokojících teenagerů, ale také v záznamech bezpečnostních složek. Veřejnými nepřáteli se stali jiní a ti mířili do daleko širšího spektra než hrdinové předchozí dekády.

Sedmdesátá léta nedávala existencialistickým úvahám ani čas, ani prostor. Spolu se stále mladším publikem, které své (rockové) bohy střídalo logicky mnohem rychleji, přicházela také jistá demokratizace hudby a kultury obecně. Archetypem hippieho byl vzdělaný člověk dobrého původu, který se bouřil proti svým (často úspěšným) rodičům, dokázal pochopit Dylanovy a Morrisonovy narážky na anglické romantiky i německé filozofy, vnímal otevřenou formu představení Living Theatre a rozuměl francouzské filmové nové vlně. Publikum, které následovalo Led Zeppelin, Black Sabbath, Slade a mnoho dalších nových hrdinů bylo nejenom mnohem mladší, ale tvořily ho často také jiné společenské vrstvy. Jinotajům i slovním hříčkám odzvonilo, spolu s mnohem větší hlasitostí přicházely najednou výrazně přímočařejší, jednodušší slogany. People Are Strange? Proč to zkoumat, když jednoduše stačí říct Whole Lotta Love! Někdejší cestovní manažer Led Zeppelin Richard Cole to ve své knize Kladivo bohů popsal poměrně přesně: „Asi za to mohla únava, možná i ztráta iluzí, každopádně odrůstající květinové děti začaly tíhnout k měkčímu zvuku, ke country rocku. Jejich mladší sourozenci, studenti středních škol, si však vzali do hlavy, že si užijí více legrace. Led Zeppelin jim vysloveně kápli do noty, na následujících deset let z nich byli králové školních parkovišť Ameriky.“

Podstatnou roli sehrál také technologický vývoj. O pouhých pár let dříve nebyli The Beatles na velkých amerických stadionech vůbec slyšet a nemohlo za to pouze vřískání jejich fanoušků. Traduje se také, že polovina publika na slovutném Woodstocku neslyšela ani tón, touha publika po hlasité hudbě a s ní spojených zážitcích byla rychlejší než vývoj aparatury. To bylo v následujících letech rychle dohnáno, Led Zeppelin a jim podobní díky mnohem dotaženějšímu zvukovému vybavení hráli najednou zcela běžně pro několikanásobně větší davy. Právě v této době se zrodily stadiónové show a velké festivaly, jak je známe dnes. Se vším, co k tomu patří.

BARVOTISKOVÉ IDOLY

„Měl jsem vždy jistou odpudivou touhu být něčím víc než jen člověkem,“ svěřil se v polovině sedmdesátých let David Bowie v rozhovoru pro Rolling Stone (jeho autorem byl už jednou zmíněný Cameron Crowe). Bowie tady v jedné větě definoval filosofii glam rocku, který v sedmé dekádě na chvíli opanoval hitparády – žánr byl výrazem touhy části generace utéct od paradoxů i zmařených snů šedesátých let do krajin fantazie a stvořit si zde úplně nový, svobodný vesmír. Od Morrisona si glam vypůjčil tendence k teatrálnosti s jeho přehnanými emocemi, gesty i velkými tématy života a smrti v textech. „Jim Morrison byl lepší herec než zpěvák a herec byl fantastický. Jediná věc, ve které Doors nešli dál, byly rekvizity,“ nechal se v podobné době slyšet Alice Cooper, který „divadelní rock“ posunul se svými šokovými taktikami až na hranu opulentního muzikálu. V jeho čele ale pořád stála ústřední postava rockera jako principála i hlavní hvězdy show, která si pohrává s očekáváním diváka, jeho úžasem, strachem či pohoršením.

Morrison zároveň inspiroval i Iggyho Popa, který odmítl umělost glamu a spoléhal se na čistou fyzičnost svého vystoupení. V jeho „smrtelným tripu“ se odráží podobné techniky, které Morrison piloval v London Fog a Whisky a Go Go – až jak daleko se dá při pódiové performanci zajít a co ještě publikum unese. Ultimátní transgrese ale vždy nutně musí skončit ve slepé uličce sebedestrukce. „Odvrácenou stranou prolomení všech pravidel je absolutní odcizení. Jakmile se jednou osvobodíš od všeho, ocitneš se v pěkně bezútěšné prázdnotě,“ napsal publicista Albert Goldman v nedokončené biografii frontmana Doors.

Morrisonův mýtus zažil velký návrat na začátku osmdesátých let. Punk a následná nová vlna, nástup elektroniky i hip hopu zahýbaly hegemonií rocku, který se v chudých časech potřeboval vrátit k zásadním modlám své historie. Zájem o odkaz Ještěřího krále posílilo posmrtné album An American Prayer i použití skladby The End ve válečném eposu Francise Forda Coppoly Apokalypsa z roku 1979. O rok později vyšla úspěšná kompilace největších hitů či biografie Nikdo to tu nepřežije autorů Jerryho Hopkinse a Dannyho Sugermana. Zatímco se rockoví fanoušci znovu učili obdivovat Morrisonovu autentičnost, popové hvězdy jako Michael Jackson, Prince nebo Madonna pěstovaly svůj mediální kult osobnosti podobnými taktikami jako frontman Doors na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Byť hudebně byli někde úplně jinde, arzenál byl stejný – skandály, překračování tabu nebo nepředvídatelnost.

Celovečerní film The Doors režiséra Olivera Stonea z roku 1991 měl Morrisonův mýtus prodat i další generaci. Část diváků byla fascinována démonickým charisma frontmana (Morrisona hrál Val Kilmer), blockbuster to ale rozhodně nebyl a kritika film strhala. „(Film) The Doors je jako večírek, kde jsou všichni na drogách, jen vy ne,“ shrnuje dobové reakce negativní recenze ve Washington Post, která filmu také vyčítá „nabubřelost, přehrávání a sebeklamnou bezuzdnost“. Stone byl ve své mramorizaci kapely až příliš důsledný – stvořil barvotiskový obrázek idola a časů, které můžeme donekonečna obdivovat, ale nikdy se jim nemůžeme vyrovnat. Stereotypu egomaniacké rockové hvězdy se o dva roky později na turné Zoo TV vysmíval Bono z U2 v roli svého spasitelského alterega The Fly, navlečený v kožených kalhotách a blábolící existencialistické nesmysly. Generace devadesátých let přitom stvořila vlastní hrdiny, kteří s Morrisonovým odkazem zápolili po svém. Kurt Cobain nebo Layne Staley odmítli roli rockového nadčlověka, zároveň ale navazovali na Morrisonův osobní boj se slávou, ideály i společenskou akceptací. DNA rocku, v jehož šroubovici je Morrison zapsaný, nešlo vymazat.

„KURVA, CEJTIM SE JAKO ROCKOVÁ HVĚZDA“

Pozůstalí členové The Doors Stoneův film svorně nenáviděli, ale dlužno dodat, že na režisérově plakátové podobě Morrisona měli sami lví podíl. Zejména Ray Manzarek v tomto vynikal. Mick Wall, autor knihy Z lásky oheň pohřební (2014, česky 2016, nakladatelství Jiří Ševčík) s Manzarekem mluvil pár měsíců před jeho smrtí v roce 2013 a byl šokován poznámkou čtyřiasedmdesátiletého hudebníka, kterého by prý nepřekvapilo, kdyby od Morrisona dostal zítra pohled: „(Ray Manzarek) Urážel mou inteligenci. Myslel si, že jsem tam proto, že chci napsat další nesmyslnou kapitolu doorsovské bible… pak mi došlo: ne, on si nedělá legraci. On prostě dělá jen svou práci, tu, které je věrný již čtyřicet let.“

Mýty k rokenrolu patří a historka je svatá, ale skrze desítky uměle živených obrazů, z nichž mnoho uváděla zmíněná biografie Nikdo to tu nepřežije jako fakta, už jen těžko zahlédneme byť jen špičku ocasu kdysi snad magického Ještěrčího krále. O nultých letech, kdy s Manzarekem a Kriegerem jezdil po koncertech „v roli“ Morrisona frontman The Cult Ian Astbury (a postupně i další a mnohem horší alternace), raději nemluvit. Tady už se od svých někdejších souvěrců odklonil i původně největší Morrisonův kritik bubeník John Densmore, který aktivity dalších členů kapely odsoudil jako „totální výprodej“. A napsal o tom dokonce celou knihu, která vyšla i u nás (Doors: Brány vyhozené z pantů, Maťa, 2016).

Žánrový i ideový rozklad hudební scény odstartovaný punkem a dokonaný v osmdesátých letech se přenesl i do instituce „rockového boha“, na jedné straně velké popové hvězdy důsledně používající taktiky ověřené mimo jiné i Morrisonem, na straně druhé demokraticky založená nezávislá scéna, která svůj status postavila na přímém kontaktu s fanoušky a pozici „jednoho z davu“. „Pod radarem korporátních netvorů, těch podnikavců, otevřeně obchodně založených lidí byla vybudována efektivní stínová distribuce, komunikace a propagační síť – kulturní podzemní železnice,“ píše Michael Azzerad v úvodu své knihy Our Band Could Be Your Life (2001), která mapuje historii amerického undergroundu osmdesátých let, z něhož povstaly zmíněné grungeové hvězdy jako Nirvana, Pearl Jam nebo Alice in Chains. Ty všechny ve své tvorbě (každá trochu jinak) živily plamen, který dvacet let předtím spálil The Doors. Se smrtí Cobaina a Stanleyho o pár let později zhasla dost možná poslední šance kontrakultury nějakým způsobem ovlivnit soukolí hudebního byznysu, který už v té době měl koleje natolik hluboké a jasně nasměrované, že jakékoli rebelství dokázal potlačit během několika málo zatáček.

Dalším důležitým momentem je jakési automatické zpochybnění role zmíněného „nadčlověka“, který ze stage nebo desek káže davům svou pravdu a určuje jejich životy. Morrison a další hvězdy minulých dekád se prezentovaly nejen jistou romantikou, ale také urputnou vážností, jejíž kouzlo velice rychle vyvanulo. Morrisonův kult byl sice v osmdesátých letech a zejména o dekádu později velice úspěšně rozdmýchán a, jak již bylo řečeno, do velké míry existuje dodnes, ale jde o něco realitě natolik vzdáleného, že možnost adaptace na současnou scénu ani nepřijde na mysl. Jediné žánry, ve kterých podobné mechanismy dodnes stále fungují, jsou metal a rap, tedy území, na nichž je notná dávka nadsázky nikoli předpokládána, ale fanoušky přímo vyžadována.

„Prcám děvky a žeru prášky. Kurva, cejtím se jako rocková hvězda,“ zpíval Post Malone před třemi lety v americkém hitu číslo jedna Rockstar, kde se v textu mihne i narážka na frontmana The Doors („Říká mi, abych ji připálil, jako kdybych byl Morrison.“). O rok později se na vrcholu hitparády objevila další skladba se stejným jménem v názvu, tentokrát Rockstar natočili rappeři DaBaby a Roddy Rich. „Už jsi někdy potkal černou rockovou hvězdu? Tohle není kytara, děvko, ale glock,“ podotýká první jmenovaný, téma písně je ale stejné jako u té od Post Malona – odvázaný životní styl, pro který současní rappeři nemají lepší referenční bod než rockery sedmdesátých let. Jako kdyby tehdy navěky vznikl etalon, kterým se bude poměřovat míra dekadence i transgrese hudebních hvězd. Současní rappeři jako by říkali, že abyste se stali „rockovou hvězdou“, už ani nemusíte dělat rock – stačí jen naplňovat vnější poznávací znaky „rockstar“, které kdysi definoval Jim Morrison. Tak jednoduché to dnes je.

KDO POTŘEBUJE BOHY?

„Jsem zlatý bůh? Co je to za hovadinu, to bych nikdy neřekl. Nebo snad ano?“ V úvodu textu zmíněná rocková hvězda z filmu Na pokraji slávy je konfrontována se svým chováním prostřednictvím článku v časopise Rolling Stone, citovanou větu zapře s tím, že tak se to přece nemohlo stát. Role médií je v příběhu soumraku bohů zásadní, právě jejich prostřednictvím se dlouhé desítky let k fanouškům dostávaly zaručeně pravdivé a ověřené historky ze zákulisí a soukromého života hvězd. Zásadní změna dynamiky přišla s nástupem a překotným vývojem sociálních sítí, najednou už náš hrdina nebyl nehybnou vzdálenou tváří z plakátu, ale „skutečnou“ postavou, která reaguje na naše posty, statusy a lajky, jejíž život si prohlížíme před spaním nebo u snídaně. Skutečnost, že se za téměř každým profilem hudební celebrity skrývá marketingový profesionál, pomíjíme se stejnou grácií, jako jsme dříve odmítali věřit střízlivějším pohledům novinářů, kteří si dali alespoň trochu práce s ověřováním faktů.

„V mém světě by měl Nick Cave přece bydlet v nějaké díře v zemi, v jeskyni a vycházet jenom v noci! Pro všechno na světě, já přece nechci vědět o tom, že chodí na smaženou rybu s hranolkama a nosí adidasky!“ odpovídal se smíchem respektovaný anglický fotograf Kevin Cummins v loňském rozhovoru pro Full Moon na otázku, jak vnímá aktuální komunikaci hvězd skrze sociální sítě. Právě Nick Cave, který býval jedním ze zástupu „nových Morrisonů“ v průběhu pěti dekád, jež od smrti frontmana Doors uplynuly, reprezentuje změnu ve vnímání oněch „bohů“ možná nejlépe. Cave celou svou kariéru věřil na naprostou ochranu svého soukromí, v posledních letech (po tragické smrti syna Arthura, dlužno dodat) objížděl zeměkouli s turné, které bylo postaveno na otevřených konverzacích s diváky, v čemž dodnes pokračuje ve svém newsletteru The Red Hand Files. Jeho prostřednictvím nejenže odpovídá na často velice intimní dotazy reálných fanoušků, ale také oznamuje svá nová alba. Podobně tak činí mnozí další prostřednictvím Instagramu, Facebooku, TikToku a ostatních sociálních sítí.

Příběh Jima Morrisona a The Doors tvoří důležitou kapitolu knihy, kterou populární kultura psala v průběhu posledních dekád, málokdy bývá zmiňována například skutečnost, že billboard propagující v Los Angeles jejich debutové album byl vůbec první takto zásadní reklamní plochou věnovanou nějaké populární hudební hvězdě. Konstantní reedice jejich alb, které probíhají od začátku osmdesátých let, také určily diskurz, s nímž se k podobné recyklaci dodnes přistupuje. Piedestal, na kterém Jim Morrison strávil několik málo hektických let, možná během pěti dekád změnil barvu, tvar i koncept, přesto tvoří jakési status quo, ke kterému nějakým způsobem vzhlížíme. Možná je na čase to změnit, ale… Má o to vůbec někdo zájem?