Nejlepší texty Full Moonu 2021. Daniel Prokop: České protestsongy omílají tisíckrát řečené věci

Daniel Prokop je jeden z nejpopulárnějších českých intelektuálů. Jeho soubor esejů o české společnosti Úvod do praktické sociologie získal v roce 2016 Novinářskou cenu. Na sérii postavená kniha Slepé skvrny pak v loňském roce vyvolala ohromný zájem čtenářů z nejrůznějších stran politického spektra. A dočkala se hned několika dotisků. Prokop je oblíbený především proto, že nasvěcuje společné zájmy znesvářených společenských táborů. A zdůrazňuje, že mnohé sociální otázky není nutné rámovat jako pravicové nebo levicové.

Nedávno jsem narazila na jeho deset let starý článek v magazínu Rock & Pop a zjistila, že k tomu všemu jde navíc o nadšeného hudebního fanouška. Když se později ukázalo, že přispíval dokonce do Full Moonu a společně s kamarádem Adamem Šebestou vydal vlastní hudební album, bylo jasné, že rubrika Odjinud čeká přímo na něj. Jakou hudbu si Prokop označovaný za nejdůležitějšího vykladače současného Česka oblíbil v minulém roce? Píší podle něj písničkářky dobré lovesongy? A Tomáš Klus obstojné protestsongy? A co o vás říká váš kulturní kapitál?

Jak jste se dostal k psaní o hudbě?
Psát do Rock & Popu jsem začal v roce 2007, když jsem studoval v Dánsku. Na festivalu Roskilde ten rok zrovna hrála Björk nebo Arcade Fire, Wilco a tak. No a bylo to samozřejmě strašně drahý. Tak jsem napsal do redakce, jestli by mi za report nezaplatili vstupenku a vyšlo to. Bylo to super, ale asi ve čtyři ráno jsem přímo z vystoupení Red Hot Chili Peppers musel vyrazit rozvážet noviny. Tím jsem si tehdy přivydělával spolu s kopáním brambor. To ráno jsem spadl asi čtyřikrát z kola, protože jsem samozřejmě po koncertech nebyl zcela ve formě. Ale noviny jsem rozvezl všechny. Report se líbil a pak mi z Rock & Popu nabídli, abych psal dál. Tak jsem dělal nějaké rozhovory a přispíval do výročních žebříčků a podobně. S Full Moonem to bylo podobně účelové. Dělali jsme s kamarády takový indierockový festival v Praze, tak jsem to tam chtěl procpat a už jsem u toho psaní zůstal. Napsal jsem tehdy třeba seriál o písničkářích. Ale psát o hudbě mi přišlo hrozně náročný.

Já jsem ten váš seriál o písničkářích četla a přišlo mi zajímavé, že se váš styl psaní vlastně dost podobal stylu, jakým se do Full Moonu píše dneska, hodně společenských kontextů, míň exprese. Myslím si, že třeba před těmi deseti lety bylo psaní o hudbě obecně mnohem více emocionálně laděné a osobní.
No vidíte, na tom něco bude asi. Já musím říct, že mi je bližší současná publicistika, jak ji pojímá třeba Karel Veselý. Expresivní stylistika byla velkou součástí i Rock & Popu. Třeba Tom Komárek a další redaktoři psali vždycky tak, že z toho úplně stříkaly emoce, a mně to nikdy moc nešlo. Musel jsem si tam vždycky inkorporovat sociální úvahy.

Před pěti lety jste společně se svým kamarádem Adamem Šebestou vydali pod jménem PS album Coated. Jakou má vaše hudební kariéra genezi a s jakými to vznikalo ambicemi?
Já bych tomu neříkal kariéra, bylo to takové DIY album, které jsme si udělali pro radost, a vznikalo během skoro sedmi let. Nahrávali jsme to dohromady asi v sedmi bytech, takže ty zpěvy jsou zaprvé špatné a za druhé znějí pokaždé jinak. Oba dva jsme vyrůstali na sedmdesátkovém art rocku nebo progresivním rocku, pak jsme se přeorientovali na kapely jako Mars Volta nebo Mr. Bungle a já k tomu měl ještě ty písničkáře, takže se tam nějak smíchaly tyhle vlivy, napsali jsme pár písniček a nahráli je v GarageBandu. Ale v průběhu sedmi let se vám samozřejmě několikrát překalibrují měřítka, změní vkus… Jsem rád, že nahrávka vznikla, mezi kámoši to koluje, dokonce jsme se tehdy dostali i do Velké sedmy na Rádiu 1. Ale písničkářsky je se kam posunout, řekli jsme si, že každých sedm let něco vydáme, tak snad nám to klapne. Jsme oba dost vytížení. Ale jedna věc mi zvedla sebevědomí v tomhle ohledu – zjistil jsem, že Fiona Apple taky poslední album nahrávala v GarageBandu, tak evidentně to je legitimní technika, náš čas ještě přijde. (smích)

No a po čem vy nejvíc jdete ve vlastních písničkách? Po formě? Po zvuku? Po textech?
Musím přiznat, že už jsem dost dlouho nehrál. Poslední písničky, co jsme složili, jsou třeba dva roky staré, ty na albu už mají přes deset let. Já většinou přišel s nějakým základem, Adam dodal aranže, nikdy jsme nešli předem moc po zvuku. On poslouchal vždycky spíše tvrdší hudbu – místy tam jsou slyšet i Tool. A co do techniky, třeba titulní skladba vznikla za pomoci looperu. Pak je tu taky alternativní ladění, známej trik! Phoebe Bridgers to hodně používá, posouvá dvěma prsty nějaký akord a je to dost působivé. Takže to jsme samozřejmě používali taky – vypadá to pak, že na to umíte líp, než vážně umíte.

Přijde mi, že dneska už nikoho zajímá, jestli na něco umíte hrát, nebo ne. Alternativní ladění a nahrávání v GarageBandu je podle mě velmi aktuální přístup ke tvorbě. Co minulý rok v hudbě, co jste poslouchal, co vás zaujalo?
Já se musím přiznat, že mě trochu vyděsilo, když jste mi psala. Psával jsem do Salonu Práva vždycky kulturní zážitek roku a zjišťuju, že to je každý rok horší a horší, protože kulturních zážitků mám málo. A uvědomil jsem si, že kdybych měl vyjmenovat svoje top alba za posledních dvacet let, tak většinou končí kolem roku 2010. Ale když jsem si to kvůli tomuhle rozhovoru mapoval, tak jsem zjistil zajímavou věc, že za loňský rok mě oslovily nejvíc čtyři songwriterky. Fiona Apple, Laura Marling, Phoebe Bridgers – to je takový easy listening album, ale vlastně fakt zajímavý. No a potom teda, když už to napsal i Karel Veselý, tak to můžu taky přiznat, Taylor Swift. Její Folklore je docela zajímavé album, ale když jsem si to pouštěl po těch třech zmíněných, tak jsem si uvědomil, že je v lecčem jednodušší. Často se stává, že je tam nějaká akordová souslednost, kterou zpěv úplně kopíruje. Ale má to hezký zvuk, dobře nafrázované texty… Každé to album má nějaké jiné plus.

Phoebe Bridgers by šla možná vyčítat jistá repetitivnost, ale líbí se mi éterická produkce a tlumené emoce v jejím zpěvu. Fiona je občas dost brutální, ale písničkářsky asi nejoriginálnější z těch čtyř. Chápu, že to řada lidí označuje za album roku. Ale osobně mám výhradu proti tomu, jak je to tak zkomprimované. Po čase z toho bolí uši. Vyrostl jsem na dynamických deskách starých písničkářů, takže mi tenhle trend v akustické hudbě docela vadí. V ranku tvrdých kapel, co jsem dřív míval dost rád, nevzniklo dlouho nic, co by mě opravdu oslovilo. Líbí se mi noví Ulver, i když jsou už o dost měkčí než dřív. Ale možná už jenom nemám prostor poslouchat tak soustředěně? Nevím. Co se vám líbilo nejvíc z těch čtyř?

Fionu mám hodně ráda, ale ta nová deska asi nepřekonala předchozí album The Idler Wheel… Asi bych vybrala Lauru Marling, zaujaly mě její texty. Každopádně mi přijde zajímavé, jak v hudbě řešíte řemeslnou stránku. Já jsem odchovaná na kontextovém psaní o hudbě, naučila jsem se písničky vnímat komplexně, spíš jako kulturní artefakty. Vy říkáte, že spousta současných písničkářek dělá takovou easy listening hudbu, já si myslím, že je to snad i proto, že hudba je v jejich případě mnohdy až sekundární. Nikdo se už nestydí za to, že dělá nebo poslouchá jednodušší hudbu. Počítají se i jiné aspekty. Třeba zrovna u Marling mi přijde hodně zajímavé, jak aktualizuje svoje oblíbence Paula Simona nebo Paula McCartneyho, přebírá jejich postupy, ale vypráví o ženském životě. Hned v úvodní Alexandře třeba dává hlas postavě z Cohenovy písně Alexandra Leaving…
To jo, tam jsou super texty. Když jsem nad tím přemýšlel, tak mi došlo, že jedna věc, která tyhle hudebnice textově propojuje, je rezignace na vztahy a na lásku. Marling na konci zpívá „no childish expectation, love is not the answer“! Nechci to přehánět, ale vnímám v současných ženských textech nějakou nezávislost na osobním životě, to je pro Fionu Apple taky strašně silný motiv. A Swift na nové desce reprezentuje tu cynickou část partnerského vztahu. Tyhle hudebnice spojuje to, že mluví z pozic nějakých racionálnějších sil v partnerských záležitostech.

ROMANTIKA MUŽSKÝCH VYPRAVĚČŮ

Já vnímám, že ženské písničkářky rozbíjí ustanovený pohled na romantiku, ale nevidím v tom rezignaci na partnerství a na lásku. Mám takovou teorii, že kromě sexistického pohledu na erotiku, o kterém už se hodně mluví, tu je pořád silně zažitý vzorec patriarchální romantiky, výborně ho reprezentuje třeba Houellebeqův Serotonin, no a tuhle romantiku ženy často odskáčou. Teď tady hudebnice formulují svůj pohled na to, co přijde romantické jim.
Já jsem možná blbě řekl to slovo cynické. Možná je to spíš realistické. Možná máte pravdu, že když se nad tím člověk zamyslí, tak romantický pohled je v hudbě ustanovený od těch mužských vypravěčů. Buď takovým tím bolestínským způsobem, nebo mačistickým à la starý Robert Plant a zpěváci jeho typu, kdy on rozhoduje, co se mezi těmi dvěma bude dít. A že je to taková třetí cesta k popisu vztahu, která je mnohem víc realistická a dekonstruuje romantismus.

Já bych řekla, že tu vzniká nová romantika. Ženy říkají, že na vztazích i lásce je v dlouhodobém měřítku potřeba pracovat, že to nejde samo, a v tom hledají krásu.
Pravda, to tam vlastně vždycky je, že to nejde samo. V tom je možná ten... no, realismus. Je to nový druh lovesongu. Ale možná je to nějaká nadinterpretace, možná kdybychom si poslechli třeba Tori Amos, tak to tam najdeme taky. Ale u starších písničkářek to úplně necítím. A nevím, jestli je to tím, že mi je už třicet šest, ale je pro mě teď mnohem zajímavější jako pro chlapa poslouchat tohle než tu hyper romantickou polohu, už se s tím prostě nedokážu ztotožnit. S ženskou hudbou se dá podle mě mnohem víc ztotožnit než s řadou písničkářů. Já jsem kdysi poslouchal Jeffa Buckleyho a je to pořád dobrý, ale tak extrémně emocionální, že se to nedá místy vydržet.

No to jsem taky poslouchala a taky už to nedám. Já myslím, že to není vaším věkem, podle mě už jsme snad jako společnost vyrostli z patetického prožívání se. Chodíte si k hudbě pro nějaké informace o společnosti? Je to pro vás zdroj informací? Nebo hledáte dobré postupy a řemeslné kvality?
Spíš mě někdy něco udeří, nevyhledávám to cíleně. Ale občas mě zaujmou takové kontextové věci, které si člověk uvědomí. Nedávno jsem přemýšlel nad českými předělávkami Dylanových písniček. Dám příklad – The Times They Are a-Changin' je fakt hezký protestsong, který by se dal dneska použít třeba pro boj proti změně klimatu. Promlouvá proti staré generaci, která si musí uvědomit, že kolem ní stoupají vody a musí odejít z cesty. Golden Kids to předělali a verši typu „s dětmi je kříž“ to úplně vykastrovali. Samozřejmě je to normalizační hudba, takže se to dá svádět na poměry, ale myslím si, že zmírnění revolučního náboje nám v hudbě zůstalo do dneška. Populární hudba nemá takovou energii. A když už se někdo rozhodne udělat něco angažovaného, tak to skončí jako parodie na sama sebe. Například protestsongy Tomáše Kluse, Pánu Bohu do oken a Iniciativní, tam se nakonec nadává na lidi, že si jen stěžují a chlastají v hospodě, což je v podstatě antiprostestong. Přijde mi, že to něco vypovídá o společnosti.

Pak i mě lidi označují za extrémního levičáka, to cituju dokonce premiéra. Přitom říkám věci, které by na západě patřily někam k mírné sociální demokracii. Tady jste za radikála, když upozorňujete na segregaci romských dětí a řeknete, že kromě práce bychom mohli danit i majetek. Skutečný protestsong tu je spíš v nějakém alternativním rapu. Třeba Dollar Prync má dost zajímavý track o segregaci: „Mladý čáve dávaj na zvláštní školu/ na každej roh nám dali hernu/ a pak se ptaj, proč cigán jede stoku.“ To trefně pojmenovává největší zdroje sociální exkluze. Ale oproti Americe nemáme v mainstreamu dobré protestsongy. Vás něco zaujalo?

Na Slovensku mě oslovil rapper, co si říká Fvck_Kvlt, na poslední desce má track Boom, kde právě tematizuje to, jak jsou jeho názory považovány za radikální, i když mu jde primárně o funkční inkluzivní systém. A tak říká „oukej tak jsem radikál, budu s tím nějak pracovat“.
No to je zajímavý, že je tam vědomá práce s pozicí vypravěče. Dneska protestsong musí být sofistikovanější. Model Rage Against the Machine už by prostě působil hrozně trapně. Já měl rád i pozdní texty Rogera Waterse. On má v těch protiválečných skladbách vždycky zakomponovanou nějakou linku osobního vyhoření a osamění, což zpřítomňuje vypravěče. Domácí mainstreamový protestsong nám dokola vypráví ty samé příběhy, co už jsme tisíckrát slyšeli.

Pomohlo by, kdyby se domácí pop vykládal víc skrze společenské kontexty? Potřebujeme Všechny kočky jsou šedé o českém mainstreamu?
Mohlo by to pomoci rozšířit debatu o společenských problémech mezi lidi, co třeba moji knížku a další podobně zaměřené věci nečtou. Angažovaná kultura to má těžší, hodně balancuje s trapností, ale mohlo by pomoct víc se orientovat na texty. Znám dost lidí, kteří mají rádi Petera Gabriela a další angažované zpěváky ze stejné generace, ačkoli jsou sami takoví soft-autoritáři. Poslouchají Iana Andersona zpívat v Jethro Tull o životním prostředí, ačkoli na změnu klimatu skoro nevěří. Z diskusí o hudbě znám člověka, který miluje songy Kevina Gilberta z Toy Matinee a norské kapely Motorpsycho, které jsou v naprostém protikladu s jeho přesvědčením. Řekl bych, že Češi nejsou moc zvyklí vnímat text jako součást písně.

Ve výzkumu pro Český rozhlas jste při zařazování lidí do tříd operoval i s kulturním kapitálem. Jak mě třídně zařazuje můj hudební vkus?
Když je rodič středoškolák a je kulturně aktivní a vede dál děti ke kultuře, tak se pak stává, že děti ho vzděláním přesáhnou. Kulturní kapitál je tak někdy zkoumán jako nástroj sociální mobility a přihlášení ke střední či vyšší třídě. S tím přišel francouzský sociolog Bourdieu. Popisoval tento druh kapitálu jako lakmusový papírek třídní příslušnosti. Takže když se tady my dva bavíme o Lauře Marling, dost pravděpodobně patříme do vyšší střední třídy. Možná ne majetkově, protože v Česku podle jedné majetkové definice spadá do střední třídy jen 27 % společnosti. Ale kulturní kapitál drží pohromadě lidi, kteří ze střední třídy vycházejí a zároveň do ní aspirují. Roli vkusu si lidé často neuvědomují, ale zrovna hudba je součástí moderní kultury a kulturního kapitálu, které jsou typické pro novou střední třídu. Ta ještě nemá tolik majetku, ale je součástí globalizované společnosti a dobře se v ní orientuje. Což může v pozdější úspěch přetavit.

Ale zároveň tu máme žánry, které dávají hlas chudým. Hudební publicista Alex Ross říká, že díky technologiím a zjednodušení hudební tvorby vznikly žánry jako hip hop, které se staly vyjadřovacím nástrojem pro lidi, jejichž rodina si nejspíš nemohla dovolit vodit je celé dětství do lidušky.
Mě by víc zajímaly třídní aspekty tvorby hudby. Když už jsme zmiňovali knihu Všechny kočky jsou šedé, mně se to strašně líbilo, ale společenské zdroje melancholie bych tam klidně rozebral hlouběji. Většina mých oblíbených hudebníků ze sedmdesátých let měla dobrý původ. Všichni spolu studovali v Británii solidní školy. V téhle generaci jsou taky autoři smutné hudby – Peter Hammill nebo Nick Drake –, kterých by si Kočky mohly všimnout. Ale je to hodně osobní smutek. Punk a další styly se projevují jinak asi i proto, že pochází z jiných tříd. Ale osudy muzikantů odráží i to, kde žijí. Syd Barrett dožil v ústraní v anglickém domku s maminkou. Američan Jackson C. Frank, který měl asi podobné problémy a vydal jedno skvělé album, z něhož vycházel i Simon či Dylan, žil do 90. let jako bezdomovec v New Yorku. Možná se ta „třídnost“ projevuje i do našeho vnímání, co jsou kvality hudby. Já mám pořád ten „hudebkářský“ přístup hrozně zažitý a ovládání hudebních nástrojů mě pořád zajímá a nedovedu se od toho oprostit. Byť se to mění. Fiona Apple je na té desce vážně surová, místy i skoro falešně. A zvykám si na to. Ve spojení s jejím osobním příběhem mi to dává smysl.

V současnosti je tendence spojovat hudebníka s jeho osobním životem dost silná. Na nějaké mystérium autora se už moc nehraje.
To hezky ilustruje současná kauza okolo Kundery. Já ho nemám moc rád jako romanopisce, ale hrozně cením jeho eseje, které jsou o tolik chytřejší než to, co se o něm v poslední době napsalo. Ta posedlost tím, co mohl udělat v padesátých letech, mi přijde zvláštní.

Takže jste příznivce toho pojetí „smrti autora“? Máme tady nějaké dílo a autor je stranou.
Asi jak kdy. Třeba u Laury Marling to vůbec neřeším. Když jsem byl mladý, tak mi často hudbu naopak odkouzlilo, když jsem ty muzikanty poznal. Na základce jsem miloval Pink Floyd a měl pocit, že za tou hudbou musí stát nějaké vnuknutí. To jsem byl třeba v sedmé třídě a viděl dokument o tom, jak točí Dark Side of the Moon a Waters říká Gilmourovi: „Nechtěl bys tam zahrát tohle“ a něco mu tam ukáže na kytaru. Úplně mě šokovalo a zklamalo, jak banální cestou to vzniklo. Tahle naivita je samozřejmě minulost. Ale co se týče autorů, tak bych kunderovsky řekl, že občas je lepší si o těch lidech nic nezjišťovat. U Fiony Apple mi ale kontext asi pomohl desku pochopit. Myslím, že bych si ji bez rozhovorů tolik neužil. Dlouho jsem nezažil umělce, který by se v rozhovorech tak málo stylizoval.

Asi proto měla deska takový úspěch. V současnosti se podle mě hledají především zajímavé osobnosti, dílo se s umělcem spojuje, až se to u Fiony Apple úplně prolnulo.
To je pravda. Ona je fakt úplně jiný druh písničkářky, než jaké známe z minulosti. Ale posedlost osobním je vážně zajímavá. Já jsem vůči tomu opatrný. Tuhle jsem četl, že Cobain se na základce hodně přátelil s holkami a chápal jejich ponížené postavení. Ale to je samozřejmě převzaté z nějakých rozhovorů, kterých dal desítky. Kundera říkal, že už nedá rozhovor o sobě, protože novinář si vezme z deseti příběhů dva, které pak ještě převypráví po svém. Neděláme to samé s Cobainem?

Když jsem dělal rozhovory po vydání knížky, často mě překvapilo, do jak osobních věcí ti tazatelé šli. Můj děda byl v táboře nucených prací jako politický vězeň a bohužel kvůli tomu zemřel. Myslím na to často a obdivuju tyhle lidi, ale nejsem si jist, jakou to má spojitost s tím, jak přemýšlím o světě. Možná v tom, že necítím nějaký historický dluh, nenalhávám si, že morální kompromisy jsou výsostným územím komunismu. Ale možná to je jeden z příběhů, který nemá vliv. Můj sociálně kritický pohled na svět asi víc zformovalo Divadlo Komedie, kam jsem chodil čerstvě po škole, když jsem dělal komerční výzkum a přišlo mi to jako marnost. Dušan Pařízek se svým kolektivem dělali kritické hry, často nepříjemné i pro liberální publikum a já si říkal, že ten člověk odvádí práci, kterou bych měl dělat já.