Nejlepší texty Full Moonu 2021: Správným směrem aneb Ruská indie scéna

Průkopnici ruské indie scény následovali na začátku tisíciletí západní trendy nebo snili o tom, aby prorazili v zahraničí. Poslední desetiletí pozorujeme jiný trend: umělci se obrací k vlastnímu jazyku a hudebním tradicím, v různých městech napříč zemí vznikají nové kluby, labely a festivaly. K tomu se ruské kapely čím dál častěji dostávají do zahraničích médií. Proč jsou najednou v centru pozornosti a jak to teď v Rusku vypadá s novou hudbou? V následujícím textu hledáme odpovědi a nabízíme vhled do ruské nezávislé scény přímo od jejích hybatelů: promotérů, dramaturgů festivalů a samozřejmě i kapel.

Předposlední den roku 2020 ruské domácnosti rozezněla slavná píseň Пять минут (Pět minut), tak jako každý rok. Tato sedmdesát let stará skladba ze sovětského filmu Noc karnevalu je dnes tradiční silvestrovskou ozdobou a byla od svého vzniku předělána na desítky různých způsobů. Tentokrát je převlečená do osmdesátkového elektronického aranžmá a zpívaná v italštině. Na jiskřícím pódiu ji za doprovodu televizních kamer zpívá dlouhovlasý muž s velkými brýlemi, který se představí jako Giovanni Urganti. Vzápětí uvede na pódium další tři moderátory a kapelu Tutti Frutti. Následuje nadšený potlesk diváků v okázalých retro oblecích, kteří mají úsměvy tak široké, že jim málem práskají tváře. „Kouká na nás celá Itálie: Řím, Milan, Neapol, Boloňa…,” pronese slavnostně Giovanni v italštině s výrazným ruským přízvukem.

Rusko zdědilo po Sovětském svazu mimo jiné i lásku k retro estetice italských popových festivalů, a silvestrovský díl pořadu Вечерний Ургант (Večernij Urgant) si z ní tak trochu utahuje. Nadšení byli nejen ruští, ale i italští diváci, a dokonce tleskala také italská média. Třiačtyřicetiletý showman Ivan Urgant a jeho tým si zase potvrdili svoje postavení hlavních bavičů v zemi. Pořad se vysílá na hlavním televizním programu Pervyj kanal každý večer od roku 2012; je ostrůvkem důvtipu a aktuální kultury v prostředí tradičních ruských médií, kterých se za posledních dvacet let plně zmocnila vláda. Je to zároveň jediný televizní pořad, v jehož vysílání se po boku velkých hvězd pravidelně objevují mladé indie kapely. Ani umělci Ivan Dorn, Little Big nebo Cream Soda, tentokrát na italský způsob představeni jako Giovanni Dorni, Piccolo Grandi a Crema de la Soda, tu nejsou poprvé. Večernij Urgant skrze vybrané umělce a rozsáhlý archiv na YouTube poskytuje věrný obrázek ruské nezávislé scény. Ostatně, pro řadu ruských kapel se účast v pořadu stala přelomovým bodem kariéry.

ZAČÍNÁME OD NULY

Ovšem ne všechno zvládl Urgant pojmout, což v žádném případě neznamená, že to nestojí za pozornost: odvážní rappeři, divná elektronika, metal inspirovaný etnickými kořeny. Co se nevejde do Urganta, zmapuje moskevský festival Боль (Boľ, česky Bolest), který má všechno zmíněné v programu u a navíc se může pochlubit i působivou mezinárodní soupiskou. Pokud se chcete dozvědět o pohybech v nové ruské hudbě, nemůžete tyto dvě adresy minout.

Kvůli pandemii se festival v posledních dvou letech nekonal, ale jeho výroční, pátý ročník 2019 byl na poměry alternativní scény v Rusku opravdu grandiózní. Tři dny v prostředí konstruktivistického kulturního centru ZIL v centru Moskvy o pozornost diváků soupeřili noví i zasloužilí ruští umělci a vedle nich projekty jako Health nebo Algiers. „Pokud někdy budete mít možnost zajet na Boľ, určitě to udělejte. Je podle nás podstatou toho nejlepšího, co existuje na ruské scéně,“ doporučuje v rozhovoru Saša Pjankov, kytarista a zpěvák kapely Gnoomes. Kromě toho, že má slušivý kozácký knír a vřelý, ač celkem skromný výraz, objel s kapelou za posledních pět let desítky evropských klubů, uspořádal v rodném městě hudební festival a podepsal svoji kapelu u britského labelu. A díky svým zkušenostem uvnitř i vně Ruska jsou Gnoomes spolehlivými průvodci po místním dění.

Gnoomes na Boli hráli dvakrát, naposledy se v programu festivalu potkali s takovými Death Grips, producentkou Sophie a kapelou Black Midi. Permské psychedelické kvarteto, které do svého kosmického analogového zvuku přimíchává prvky krautrocku a elektroniky, se postupně formovalo od roku 2010 a v roce 2015 podepsalo smlouvu s londýnským labelem Rocket Recordings. „Koukali jsme po různých vydavatelstvích a obesílali je se svými nahrávkami. Odpověděli nám z Holandska nebo Ameriky, ale pak nám napsali Rocket Recordings, a to nás úplně dostalo!” vyprávěli spoluhráči a manželé Saša a Maša Pjankovi. Permští rodáci se velmi spřátelili s řediteli labelu Chrisem Reederem a Johnem O’Carrollem. Ačkoli si spoustu věcí Gnoomes zařizují sami, britský label jim velmi pomohl s propagací na západě, díky čemuž kapela objela celou Evropu a fakticky získala publikum v zahraničí dřív než doma.

„Když jsme začali spolupracovat s Rocket Recordings, v podstatě jsme neměli žádnou zkušenost s hudebním průmyslem. Když jsme poprvé vyrazili na turné po Velké Británii, byli jsme fascinováni tím, jak tam všechno funguje. Lidi, kteří nás vůbec neznali a nerozuměli našemu jazyku, byli zvědaví na naši tvorbu. Zajímaly je snad nepoznané emoce v naší hudbě. Když jsme tou dobou hráli koncerty v Permu, publikum stálo s vyděšenými výrazy a vůbec nechápalo, co se děje,” porovnává Pjankov první zážitky z koncertů Gnoomes, které připomínají dobrodružný psychedelický trip – a pro návštěvníky z odlehlého Permu, uvyklé spíš estrádní hudbě, to tehdy muselo být jako kontakt s jinou dimenzí. Ruská hudební infrastruktura se postupně vyvíjí a koncerty přestávají být natolik exotickou volnočasovou aktivitou. Hudebník ovšem tvrdí, že ruská scéna je za evropskou ještě velmi pozadu.

„Největší rozdíl je v tom, že se evropská scéna utvářela dlouhá léta. Naši evropští přátelé pravidelně chodí na koncerty, jejich babičky a dědečkové v mládí chodili na koncerty a jejich rodiče pořád chodí na koncerty. Občas všichni do toho stejného klubu, který funguje přes čtyřicet let. My takové kluby zatím nemáme, ale já věřím, že budeme mít,“ vysvětluje Pjankov. Podle jeho slov se rostoucí ruská scéna zatím posouvá jen díky snílkům a nadšencům, kteří jsou „zažraní do hudby” a nevidí pro sebe jinou cestu než ji tvořit nebo podporovat. Zahraniční zkušenost a také nadšenci z jiných ruských měst inspirovali Gnoomes k tomu, aby přispěli k hudebnímu rozvoji ve svém městě. V roce 2019 tam Gnoomes uspořádali festival a zřídili si vlastní promo agenturu Эхо (Echo), skrze kterou podporují místní mladé interprety. Pjankov neskrývá, že to není jednoduché. „Připomíná to počítačovou hru Death Stranding, kde hlavní postava bloudí postapokalyptickou Amerikou, úplně od nuly navazuje vztahy a buduje infrastrukturu. Občas se mi zdá, že ruští promotéři a kapely dělají to samé”. 

DVEŘE NA ZÁPAD

Zakladatel festivalu Boľ Stěpan Kazarjan je rovněž jedním z nadšenců, o kterých mluví Gnoomes. „První festival nové ruské rockové vlny” zorganizoval ve zlomovém roce 2015. Tehdy se také nezávislý rapper Oxxxymiron poprvé objevil ve vysílání Večerního Urganta, představil svoje průlomové album Горгород (Gorgorod) a symbolicky ukončil plejádu návštěv nestárnoucích estrádních hvězd v pořadu. Místo toho nastartoval jinou tradici nabízející méně předvídatelnou show – a vedle hvězd showbyznysu se v pořadu objevují i mladé alternativní projekty. Nezávislá hudba tehdy přestala být v Rusku záležitostí outsiderů a dostala se k širšímu publiku, čehož využil i Kazarjan.

První ročník festivalu Boľ se zaměřil na místní scénu – ze zahraničních umělců tam vystoupili pouze srbští Repetitor a běloruští Super Besse. Rostoucí zájem o nezávislou hudbu nahrál tomu, že se během pár let z akce stala největší událost na poli alternativní hudby. Mise festivalu se ale podle Kazarjana od začátku nezměnila: „Začínali jsme v době rozkvětu lifestylových festivalů, které nabízely především party, hudbu až v druhém plánu: mohli jste se tam projít uličkami s designovým oblečením, dát si něco dobrého k jídlu, prostě hezky strávit víkend. Boľ vznikla právě za účelem dát prostor hudbě.” Mladé kapely, kterým festival poskytl prostor na svých prvních ročnících, jsou dnes headlinery a také klíčovými jmény ruské indie scény. „Dnešní velcí umělci jsou naši včerejší malí umělci. Ic3peak byli v roce 2016 nadějnou kapelou, která prodávala na svoje sólová vystoupení doslova třicet osm lístků. Na Boli získali svoje první velké publikum. A zpěvačka Монеточка (Monětočka) o pár let později skromně zpívala své písničky na nejmenší scéně festivalu pro stovku diváků. A pak se její debut Раскраски для взрослых (česky Omalovánky pro dospělé) dostal do všech rádií a playlistů,“ líčí Kazarjan. 

Od oslavy ruské nové vlny se Boľ postupně vyvinula v mezinárodní přehlídku aktuální hudby. Obohatit nabídku o lákavé zahraniční položky festivalu pomohla spolupráce s progresivní promotérskou agenturou Pop Farm, která v Rusku pořádá koncerty světoznámých kapel jako Imagine Dragons nebo Twenty One Pilots. Zdrojem inspirace jsou pro Boľ také evropské showcaseové festivaly, které Stěpan před pandemií pravidelně navštěvoval, zejména kvůli vystoupení vycházejících zahraničních hvězd: „Nemusíme si být jistí, že nějaká kapela prodá lístky na letošní ročník našeho festivalu, ale ta stejná kapela nám může prodat lístky v následujícím roce.” Showcaseové festivaly jako Talinn Music Week a slovinský MENT ho nadchly k založení obdobné akce v Rusku, a již v roce 2016 se mu podařilo uskutečnit první ročník Moscow Music Week.

Festival se dělí na jednotlivé přehlídky, které probíhají v různých moskevských klubech, a každá z nich má vlastního kurátora (label nebo médium) nebo žánrové či tematické zaměření. Kurátoři MMW si narozdíl od jiných evropských festivalů vybírají umělce nejen na základě přihlášek, které dostanou na vlastní výzvy. „Často se stává, že hudebníci, kteří se dobře věnují networkingu a posílají přihlášky všude, nejsou až tak zajímaví a vynikající. Pasivní, neobratní a nekomunikativní naopak mívají hudební talent. Takové vyhledáváme a zveme sami,” vysvětluje Kazarjan. Navíc celková profesionální úroveň muzikantů v Rusku je podle něj dnes na velmi dobré úrovni, i proto se o ně zajímají zahraniční pořadatelé a posluchači. Například slovenský festival Pohoda pravidelně posílá na MMW několik svých delegátů, díky čemuž na trenčínském letišti před pandemií vystoupili Shortparis, Ic3peak, Lucidvox nebo DJka Nastja Muravjova. Moskevský showcase si oblíbili i zástupci slovinského MENTu, přes něj a jeho delegáty se na další evropská pódia dostaly kapely jako Glintshake, Inturist, Wooden Whales, Kate NV nebo již zmiňovaní Gnoomes.

Pracovití Gnoomes zahráli již na prvním ročníku MMW a pro jistotu hned dvakrát – na psychedelické a shogazeové přehlídce. Jejich zpěvák Saša Pjanko považuje účast v MMW a dalších showcaseových festivalech za cennou zkušenost: „MMW nám pomohl prohloubit spolupráci s místními promotéry. Seznámili jsme se na něm se spoustou zajímavých lidí z hudební komunity, se kterými kamarádíme pořád.” Rozdíly mezi ruskou akcí a obdobnými festivaly v zahraničí přitom podle něj dnes už téměř nejsou. „Lidi, kteří jezdí na podobné akce, jsou více méně všude stejní. Podobné eventy jsou dobré tím, že tam téměř nejsou nezainteresovaní lidé: všichni vědí, proč tam přijeli. A networking probíhá ve stylu rychlých rande: během pár minut se musíš seznámit s několika lidmi a sdělit jim klíčové informace o sobě a své činnosti. Pomáhá to utřídit informaci v hlavě, je to skvělé.” Právě evropské showcase festivaly jsou důležitými vrátky, kterými prošli ruští umělci: tudy dostali svou hudbu k zahraničnímu posluchači. Byla to ale jejich specifická estetika, nekompromisní energie a odhodlanost, kvůli kterým se o nich začalo mluvit a psát ve velkém.

PROTO LIDI KOUKAJÍ NA HORRORY

Navzdory dobrým vztahům s britským labelem a slušnému renomé v zahraničí, se Gnoomes nechtějí odstěhovat do Británie, západní Evropy, ani do Moskvy nebo Petrohradu. Kapela setrvává v rodném Permu a má k tomu řadu důvodů: rádi žijí blízko svých rodičů, těží z komfortní velikosti města nebo relativně levného života. „Narozdíl od některých kolegů nepotřebujeme vyjet do velkého města a živořit někde na kraji chudoby, abychom zaplatili nájem a mohli tvořit,“ hodnotí vyhlídky spoluhráči Pjankovi. Hlavní důvody, proč Gnoomes zůstávají v Permu, jsou paradoxně spojené právě s hudební scénou. Sašu Pjankova baví neobvyklé prostory, kde se dá zahrát: „Můžeš si tady pronajmout boxerský sál nebo odehrát koncert někde na řece Kama. Provozovatelé a majitelé těchto míst za to nechtějí velké peníze, lidi tady prostě ještě nevědí, že se na tom dá vydělat.” Stejně tak se podle Pjankova v Permu lze obstarat téměř jakoukoliv hudební techniku za malé peníze. 

Jejich rodné město Perm se nachází na východě evropské částí Ruska – v Předuralí – má přes milion obyvatel a je dlouhodobě významným transportním a průmyslovým centrem. Zhruba před třinácti lety zde také na popud místního guvernéra Olega Čirkunova odstartovala řada projektů na podporu kultury; série opatření a událostí dostala název „permská kulturní revoluce”. Ve městě se pořádaly výstavy, hudební a divadelní festivaly, včetně multižánrového Djahilevského festivalu, do jehož vedení se v rámci revoluce dostal slavný rusko-řecký dirigent Teodor Currentzis jako ředitel. Currentzis v dnešním Rusku vyrostl v symbol kulturního obrození.

Permská kulturní revoluce trvala několik let, po roce 2013 ji ale začaly provázet kritické ohlasy, aby o pár let později po odchodu guvernéra Čirkunova úplně skončila. Její výsledky jsou ale podle Gnoomes zřetelné dodnes: „Tehdy jsme získali přístup k umění světové úrovně. Na hlavním městském náměstí hráli Faith No More nebo Manu Chao, chodili jsme zadarmo na výstavy a divadelní představení. Někteří lidé, kteří to tehdy zažili a poté neopustili Perm, si chovají vzpomínky na to, jak to bylo skvělé, a chtějí rozvíjet Perm dál.”

Netýká se to ovšem jen Permu, ale i jiných ruských měst – za všechny nově vzniklé projekty jmenujme Arkhangelsk Music Weeks na severu Ruska, prostor Tago Mago v Nižním Novgorodu nebo letošní festival Awaz v Kazani. Vyvolává to dojem, že trend stěhování kulturních aktivistů do Moskvy a Petrohradu pomalu upadá a o slovo se hlásí periferie. Potvrzuje to také promotér Stěpan Kazarjan: „Svoje města většinou opouštějí kapely z velmi vzdálených krajů, třeba ze severního Murmansku nebo sibiřského Krasnojarsku, kde se toho tolik neděje, a tak musí utrácet spoustu peněz na cesty jinam. Kapely z jiných, dynamičtějších měst zůstávají doma a cítí se tam dobře.” 

Podobný vlastenecký trend je podle Kazarjana aktuální i ve vztahu „Rusko vs Západ”. „Ruští umělci dnes nemají za cíl proslavit se v západních zemích, jak tomu bylo v minulosti. Kapely předchozí generace jako Pompeya, On-The-Go nebo Tesla Boy opravdu nevnímaly Rusko jako seriózní trh, hodně investovaly do propagace v zahraničí a snažily se dohnat domnělý náskok západu. Dnešní generace hudebníků nepřemýšlí jen o tom, co má dělat, aby se zalíbila na západě. I z čistě pragmatického hlediska není západoevropský trh pro ruské umělce tak lákavý, jako východoevropský, asijský nebo latinskoamerický. Slovanským národům se ruština zdá nějakým způsobem blízká a povědomá, a na takové Brazilce, kteří obecně špatně rozumí angličtině, ruština díky sykavkám působí svůdně. Stejně jako na nás portugalština.”

Díky tomu, že se ruští umělci vysvobodili z potřeby následovat západní trendy, dnes podle Kazarjana tvoří opravdu originální materiál: „Nikoho na světě nezajímá produkt, který pouze kopíruje něco, co už existuje. Je to právě ten důvod, proč jsou Shortparis, IC3PEAK, Lucidvox nebo Glintshake tak populární.”

Ostatně souhlasí s ním i jeho kolegyně Tanja Makarova, ředitelka festivalu Moscow Music Week a zakladatelka neziskové exportní iniciativy RUSH, která pomáhá vybraným expertní radou umělcům expandovat na zahraniční trhy. „Dnes nestačí být jenom talentovaný hudebník, musíte být umělec v pravém slova smyslu. Vidím dnes víc exportního potenciálu u interpretů menších žánrů než u popových a rapových umělců. Musíte být svébytný.”

V čem je ta svébytnost ruské hudby, která v poslední době budí takový zájem u zahraničních posluchačů? „Proč lidi koukají na horrory?” odpovídá Saša Pjankov z Gnoomes. „Myslím, že to je otázka podobného rázu.” Když se podíváme na holé hlavy a vojenské obleky petrohradské pětice Shortparis, vyčerpaný projev na pozadí šedého panelákového sídliště rappera Хаски (Husky) nebo krvavý úsměv mrtvolně bledé zpěvačky Ic3peak v klipu Смерти больше нет (česky Smrt už není), musíme mu dát za pravdu. „Západ nás vnímá jako dědice Sovětského svazu coby ‚ústavu zla‘. Neseme v sobě ten kulturní kód a lidi z jiných zemí jsou na něj zvědaví: chtějí ho zkusit rozluštit.”

Podobnou myšlenku předestírá ve své knize Poor, but sexy polská novinářka a kulturní teoretička Agata Pyzik. „Komunismus jako politika je odsouzeníhodný, ale když z něj vypreparujete jen estetiku, je najednou atraktivní a sexy. Odráží to touhu pozdně kapitalistické kultury po něčem zakázaném, tak trochu sprostém,” vysvětlovala Pyzik v rozhovoru pro Radio Wave. Ve své knize píše o tom, že lidé v západní Evropě obdivují postkomunistickou estetiku v podobě šusťákovek a brutalistních paneláků, zatímco tyhle prvky jsou ve skutečnosti ukazateli chudoby a nesnází – a poukazuje tak na estetizaci chudoby a svého druhu „poverty porn“.

Kapela Gnoomes ale svým způsobem těží z existencionalismu permského každodenního života, který se propisuje do textů písní a celkové nálady jejich hudby. A autenticita periferie ji podle Saši a Maši Pjankových výhodně odlišuje. „Jako malý jsi vstával v sedm ráno a šel za protivnou učitelkou do chmurné školy přes vánici za totální tmy a mrazu. Vyděšený a nevyspalý. Nepotřebuješ s tím nic dělat, je to v tobě, jsi tím nasáklý, a posluchač to všechno sám vycítí. Kdybychom žili v Los Angeles, naše hudba by byla určitě jiná.” Ze své pozice zamračeného potomka Sovětského svazu těží více nejen ruských umělců, někteří záměrně, jiní nevědomky. Spousty z nich se přitom šusťáková realita pozdně a postsovětského období vůbec nemusela dotknout.

NECHÁME TO POLITIKŮM

„Sex, drogy a protesty. Když Putin nechce rappery“, „Putin vyrazil do boje proti rapu”, nebo „Putinův režim se nás bojí, protože jsme mladí”. Takové titulky se v letech 2018 a 2019 objevily v českých médiích od Hospodářských novin po Blesk. Zatčení rappera Huskyho a rušení koncertů elektronického dua Ic3peak způsobily rozruch v mnoha evropských médiích, díky čemuž se jména ruských muzikantů dostala i k čtenářům mimo hudební bublinu. „Jestliže je nemožné to zastavit, musíme to řídit a kontrolovat,“ prohlásil o ruském rapu a v něm obsažené propagaci pokleslých hodnot ruský prezident. Vyznělo to jako příprava represivních zákroků vůči umělcům kritizujícím režim. V případě obou interpretů bylo totiž zjevné, že reálným důvodem střetu se silovými složkami nebyla „popularizace extremismu“ nebo drog, nýbrž jejich opoziční postoje.

Husky vládní funkcionáře a životní poměry způsobené jejich vládou kritizuje od úplného začátku. Ic3peak se dostali do středu pozornosti po vydání kontroverzního klipu Смерти больше нет, kde se před sídlem ruské vlády polévali petrolejem nebo jedli syrové maso před Leninovým mauzoleem. Byly to silně medializované, ale spíše výjimečné případy. Masové represe se vůči muzikantům ani rapperům v Rusku zatím nekonají, i zmínění Ic3peak nebo Husky dnes svobodně vydávají alba a koncertují. Je pravdou, že se do hledáčku ruských mocenských složek dnes může dostat každý, kdo se zúčastnil opozičního protestu nebo jen na svých sociálních sítích nasdílel něco „závadného“. Je ale také pravdou, že politicky aktivních lidí je v Rusku pořád příliš málo, a navzdory zhoršujícím se životním podmínkám tam pořád převládá apatie a eskapismus. Je tomu tak i mezi hudebníky.

„Muzikantů, kteří se zajímají o politiku a nějakým způsobem ji reflektují ve své tvorbě, procentuálně není víc, než je vůbec lidí, kteří se zajímají o politiku,” říká Vadim Čuvašev, zakladatel a správce několika populárních hudebních stránek (tzv. „pabliků”) na sociální síti Vkontaktě. „Žádný trend zde rovněž nevidím. Do ostře sociálních a politických komentářů se pouští pořád ti samí umělci – rappeři Noize MC, Oxxxymiron, Kasta nebo zpěvačka Monětočka. Většina se raději drží neutrální pozice.” To, že se hudebníci vyhýbají politickým vyjádřením, je patrné již z několika rozhovorů s ruskými interprety, které vyšly na stránkách Full Moonu.

Například Shortparis (rozhovor s nimi vyšel ve Full Moonu #96) si sice v každém videoklipu pohrávají s různými společenskými triggery (hrají na teroristy ve škole nebo se de fakto smějí státním mocenským strukturám, když kvokají jako kohouti ve skladbě КоКоКо / Структуры Не Выходят На Улицы (česky KoKoKo / Struktury nechodí ven), ale v rozhovoru se odmítli nahlas vyjádřit k tenzím ve společnosti nebo k čemukoliv politickému, na co ve své tvorbě naráží. Stejně tak elektronické duo Aigel (rozhovor vyšel ve Full Moonu #113), které ve svých textech odkrývají krutost a nespravedlnost místního soudního systému, se v rozhovoru vyhýbali konkrétním vyjádřením politických názorů. Obě kapely uvažování nad konkrétními politickými kroky a společenskými změnami raději „nechali politikům”. Bohužel politici toho dlouhodobě čím dál víc využívají na úkor všech ostatních.

Než aby stát pronásledoval a trestal nezávislé hudebníky, spíš je prostě ignoruje nebo jim nesmyslně hází klacky pod nohy. Dokládá to třeba nedávné zrušení hudebního festivalu Дикая мята (Dikaja mjata, česky Divoká máta). Pokyn o zrušení akce – z důvodů zhoršené epidemiologické situace – byl vydán pouhých sedm hodin před zahájením, což přivedlo pořadatele k obrovským ztrátám. O týden později ale v Petrohradu bez problémů (ač s formálními omezeními) proběhl věhlasný svátek maturantů Алые паруса (Alyje parusa, česky Nachové plachty), jehož se de facto zúčastnily desítky tisíc lidí. Rozhodování o nezávislé kultuře (a nejen o ní) je většinou svěřeno do rukou nekompetentních a nezainteresovaných lidí, proto může dojít ke zmateným situacím jako tato. Zatímco v Evropě jsou hudební přehlídky typu Moscow Music Week nebo RUSH spolufinancované z kulturních grantů, v Rusku naopak fungují jenom ze soukromých prostředků: díky vytrvalým nadšencům a navzdory všem komplikacím.

Shortparis ale ve zmíněném rozhovoru shrnuli situaci na tamní hudební scéně celkem trefně: „V Rusku se něco děje.“ Země – dlouhá desetiletí bržděná totalitním režimem – i třicet let po pádu Sovětského svazu stále pátrá po své umělecké svobodě. Ať už mluvíme o umělcích, kteří se čím dál častěji obracejí k etnickým a historickým inspiracím, nebo promotérech a organizátorech, kteří i přes nepřející okolnosti tlačí nezávislou hudbu dál a dál do prostorů obrovské země. Promotérka Tanja Makarova podotýká, že se ruská hudební branže pořád nerozloučila s „showbyznysem”, a vkus publika stále ovlivňují zaostalá tradiční média: „Ale není to navždy. Pohyb správným směrem tu je, talentovaní umělci tu taky jsou a jsou tu i lidé, kteří to chtějí měnit. Takže počkáme. Je skvělé, že lidi v Rusku umí snášet podmínky a čekat!” Zkušenost se Sovětským svazem, který měl trvat navždy, je naučila opatrnému optimismu.

Dokazují to všichni zpovídaní hybatelé hudebního dění. Vyjadřují nadšení z proměn, které na svém bojišti v posledních letech vnímají. Jsou rádi za iniciativní kolegy, „dospívající“ publikum nebo vydařené akce. „Nechci to zakřiknout,“ říká Saša Pjankov z Gnoomes, „Ale za sedm let, co jsme na scéně, se ta scéna teprve nějak utvořila! Přejeme jí dlouhá léta prosperity.“