Nejlepší texty Full Moonu 2023: Bez hlavy a srdce (Merlin Sheldrake)

„Teď je tu krásné jaro,“ přivítá mě hlas britského mykologa Merlina Sheldrakea během zdvořilostní fáze našeho videohovoru. Kameru si během něj nezapne, aby bylo připojení stabilnější. Nakonec však tento detail může dobře ilustrovat oblast Sheldrakeova zájmu – houby nejsou jen jejich jasně viditelné plodnice roztodivných tvarů, na které je v houbařském Česku máme tendenci redukovat. To podstatné se odehrává pod zemí, kam se většinou nedíváme. Ve skrytu před naším pohledem tu bují život.

V roce 2020 publikoval populárně naučnou knihu Entangled Life, která vyšla ještě ten rok i česky pod názvem Propletený život. V ní pootvírá dveře do fascinujícího světa svého oboru. Zastaví se u takzvaných radikálních mykologů, což jsou nadšenci kutilsky experimentující s různými druhy hub pro různé účely, vykládá, jak halucinogeny ovlivnily a ovlivňují lidskou mysl nebo jak průmyslové zemědělství ohrožuje soužití mycelia s kořenovým systémem rostlin. Knížku jsem půjčil otci, který také nepravidelně vyráží do lesa za jeho sezónním bohatstvím. Po první asi desítce přečtených stran mi volal, že „to je něco neuvěřitelného.“ Nezastírám, že jsem při čtení cítil podobný údiv.

Schopnost přitáhnout pozornost se projevuje i ve dvou videích, které Sheldrake natočil při příležitosti vydání knihy. Výtisk nechal napadnout dřevokaznou hlívou, do níž jednak zapojil dráty a jejich prostřednictvím rozezněl proud její vnitřní elektřiny, jednak její plodnici potom snědl. „Pořád mě ten pohled těší, protože vzhledem k tomu, že jde o výsostného všežravce, přeci jen by mě trochu ranilo, kdyby tu knížku přešla bez povšimnutí,“ říká Sheldrake ve videu, kde dotyčnou houbu jí. I z této hříčky sálá nadšení, jaké pro svou oblast mykolog chová. Takže mě nakonec překvapilo jen trochu, když na otázku, jestli slyšel desku Fossora od Björk, odpověděl kladně. Houby byly už dlouho skryté pod zemí, možná je načase, aby si k sobě věda a umění našly opět cestu a vynesly je alespoň na okamžik na světlo pro další a další lidi. V zájmu budoucnosti nás všech – obyvatel této planety.

Vaše kniha Propletený život vyšla před třemi lety. Od té doby vnímám nárůst „houbových“ témat ve veřejném prostoru. Na Netflixu visí dokument Zázračné houby, mnohem více se debatuje o použití psychedelik v léčbě psychických problémů a nedávno skončil seriál The Last of Us, kde houba ophiocordyceps napadá lidi. Jak se na to díváte?
Těší mě, že více lidí začíná o těchto organismech přemýšlet. Houby byly zanedbávané. Jsou říší života, která neměla adekvátní pozornost. Jestliže je ignorujeme, omezujeme naše porozumění živoucímu světu. Hrají natolik kritickou roli v biosféře, že pokud o nich nebudeme přemýšlet, nikdy neuvidíme kompletní obraz života. Popis živého světa, který nezahrnuje houby, je popisem světa, který neexistuje. Takže čím víc lidí o nich bude uvažovat, bude je studovat, pěstovat, dávat jim pozornost, tím více prostředků se může uvolnit pro jejich výzkum, mohou být začleněny do vzdělávacích systémů. To všechno jsou velká pozitiva.

A myslíte si, že tato zobrazení v populární kultuře mohou pomoci přitáhnout víc pozornosti k houbám?
Ano, myslím si, že to je velmi důležité. Zobrazení v médiích je klíčové, aby podpořilo lidi, a obzvláště mladé, aby se těmito organismy začali zabývat.

V Česku a pravděpodobně i dalších slovanských zemích máme specifickou situaci v tom, že sběr hub je činností, kterou tak nějak vykonávají všichni nehledě na třídní nebo jiné rozdíly. Takže tu je zájem o houby docela rozšířený, nějaké druhy dokáže poznat skoro každý. Jaká je situace v Británii? Zaznamenal jste zvýšení zájmu o sbírání hub, nebo se k nim pořád váže určitá obava?
V poslední době tu je o ně větší zájem než dřív, ale určitě nemáme takovou mykofilickou kulturu jako třeba u vás. Od většiny lidí tu nemůžete očekávat, že budou vědět o houbách a že je půjdou ven hledat. Ale začíná se to měnit. Pořád však máme hluboce zakořeněnou kulturu ne nutně strachu, ale spíš ignorace.

Proč si myslíte, že tomu tak je?
Nejsem si jistý a je opravdu těžké dozvědět se, proč některé země mají víc rozvinutou kulturu lásky k houbám než jiné. Mykofilie je po světě rozložena nerovnoměrně, sbírání hub je velmi rozšířené právě v Česku, Rusku, ale třeba i Itálii nebo ve Francii. Když ve Francii přinesete houbu lékárníkovi nebo lékárnici, musí ji ze zákona identifikovat, říct vám, jestli je jedlá, nebo ne. Nějaké zákonitosti zde jistě budou, ale nevím, jak to vysvětlit.

Ve vaší knize je několik reportážních pasáží z různých míst. Za kterými houbami tolik cestujete?
Studuju mykorizní houby (ty, které jsou v půdě navázané na rostliny a zprostředkovávají látkovou výměnu – pozn. aut.), konkrétně abuskulární mykorizní houby, které pronikají přímo kořeny stromů a vytváří v buňkách unikátní struktury jako například vezikuly (část buňky, která může být uvnitř i vně, která se podílí i na metabolismu – pozn. aut.). V tropech jsou navázány na většinu stromů. Pro mě je tedy zajímavé trávit čas v těchto odlišných oblastech, jimž dominují různé typy mykorízy jako vztahu mezi rostlinami a houbami. Miluji tropy, protože v nich je tolik různých způsobů, jak být naživu, tolik cest, jak se postavit k výzvě života. Také se mi velmi líbilo v Chile a jeho jižních oblastech – nedávno jsem navštívil Ohňovou zemi, což je fantastické místo s extrémním prostředím, ledovci a horami, které se noří do moře, bažinami a prastarými pastvinami a lesy. Všude na těchto místech bylo vzrušující sbírat půdu a hledat houby a plodnice, právě díky natolik různým habitatům ve velmi úzké geografické oblasti.

Na čem pracujete teď?
S týmem v Amsterdamu, v němž je například i bioložka Toby Kears, studujeme přenos informací uvnitř houbových sítí. Díváme se také na to, jak se v nich přesouvá materiál. Víme velmi málo o tom, jak tyto organismy zpracovávají informace, jak integrují různé datové toky a jak se rozhodují o vhodném postupu, ať už jde o chemikálie, které chtějí produkovat, nebo směr, kterým chtějí růst. A tak se díváme dovnitř těchto sítí na proudění buněčného materiálu. Je to mimořádné. Vidíme, jak ten proud mění směr, jak se materiál přesouvá opačnými směry ve stejné trubici. Je to skutečně vzrušující místo, kde zrovna být. Snad nám pomůžeme líp chápat, jak tyto organismy regulují své chování a proudění látek skrz jejich sítě.

Proč je to důležité?
Protože velké množství uhlíku je uloženo v podzemí, přesouvá se prostřednictvím těchto sítí. Stejně jako obrovské množství živin do rostlin. Potřebujeme rozumět, co vůbec dělají a jak to dělají. Jak do sebe živoucí svět pasuje, jak to vše funguje.

ZVUK DO VĚDY

Jestliže v Anglii a možná i na Západě není zájem o houby úplně rozšířený, nebo alespoň nebyl, co vás přivedlo k mykologii?
Zajímaly mě symbiotické vztahy, způsob, jak různé organismy nalezly život vedle sebe. Když jsem se zabýval botanickými vědami, ukázalo se, že pro život rostlin jsou obrovsky důležité právě houby, o kterých jsem toho zároveň moc neslyšel. Zdálo se nemožné přemýšlet o životě rostlin, aniž bych se zabýval i jejich houbovými partnery. Cítil jsem, že je spousta skutečností, které jsme nevěděli, což mě do tohoto tématu opravdu vtáhlo. Ještě předtím mě zajímalo, jak se věci rozkládají, mění. Jako dítě jsem s tátou kompostoval a vysvětloval mi, jak se věci transformují z jedné formy do další. Houby, které byly schopné rozkládat látky, mě zasáhly, jako kdyby měly superschopnosti – sílu změnit hmotu z jedné podoby do další. Byl to záhadný a krásný proces, který mě vrhl do života hub, bakterií a neviditelného mikrobiálního světa okolo nás.

Estetika rozkladu vás tedy přivedla ke vědě.
Částečně ano. Rozklad byl jednou ze záhad, které mě nadchly pro živoucí svět a mnoho fascinujících procesů, které utvářejí úkazy, kterým říkáme život.

Mimo vaši knihu samotnou mě upoutalo, že jste na jeden její výtisk nasadil hlívu, do které jste následně zapojil dráty a nechal ji vydávat zvuky. Ty posléze na videu doprovázíte na piano. Jaký je váš vztah k hudbě? Přeci jen, váš bratr je hudebník, matka vokální instruktorka.
Hudba vždycky byla velkou součástí mého života. Vyrůstal jsem v hudební domácnosti. Hraní bylo prostě něco, co lidé dělají. Na hudbě nebylo nic zvláštního, byla jako tělesná funkce. Vyrůstal jsem s ní všude kolem sebe. Proto je velmi důležitou součástí mého života. Myslím si, že nám pomáhá klást si otázky o vesmíru, protože hudba je proces v čase, nemůže existovat v jednom okamžiku. Hudba potřebuje čas k rozvinutí. A celý vesmír je také proces, který potřebuje čas k rozvinutí. Látka ve vašem těle dnes je jiná než ta, která byla ve vašem těle před několika lety, protože vy jste také procesem rozvíjejícím se v čase. Myslím si, že hudba nás může vést k pochopení světa jako procesu. A myslím si, že je to zdravější způsob, jak na něj nahlížet než ho vnímat jako něco, co se skládá z nehybné hmoty a látek.

Ovlivňuje hudba vaši práci? Třeba jen jako prostředek k odpočinku nebo způsob, jak přijít na jiné myšlenky?
Mám ji v sobě natolik zabudovanou, že je to těžké oddělit. Pomáhá mi přemýšlet, zůstat šťastným, pomáhá mi v mé představivosti a kreativitě. Být člověkem. A pokud bych nebyl člověkem, nikdy bych nebyl výzkumníkem. Je mnoho způsobů, jak můžeme přinést zvuk do toho, jak provozujeme ekologii, biologii, může nám říct, co se děje v živém světě. To je další aspekt, který je pro mě velmi důležitý.

Jak tedy vnímáte propojování umění a vědy, například na poli bioartu?
Rmoutí mě, že věda a umění byly tak dlouho oddělené, což je problematické z mnoha důvodů. Dovedlo nás to ke zmatení, vytvořilo překážky, kde nemusely být. Protože vědy i umění pocházejí ze základních vlastností zvědavosti, představivosti a úžasu. Obojí je nezbytnou součásti lidské existence, jde jen o odlišné způsoby, jak uspořádávat naše vědění. Takže se mi zdá, že bychom se všichni víc bavili a měli se lépe, kdybychom rozptýlili klam, že vědy a umění v lidském životě potřebujeme odlišovat.

A máte nějaký oblíbený projekt?
Nevím, jestli bych teď chtěl jmenovat nějaký počin… Myslím, že je zajímavé podívat se na historii vědy. V ní uvidíte, že věda a umění se navzájem obepínají. Vychází ze stejných míst, jsou svým způsobem neoddělitelné. Spíše jde o moderní jev, že je tak moc separujeme. Jeden z problémů, které někdy cítím, když vidím oficiální spolupráci mezi vědou a uměním, je, že to často působí jako by umělce či umělkyni přizvali jen proto, aby poslouchal vědce a nějak odpovídal na to, co vědec dělá. To je vcelku jednosměrka. Umělec bude poslouchat vědce, vytvoří dílo inspirované vědeckou prací, ale vědec nemusí poslouchat umělce. Jako by se od něj neměl co naučit. Není to vždy tak, ale takovou dynamiku jsem v některých projektech pozoroval. A to mi přijde škoda a zbytečné.

POLYFONICKÁ EKOLOGIE

Číslo Full Moonu, pro které vzniká náš rozhovor se zabývá Björk a kromě ostatních témat i jejím aktuálním albem Fossora. To je mimo jiné inspirované houbami i podhoubím. Slyšel jste ho?
Ano, slyšel, je úžasné.

Co se vám na něm líbilo? Zachytila Björk nějak povahu hub?
Je tam tolik robustních textur a hustých polyfonií. Je velmi ekologické. Místy zní, jak byste si mohl představit, že by zněla půda nebo sbor mikrobů. Je tak nahuštěně atmosférické, navozuje ve mně pocit, jako bych byl nějak pohřbený v životě, pohlcený v živoucím světě s jeho tolika a tolika souběžně probíhajícími procesy. Mnoho příběhů, které se prožívají ve stejnou chvíli. Vnímám ho jako opravdu zvláštní a stejně tak krásný počin. Když si ho poslechnu, cítím se jinak. Víte, je určitý druh hudby, po jejímž poslechu se cítíte jinak. A tento efekt na sobě pozoruji. Björk také namluvila film pro IMAX, který zanedlouho půjde do kin a já v něm vystupuji. Jmenuje se Fungi: Web of Life a myslím, že tímhle vyprávěním o životě hub Björk odvedla úžasnou práci.

Jde tedy o dobrý příklad toho, jak může umělec vzít vědecká témata, pozměnit je a lépe představit veřejnosti?
Domnívám se, že můžete houby studovat vědecky, ale můžete s nimi interagovat i nevědecky stejně jako s ostatními lidmi, rostlinami, zvířaty. Věda nám toho může říct hodně o živoucím světě, ale vždy ho vnímáme formou příběhů. Myslím, že je spousta cest, jak objevovat život, které nepochází jen z vědecké domény. Cítím, že Fossora od Björk je pozvánka k husté, polyfonické ekologii zvuků, která nám vypráví o živoucím světě více obecně.

Sama Björk se vyjádřila, že její zájem o houby „sjednotil témata nahrávky jako přežití nebo ekologického rozjímání.“ Řekla, že měla představu něčeho, co se ukrývá pod zemí, ale na rozdíl od kořenů stromů je to více psychedelické a objevuje se to všude. Myslíte si, že tyhle hodnoty jsou v naší době důležité? Co nás mohou houby naučit?
Je toho mnoho, v čem nás mohou inspirovat a učit. Něco z toho se týká propojenosti živoucího světa, toho, jak je nemožné přemýšlet o jednom životě jako o něčem odděleném od všeho, co žije okolo něj. Houby nás také mohou učit o síle decentralizovaných systémů a sítí. Máme hlavy a srdce. Když vám useknu hlavu nebo nějak zastavím srdce, zemřete. Houby nic takového nemají, proto nám mohou ukázat cesty, jak se různě organizovat, různé cesty, jak být. Ukazují naše dysfunkční pojetí plýtvání, jak ho vnímáme jen v přímé linii „z výrobní linky na skládku“ a nepřemýšlíme z hlediska cyklů, které se objevují v živoucím světě. Houby nám také ukazují procesuální podstatu života – všechny organismy jsou procesy, nikoli věci. A také nám ukazují sílu toho, co zůstává ukryté, toho, co nevidíme v mnoha sotva viditelných organismech, které udržují biosféru, jak ji známe, a jejichž životy probíhají mimo náš pohled.