Jakub Zbořil | Články / Reporty | 31.01.2024
Brno hrálo při mém pronikání do domácí hudební scény zásadní roli. První koncerty jsem viděl v dnes už zaniklém klubu Boro koncem střední školy. Tehdy jsem neměl tušení, že taková podzemnická scéna v Česku vůbec existuje. Obzvlášť pro člověka vyrůstajícího na maloměstě, ve Veselí nad Moravou, to bylo jako objevit zcela nový svět, se kterým lze cítit silnou sounáležitost. Se zánikem Bora a přesídlením do Prahy jsem se o dění v Brně na čas tolik nezajímal. To se změnilo až s nástupem Bajkazylu, dnes už také zaniklého, a samozřejmě Kabinetu Múz, který se vyprofiloval v možná nejpříjemnější profi klub nejen v Brně.
Psát ze své pozice věčného hosta o současné brněnské scéně mi přišlo lákavé, vždy jsem ji vnímal nejen jako bohatou a rozmanitou, ale také přátelskou. Zaznamenat veškeré aktuální dění a každý zdejší projekt, je výzva téměř nemožná, i proto mi přišlo přirozenější se několik týdnů docela nahodile potloukat mezi zdejšími umělci, nasávat místní dění, inspirace, radosti či strasti a zkrátka se Brnem nechat obklopit.
Má brněnská odysea začíná v půli června překvapivě v Praze. Vydávám se do klubu Zázemí, kde nově pořádá kulturní akce Tadeáš Polák ze Severního nástupiště – tentokrát se jedná o událost s příznačným podtitulem „Brno v Praze“, autorské čtení čtyř tamějších básnířek a básníků včetně Filipa Klegy, čerstvého vítěze Ceny Jiřího Ortena za sbírku Andrstán.
Tadeáš právě dokončil bakalářské studium na brněnské Fakultě výtvarných umění, kde se mimo jiné několik let věnoval i pořádání koncertů – na fakultu pravidelně zval domácí folková seskupení, ale i zahraniční jména, často spjatá se scénou kolem labelu Silver Rocket. Připojuje se k nám také básnířka Bernardeta Babáková, která doporučuje nový FaVU label. Ten začátkem června vydal svou první nahrávku s názvem Máš na míň, která vzešla z iniciativy studentek a studentů snažících se zachytit současné školní zvukové momentum – s výjimkou dvou pedagogů se zde objevuje hned více než dvacet dalších nových jmen. Žánrově převládá ambient, elektronika a rap, kromě zcela nových projektů se zde objevuje také třeba Karolina Beranová, talentovaná hudebnice, jež už si letos zahrála třeba na Colours of Ostrava. Tadeáš s Bernardetou se shodují na důležitosti děkana FaVU Filipa Cenka, díky jehož přístupu jsou všemožné iniciativy a aktivity studentů vítané a podporované.
UBÝVAJÍCÍ MÍSTA
Tentokrát už mě čeká reálná cesta do Brna, přímo do srdce místní scény – zkušeben na Kraví hoře. Vydávám se tam s Hello Incognitem, písničkářem původem z Kunovic aktuálně žijícím v Praze, který však sestavuje kapelu právě v Brně. Její součástí je i baskytaristka Vendula Pukyšová z post-punkových Sinks.
Ve zkušebně je ještě větší vedro než venku a nedá se tam pořádně dýchat. V půlce zkoušky se jdeme osvěžit do nedalekého Tennis Baru, kde právě na přilehlých kurtech probíhá turnaj místních sportovních nadějí. Připojuje se k nám Antonín Mika ze Sinks a řešíme nedávný konec klubu Bajkazyl a dopad této události na současnou brněnskou scénu. „Konec Bajku v podstatě Brno vymazal z pomyslné DIY touring mapy. Bylo možné tam zahrát s jakýmkoli obskurním projektem. To už teď není tak snadné,“ popisuje Antonín. „Když se mě někdo ze zahraničí zeptá na možnost hrát v Brně, tak to teď málokdy vyjde. Radši je pošlu do Ostravy, Prahy nebo Budějovic,“ doplňuje Vendula.
Důvod zavření Bajkazylu je trochu mlhavý. Každý, s kým jej v nadcházejících týdnech řeším, podává trochu jiné svědectví. Nicméně jádro je víceméně podobné: budova ve vlastnictví Českých drah, kterým nebylo dění v klubu zcela po chuti, neustálé stížnosti od sousedů na hluk, pověst levicového hubu, který nebyl pozitivně vnímán na radnici, dezolátní stav budovy a také částečné vyhoření provozovatelů. To vše vyústilo v nenadálý konec důležitého místa pro zdejší kulturní dění. Bajkazyl, samotný servis kol, se přesunul vedle klubu Sibiř, který dramaturgicky částečně převzal roli zaniklého „Bajku“.
Zatímco na kurtech probíhají finálové boje turnaje, my se přesouváme nazpět do azbestových zkušeben. Ty jsou pro současnou uměleckou scénu v Brně stěžejní. Bývalý vojenský areál Kraví Hory je jednou z mála zbývajících brněnských lokalit, kde zakořenila komunita hudebníků i výtvarných umělců, architektů a řemeslných dílen. Situace kolem zkušeben v posledních letech silně rezonovala– městská hvězdárna, pod jejichž správu areál patří, plánovala rozšířit přilehlý park a zkušebny srovnat se zemí. „Těžko říct, jestli tady budeme moci být měsíc, rok nebo tři roky,“ nastiňuje nejistou situaci Antonín. Petice za záchranu zkušeben problém sice oddálila, ale nevyřešila.
Antonín se během zkoušky Hello Incognito zapojuje do hraní a spontánně se tak stává členem nové kapely. Postupně zjišťuji, že tímto přirozeným způsobem vznikají na Kraví hoře mnohé brněnské projekty.
O několik dnů později vidím Sinks také naživo – na festivalu Luhovaný Vincent hrají převážně písničky z chystané podzimní desky. V klubu Domino, jenž atmosférou připomíná oblíbený seriál Twin Peaks, předvádějí strhující show. Potvrzují tak pověst jedné z nejlepších živých kapel na domácí scéně s potenciálem prorazit i za hranicemi, o čemž svědčí jejich časté výjezdy.
CHLADNÉ NOCI NA OBZORU
V druhé půli června hraje v Kabinetu Múz senzace domácí nezávislé hudby, pětičlenná skupina Whyohwhy. Kapela, která umně kombinuje žánry jako jsou folk, slowcore či dream pop, právě vyšla ze studia, kde nahrála základy pro svou debutovou desku. Večer se chystá jejich koncert s Rhysem Braddockem z Metronome Blues, další výraznou postavou místní scény. Ačkoli mají Whyohwhy venku jen jediný singl, vytvořili kolem sebe auru žádané kapely, o čemž svědčí dnešní zaplněný klub i četné pozvánky na letní festivaly. Whyohwhy jsem naposledy viděl na jaře v Brně na sympatickém místě zvaném Spot, který je spojen se skejtovou komunitou a kde se nově příležitostně pořádají koncerty.
I Whyohwhy nyní sídlí v likusácích na Kraví hoře. „Předtím jsme neměli kde hrát, tak jsme zkusili Zkušebny.com. Hrůza a děs. Děkujeme, že nám kapela skoro chcípla – umrzla,“ popisuje zážitek baskytarista Pavel „Paša“ Boika. Částečným řešením zkušebnové krize by mohl být průmyslový areál v Líšni, alespoň dočasně. „Protože se má objekt v roce 2026 bourat, umělci mohou v místnostech provést vlastní úpravy bez požadavků na uvedení do původního stavu, různé kreativní a umělecké intervence jsou naopak vítány,“ píše se v oficiální výzvě. (více v rozhovoru s Whyohwhy na straně 30, pozn. ed.)
I přes znatelný ohlas na scéně mají Whyohwhy za sebou teprve sedm koncertů. „Já třeba až dnes na zvukovce zjistil, k čemu jsou odposlechy,“ směje se kytarista Dag Markl. Nejsou ale úplnými nováčky, dohromady se dali už v roce 2017, kdy hlavní kreativní síla, skladatelky Barbora Hora se Soňou Amranovou, začaly tvořit první skladby. Trvalo ale ještě pár let i několik personálních změn, než do sebe vše zapadlo. Nejprve se prosadila Barbora se svým sólo projektem, s nímž debutovala v létě 2022 EP The Place I’m Missing, které vznikalo v jurtě za Brnem.
Právě koncem června představila Hora nové písně z chystaného alba po boku pražských Cold Cold Nights v dalším zajímavém prostoru zvaném Kafara. Za provozem bývalé fary přetvořené na kavárnu a místo pro pořádání kulturních akcí stojí s kolektivem lidí Martin Smělík, který je s partnerkou Barborou Gajdošovou aktivní také v elektronickém projektu Carya a pomáhá s pořádáním festivalu Obrfest. Kafara se nachází poněkud z ruky – zhruba půl hodiny veřejnou dopravou z centra města. Jak se mnozí shodují, to je pro místní, kteří jsou v Brně zvyklí na docházkové vzdálenosti, často problém. Koncert ale nakonec přiláká asi třicet návštěvníků, což je dostačující – kapacita tohoto komorního klubu je jen o něco málo vyšší.
PŘEHLED TERÉNU
„Je to skvělý prostor. Fandím té myšlence komunitního centra pro Obřany a nejbližší okolí. Několikrát do roka si tam zajdu, dobrá dramaturgie, jde poznat, kdo za tím stojí. V posledních letech to šlo nahoru a už se to profiluje jako hudební klub,“ povídá o Kafaře Pavel Uretšlégr, šéf festivalu Beseda u Bigbítu a hudebních cen Vinyla, se kterým se začátkem července potkávám v Kabinetu Múz.
Pavel žije v Brně od roku 2005. „Scéna se tu dost změnila v okamžiku, kdy v roce 2012 vznikl Kabinet Múz. A následně pak ta komunita kolem něj. I tím, že tu třeba dneska sedíme na jídle v Die Küche, lidi sem chodí kupovat desky do Kabinet Records. Vždy tu potkáš někoho známého ze scény,“ popisuje. Pavel se angažuje v Brně i pořadatelsky, a to právě pod hlavičkou Vinyly. První koncert pořádal v Brně v roce 2016, místní kapely tady ale dělá spíš výjimečně. „Hrají tady hodně. To nemyslím zle, jen mi dává smysl je spíš přivést do jiných měst.“
Mimo to sedí i v grantové komisi, která přiděluje klubům finance na provoz, což je naše hlavní téma. „Obecně si myslím, že klubové kultuře se tady daří, pomáhá tomu i ucelená podpora ze strany města, což se podepisuje do kvality dramaturgie. Větší kluby jsou schopné dosáhnout i na ministerské granty, což je případ Flédy nebo Kabinetu,“ říká Uretšlégr.
Řeč přichází i na kluby zaniklé: „Z pohledu návštěvníka mi v Bajkazylu upřímně nikdy nevyhovoval zvuk. Nejsem expert, ale vždy mi to tam přišlo divný. Na druhou stranu tam byla silná komunita. Do Bora jsem taky chodil. Viděl jsem tam třeba první koncert Tomáše Vtípila nebo spousty hardcoreových kapel. Líbil se mi i Starý Pivovar, kde jsem viděl Sporto. Bylo to tam všechno nové, ale žádný posh. Stál za tím někdo, kdo měl vkus a přehled, ale asi se tam nikdy nenaučili lidi chodit.“
Klub, který ale chybí nejcitelněji, je podle něj Praha v Brně. „Místo s takovou dramaturgií tady bohužel už není. Zaměřoval se na okrajové žánry a experimentální hudbu. Vedlo to sdružení 4AM v čele s Prokopem Holoubkem, skončili na konci roku 2019, vyčerpaní, vyhořelí. Tam jsem viděl úžasné věci, které pak hrály třeba na Donaufestivalu nebo na Le Guess Who?. Kabinet mám rád, ale dramaturgicky není ten záběr tak široký, což chápu, i ten sál je na takové akce velký,“ myslí si.
Pavel doporučuje také platformu Terén spadající pod Centrum experimentálního divadla, za kterou stojí Matyáš Dlab se Soňou Borodáčovou – není náhodou, že jako dramaturgové působili právě v Praze v Brně. „V Terénu dělají projekty na pomezí vícero umění, s přesahy do hudebně-dramatických forem, performativních koncertů, happeningů a dalších formátů umělecké komunikace,“ říká.
S Bernardetou Babákovou, která v kolektivu Terén působí, vyrážíme na obhlídku unikátního brněnského prostoru – tzv. Jámy nacházející se v blízkosti fakultní nemocnice v městské části Bohunice. I zde pořádal koncerty Tadeáš Polák – v poslední době tu vystoupili třeba Andy the Doorbum, Anarkuss, v Brně usazený Tomáš Niesner (letošní držitel ceny Vinyla za album roku) nebo další místní projekt Kutya. Jdeme sem domlouvat večírek Psího vína, kurátorské platformy pro současnou poezii, kde má koncem léta zahrát zmíněný Hello Incognito.
„Během příštích let se tady developerská firma chystá vybudovat byty. Musí však počkat, než se změní územní plán,“ popisuje budoucnost Jámy Martin Pfann, který nás prostorem provádí. Místo působí jako nespoutaná zahrada plná malebných zákoutí, dominuje mu velký komunitní dům s přilehlým skleníkem, v okolí je rozeseto několik maringotek a dokonce kamion. „Ten koupil kamarád, přebudovává ho, aby v něm mohl bydlet. Vyšel ho jen asi na sto tisíc,“ povídá Martin. Zkoumáme, kde přesně by se mohla akce odehrávat – nakonec se shodujeme na temné stodole, v červnu v ní vystoupil polo-strašidelný ambient MedardZmil. Při odchodu z Jámy nám místní ukazují oblíbenou kuriozitu, kterou zde někdo před lety vykopal. „To jsou dělové koule z třicetileté války, když Brno obléhali Švédi,“ prezentuje Pfann.
POMOCI A PŘIUČIT SE
V polovině července se koná v Novohradských horách čtvrtý ročník festivalu Hacienda Barcelona – pořádají ho nadšenci kolem českobudějovické scény, v týmu je ale také rakouský hudebník a producent Julian Werl sídlící od konce roku 2019 v Brně. Na Haciendě hraje s kapelou Jesus Christ Superdistortion, jinak je známý především z působení ve skupině Nichi Mlebom.
„V Brně jsem hrál poprvé před čtyřmi lety, kdy mojí kapele Dead End Friends pořádala v Bajkazylu koncert kroměřížsko-brněnská klika Pospa a Ladzi (dříve Superego Kid, nyní Franzie). Hrálo šest kapel, přišli asi čtyři platící. To byla moje první zkušenost s Brnem,“ vzpomíná Julian. Do Brna se přestěhoval z Grazu záhy poté. „Neměl jsem to město moc na radaru, po Česku jsem hrál hodně, ale nikdy v Brně. Nevěděl jsem, že se toho tady tolik děje.“ S Vendulou Pukyšovou a Peterem Kušnírikem (True Fir, ex-Nikander) pak pořádal v Bajkazylu pod hlavičkou Bed People Booking koncerty.
Na scéně je aktivní také producentsky. S nahráváním pomáhá přespolním, ale hlavně brněnským projektům – kromě Fotbal má za sebou nahrávky Sinks, Barbory Hory, Jack the Hipper, Jack Rabbit’s Palace či různé live sessions. „Nemám studio, jen hromadu vybavení, je to tak trochu závislost. Nedělám to kvůli profitu, ale ze zájmu k projektům a taky abych se i já sám něco naučil. Nejsem profesionál, ani takové ambice nemám, rád ale pomáhám těm, kteří by třeba na normální studio finančně nedosáhli,“ říká Julian.
Na Haciendě se z brněnské scény představila taky další výrazná brněnská kapela, midwest emo parta Snackthief, za níž stojí frontman Igora Genda a kytarista Richard Podmela.
S kapelou Nichi Mlebom je spjatý také bubeník Erik Hajtmánek, na kterého narážím při další návštěvě Kabinetu Múz. Erik je původem z Kopřivnice, kde ho ovlivnila tamní tvrdá scéna, do Brna ho přivedla před necelými deseti lety studia. Součástí místního dění ale dlouho nebyl. „Přes inzerát jsem se potkal s kapelou Jay Delver. Nepatřili jsme dlouho nikam, pak jsem ale začal chodit na improvizační jam session do Music Labu, to byl pro mě zlom. Setkal jsem se s lidmi z JAMU a otevřel se víc jazzové muzice,“ vypráví.
Posléze se seznámil i s mladými hudebníky kolem kapel Ghost of You nebo Tryo. Během covidu pak založil experimentální tříčlennou kapelu Endemit. „Ani teď se necítíme být moc součástí scény. Na jazzové kruhy je to moc ostré, na DIY scéně nás zatím asi nemají kam moc zařadit,“ říká. I on se vyskytuje na Kraví hoře takřka nonstop. „Ta komunita kolem je hrozně důležitá. Jsou tam ateliéry, architekti, sochaři, borci tam opravují piana. Díky zkušebnám mám spoustu dobrých přátelství. Někdy si jdu zahrát i s metlošema nebo pankáčema, je to obohacující,“ popisuje Erik. „Přiznám se, že na alternativní scéně mi někdy vadí, že ti lidi neumí až tak moc hrát na nástroje. Je mi to spíš trochu líto, že by to mohlo být často ještě víc super. Na druhou stranu ta DIY přístup nabízí strašně otevřenou mysl, tak už se na to snažím tolik nemyslet,“ směje se.
Nepřekvapí, že i pro něj byla Kraví hora vstupenkou do nezávislé scény. „Jednou jsem se zakecal s Julianem před zkušebnou. Byla středa a v pátek měli hrát s Nichi Mlebom, jenže byli bez bubeníka. Tak říkám: ‚Ukaž, co tu máš‘. Ve čtvrtek jsme dali zkoušku a v pátek jsme hráli v Prachaticích na festivalu Vivat Moody Moon Noize.“
NENÍ SE ČEHO BÁT
Mezi další výrazná jména mladé brněnské scény patří také čtyřčlenný jazz-popový projekt Obligatne kolem slovenské hudebnice Kristíny Mindové. „Do Brna jsem se dostala před lety díky Lukáši Palánovi z Acute Dose, líbily se mu moje bedroom soundcloud písničky. Cítila jsem, že v Brně existuje nějaká scéna a že by mě to mohlo hudebně posunout,“ popisuje Kristína okolnosti svého přesídlení z Bratislavy.
Sólově stačila vystoupit jen dvakrát, záhy dala dohromady kapelu, tu nyní tvoří Honza Čuma, Štěpán Havel a Marek Frait, kteří působí také v dalších kapelách současné brněnské mapy jako jsou MMNK a Kule. Personální provázanost je typická, bubeník MMNK Daniel Vladík je zase členem zmíněných Whyohwhy. „Až jsem byl překvapený, že mě tam vůbec přibrali, když jinak hraju v takové goblinské kapele,“ žertuje.
I při této debatě lze cítit, jaká témata jsou momentálně pro mladé hudebníky nejpalčivější – nejistota, kde se dá zkoušet a tvořit či absence podpory alternativní kultury od města. „Napočítaly by se desítky kapel, které na Kraví hoře působí. Když někdo hledá muzikanty, tak ví, po kom šáhnout,“ zmiňuje Kristýna.
„Když jsme se dozvěděli, že se mají zkušebny bourat, šli jsme i s ostatními vést dialog na radnici. Působilo to na mě ale jen jako předvolební pokec. Nemáme se ničeho bát. Není to tak horké. Co mi přišlo nejvíc zarážející byl ale fakt, že vlastně vůbec nevěděli, že tam takové silné kulturní podhoubí vůbec existuje,“ popisuje zkušenost s návštěvou brněnské primátorky Marek. „Situace je špatná. Zavírá se kino Scala i další různá atraktivní místa. Perfektní případ je festival Pop Messe, což je pro mě jediná protiváha slovenské Pohodě, ale město ten potenciál nevidí a spíš tomu hází klacky pod nohy. Tím pak trpí celá scéna,“ doplňuje. S tím souhlasí i Honza: „Brno se prezentuje jako město kultury, ale pak podporují bizarní festivaly flamenca, kdy přijede zabrnkat šestnáct kytaristů ze Západu. Město by mělo podporovat spíš věci odsud.“
K samotné brněnské scéně se ale staví pozitivně: „Je krásně propojená, což posunuje všechny hudebníky výš a výš.“ Štěpán zmiňuje také klub Melodka, který hraje důležitou roli pro úplně začínající muzikanty. „Pořádají tam tzv. free nights, i my tam začínali, když nám bylo asi sedmnáct, to člověku může v tom věku hodně pomoci.“
OBRAT K ČEŠTINĚ
Že je kytarová scéna v Brně stále živá potvrzují i Ivo Lorenc a Šimon Podrazil, s kterými se potkávám v Kinu Art. Společně hrají v psychedelic/noise rockové skupině Science Killer, Šimon pak také v kapele Tryo. Oba se poznali v rodném Blansku a jejich přátelství se přeneslo i do Brna. „Pokud se budeme bavit o kytarové scéně, Kabinet je takovým jejím středobodem,“ zmiňuje Ivo. Sám v Kabinetu šest let pracoval na pozici dramaturga a nočního manažera, tehdy ještě působil v dnes už nefungující kapele Beps'n'Johnnies. „Začínal jsem v Blansku, kde jsem provozoval klub Muzikograf, po přesunu do Brna jsem si otevřel kavárničku se stejným jménem na Cejlu. Postupem času jsem se seznámil s klukama z Acute Dose a Ghost of You a vzniklo takové zázemí víceméně už staré rozpadlé brněnské scény. Toho kamarádství jsem si velmi považoval, naše kapely společně rostly.“ Zmiňuje také výraznou osobnost již zesnulého fotografa Radima Dibdiaka: „Svéráz, který zaznamenával veškeré zdejší dění.“
Místní scéna už ale podle Iva, který přesídlil do Prahy, není tolik spojená. „Ten středobod v podobě Kabinetu tu ale pořád je, o těch lidech furt víš, jsi s nima v kontaktu. To mi na Brně přijde hrozně hezký, tohle podle mě Praha úplně nemá. Ta aktuální scéna v Brně je ale hudebně možná ještě zajímavější než dřív. Taky se mi líbí, že se víc otáčí k mateřštině,“ říká.
To je případ i jejich další nové kapely Bren, která právě vydala eponymní EP. „Původně to byl folkový projekt, naše vzájemná výzva psát v češtině. Nakonec se z toho stala plnohodnotná kapela. Ryzí přátelství promítnuté do muziky,“ popisuje Šimon. Z místních klubů podle něj stojí za zmínku také Alterna, jejíž vzestup chválil už i Pavel Uretšlégr: „Dramaturgii tam dělala Zuzka Macháčková a kvalitou to bylo srovnatelné s Kabinetem, pokud se bavíme o českých projektech. Za ty dva tři roky se díky ní neskutečně vyšvihl nahoru.“
MOTIVACE K NÁVRATU
Zuzku potkávám v autobuse cestou do Tasova na Besedu u Bigbítu. V Alterně už sice nepůsobí, nicméně aktivity přenesla do Ponavy – kavárny u Lužánek, kde chystá v létě v rámci série Offshoots venkovní koncerty brněnských Whyohwhy, Tomáše Niesnera nebo třeba Shallov. I ona ale výhledově plánuje přesun do Prahy, kde by do budoucna chtěla pořádat akce.
Na Besedě vyplouvají na povrch další zajímavá jména, která svědčí o tom, že Brno žije a a je plné neustále vznikajících projektů – ve stanu na Céčku zaujme například svérázná raperka Wodehn. V Tasově potkávám také Štěpána Alexandera působícího v kapele Jack Rabbit’s Palace, který pomáhá rozjet další kulturní prostor v Brně – Café Paměti národa. „Dělám tam jako produkční a dramaturg. Pořádáme debaty, přednášky, promítání, literární festivaly,“ vyjmenovává.
Do budoucna zde plánuje i koncerty – několik se jich zde už uskutečnilo, třeba písničkář Zapomělsem, rodák z Jeseníků, který aktuálně působí v Brně, nebo třeba světoběžník Ryder the Eagle. „Ten zahrál v křišťálovém sálu, který nám za dobrou cenu pronajímá Turistické informační centrum. Je fajn takový prostor narušovat tímhle způsobem, nedělat tam konformní akce jako klavírní koncerty, ale pořádat tam i punkovější koncerty,“ popisuje Alexander.
Cílem ale není uzavírat se. „Myšlenkou je otevřené místo pro ty, kteří hledají prostor pro tvoření, chtějí pořádat kolektivní workshopy, nebo jakékoli vlastní akce. Chceme pomáhat i promotérům, kteří nemají místo, nebo si chtějí vyzkoušet jiný prostor.“
Po festivalových výjezdech se znovu ocitám v Praze, kde si s místními borci točícími se kolem umělecké scény pravidelně chodíme zahrát přátelský fotbálek. Na následném pivu probírám současnou scénu s Ondrou Lasákem, který stál devět let za uznávaným experimentálním labelem Genot Centre. A těší mě, když i po tak (příjemně) vyčerpávajících týdnech strávených ve víru brněnské scény narážím na výbornou a mně zcela neznámou desku Kaspar Hauser od brněnské dvojice Yanntray & Kvítek vydávající na tamním labelu Butterclub. I to svědčí o pestrosti a bohatosti zdejší scény, kde navzdory různým překážkám není o pozoruhodné projekty nouze. A snad ani nebude.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.