Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Milovníci pokleslých žánrů (Rány těla)

S Jindrou a ostatními z Rán těla se známe dlouho a dobře. Možná až příliš. Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci. Všechno, co za něco stojí, trvá dlouho, loňské báječné album Maybe It’s Fantasy je teprve druhou nahrávkou v třicetileté historii kapely a první, se kterou jsou její členové bezezbytku spokojeni. Jinak je ale příběh Rán těla plný dramatických zvratů, historek i dějinných událostí. Do rozhovoru se tak nějak přirozeně zamotala sametová revoluce, vysoká šarže správného německého bigbítu jménem Scorpions nebo aplikace pokřínu obecného, lidově řečeného mandragora. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

„Pamatuješ na film Nonstop párty? Když si můžeš vybrat mezi pravdou a legendou, tak si vždycky vyber legendu.“ Klávesista David Kabzan s širokým spokojeným úsměvem pozoruje jak se Jindra Hoch (zpěv, kytara a syntezátory) a Jakub Pelnář (kytara), kterému nikdo neřekne jinak než Pegáč, dohadují, od kdy přesně se vlastně znají. Pozoruhodné je, do jaké míry je vlastně příběh formace, která na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let patřila mezi (dekadentní) smetánku české klubové scény, spojen s historií české alternativní hudby a dost možná i celé společnosti. Od větších než malých pokusů o dosažení alespoň nějaké míry svobody či rovnou vzpoury vůči vyhnívajícímu socialistickému zřízení, přes euforická a divoce rozmáchlá devadesátá léta a hlubokou deziluzi z nenaplněných nadějí na přelomu milénia až k dnešní poněkud neurovnané situaci. Tu možná trochu paradoxně zdobí pestré gejzíry kreativity, aktivity a hlavně kýžená nezávislost. Zdaleka nejen v jejich případě. Začínáme hluboko v osmdesátých letech, v širokých, ale prázdných ulicích pražských Dejvic, kterými procházel mladý dandy s lacinou akustickou kytarou a hrál cizím lidem do oken.

DNESKA JE TEN KONCERT
„Snažil jsem se lidem ukázat, co je to rockabilly,“ vzpomíná Jindra se zřejmou nadsázkou na dobu, kdy v Dejvicích vyhrával do oken lidem písničky od Stray Cats. Jindra je díky působení ve skupinách Moimir Papalescu & the Nihilist nebo Kill the Dandies!, dnes všeobecně známý jako Hank J. Manchini a s Pegáčem se shoduje na tom, že jednou z hlavních inspirací pro založení kapely byla atmosféra pověstné pražské kavárny Slavia, hlavního stanu tehdejší nonkonformní mládeže. „Tam jsme chodili skoro každý den. Já to měl ze Smíchova ze střední školy kousek, Pegáč si tam vždycky zaběhl o přestávce ze školy dokonce jen v pantoflích.“ Z dnešní perspektivy je to stěží uvěřitelné, ale právě Slavia nebo nedaleká hospoda U Zpěváčků bývaly zásadními místy, kde se potkávali členové skupin jako Majklův strýček, Modrý tanky nebo Čínská čtvrť. Příznivci Depeche Mode nebo The Cure se tehdy v prostorách kavárny otevřené od roku 1884 mísili se zástupci pražského disentu a undergroundu, mezi které patřili také David Kabzan nebo další pozdější člen skupiny Jáchym Kaplan. „Do Slavie jednou takhle přišel Zbyněk Heřmánek (později jeden z provozovatelů pověstné půjčovny CD Datart a šéf labelu Dead Joe, který v první polovině devadesátých let vydal debutový singl Rán těla, pozn aut.) a oznámil: Dneska je ten koncert,“ vzpomíná Hank a pokračuje: „Samozřejmě jsme se hned ptali jakej, a on, že se to zatím nesmí říkat a že se taky ještě neví, kde to přesně bude. Takhle to tehdy fungovalo. Za chvíli přišel zas někdo jinej a prozradil nám, že to bude v Černošicích, půlhodiny vlakem od Prahy. Při čekání na vlak na Smíchovským nádraží jsme potkali jednoho týpka a ten nám oznámil, že tam budou hrát Velveti.“

Koncert The Velvet Underground Revival Band v černošickém hotelu Kazín z roku 1988 je celý k vidění na Youtube, na překvapivě kvalitním záznamu tančí v publiku mladý Filip Topol a objevují se tam i další známé tváře. Snad ve všech textech o skupině se píše, že Rány těla začali v roce 1986, skutečný start přišel ale až po zmíněném koncertě. Mladá skupina díky bubeníkovi Lukáši Hrabětovi posléze získala první zkušebnu v Narcisu v Melantrichově ulici, dalším klíčovém bodě tehdejší pražské společensko-kulturní mapy. Dejme opět slovo Hankovi: „Bylo to strašně inspirativní místo, tamní vinárna byl vyhlášenej podnik, navíc byl blízko dalších důležitých míst jako třeba vinárna U Kafků či Blatnička. Chodila tam Hraběnka, slavná pražská prostitutka a další pozoruhodný existence. Akorát z místního kotelníka se posléze vyklubal pederast. Kromě nás tam zkoušeli třeba Paprsky inženýra Garina a s Jardou Palátem jsme tam založili první sestavu Suicidal Meditations. Právě setkání s ním nás ostatně hodně ovlivnilo.“ Rány těla v prvních letech existence hrávali většinou na strahovské Sedmičce, která má v jejich příběhu zásadní roli, nebo na občasných „máničkovských“ akcích, jak říká Hank. David Kabzan tehdy se skupinou vystupoval jenom výjimečně, záleželo na tom, zda v podniku byl k dispozici klavír. „Já bych právě počítal jako pořádnej vznik kapely teprve to, jak jsme zkoušeli na to evropské turné v roce 1990. To už bylo celé s Davidem,“ prohlašuje Pegáč a David obratem upřesňuje: „Protože tehdy už jsem měl vlastní klávesy.“

Jenže aby se evropské turné mohlo vůbec uskutečnit, muselo nejdříve dojít k potřebným společenským změnám. Hank s Pegáčem prožili sedmnáctý listopad roku 1989 symbolicky na Sedmičce, kde, jako v té době každý pátek, pouštěl hudbu Josef Sedloň, následně dlouholetý DJ pražského Radia 1 a dnešní dramaturg festivalu Spectaculare, nebo další legendární DJ Evžen. Všichni členové skupiny se občas zúčastňovali protirežimních demonstrací na sklonku osmdesátých let, absenci na studentské akci na Albertově ale Hank vysvětluje prozaicky: „Tři měsíce před listopadem nás sebrali na nějakým koncertě, který jsme spolupořádali v Tróji. Měli jsme na krku obvinění z výtržnictví a okamžitě nám sebrali pasy. Rok předtím jsme podepsali Několik vět a s tím paragrafem na krku jsme se už docela báli. Kdyby nás sebrali znovu, tak jsme šli asi rovnou sedět.“ Mnohem aktivněji 17. listopad prožíval David Kabzan. Ten si spolu se svým kamarádem vypůjčil od americké velvyslankyně Shirley Temple megafon, skrz nějž po dobu trvání studentské akce přesvědčoval účastníky, že je po skončení třeba pochodovat na Václavské náměstí. „Den předtím jsme se sešli u Bílýho koníčka s Mejstříkem, Pajerovou a Pánkem, a řekli jsme jim, že chceme z Albertova jít na Václavák. Říkali, že jestli jim narušíme akci, tak na nás pošlou policajty,“ vypráví dnes už pobaveně Kabzan a pokračuje: „Zprvu za náma šlo dvě stě nebo tři sta lidí, ale najednou jsem zahlédl na jednom lešení Mejstříka, jak mává a křičí: Jdeme, jdeme. Před pár lety jsem v jednom rozhovoru říkal, že se z Mejstříka a ostatních stali studentští vůdcové cestou z Albertova na Václavák, a snad hned druhej den úplně totožnou formulaci použil Babiš. On prostě ví o všem, co se kde řekne, a dokáže toho hned využít. To je úplně šílený.“

TAK NA SHLEDANOU, MY JDEM
Jasný postoj a touha dělat si věci po svém provází Rány těla po celou dobu jejich existence, dost možná právě proto mají na kontě během více než třiceti let pouze dvě alba. Se stejnou vervou, s jakou odmítali za socialismu povinné přehrávky, posléze vetovali také požadavky nahrávací společnosti. „Vždycky mě bavilo být tak trochu solitér nebo i outsider, který v rámci toho, čemu já říkám kolektivní individualismus, je proti nějakýmu většímu celku,“ vysvětluje Hank. Vracíme se k evropskému turné v roce 1990, které skupině zařídil Petr Bergmann, později velice aktivní producent a manažer v kulturní oblasti, dnes vedoucí Institutu regionální paměti Broumovska. „Koupili jsme si vlakovou jízdenku Inter Rail a měsíc jezdili křížem krážem po Evropě,“ říká David Kabzan a Pegáč ho doplňuje: „Koncerty byly tehdy v hodně zmateném pořadí, jeden den jsme hráli v Benátkách, další v Holandsku, pak v Paříži. V Basileji jsme hráli třeba s L7, tehdy je ale ještě skoro nikdo neznal, naše koncerty probíhali většinou samozřejmě v malejch klubech nebo squattech.“ Hank zase vzpomíná na to, jak byli všichni šťastní, že mohou cestovat: „Nikdo z nás tehdy předtím nikde nebyl, takže ani nevadilo, že z plánovaných pětadvaceti koncertů bylo nakonec pouze nějakých patnáct. Pamatuju si, že jsme takhle přijeli do Lyonu za nějakou Marií, která nám slíbila koncert, a na jejich dveřích našli cedulku: Jsem v Paříži, mějte se tu hezky. Tak jsme se měli, skrz půdu jsme prolezli k ní do bytu a pár dní tam zůstali.“ Rány těla tehdy hráli také spolu s Půlnocí v pověstném pařížském klubu Gibus, který v té době vedl Jiří Smetana. Zrovna na tuhle zkušenost ale nevzpomíná Pegáč nejlépe: „Všude jsme dostali alespoň nějaké peníze, i v těch nejmenších klubech. Smetana nám každýmu nalil panáka.“

Evropské turné přispělo ke kultu, který se kolem Rán těla v té době šířil, přestože sestava skupiny a vlastně i její produkce byly začátkem devadesátých let poměrně turbulentní. Už tehdy ale členy kapely hodně bavilo mísení různých, poměrně rozličných stylů – jednou převažovalo gotické country, jindy zase industriální rachot. Zájem nahrávacích společností byl logickým krokem, s jejich zástupci si ale svébytná skupina příliš nerozuměla. „Tehdy nebylo nahrát desku tak jednoduché, nebyl dostupný software pro domácí studio jako dnes a studio samotné bylo strašně drahá záležitost. My jsme navíc vyžadovali absolutní kontrolu, chtěli jsme si dělat věci po svým,“ říká Hank a přidává k dobru historku o ukončení námluv s labelem PolyGram v roce 1994. „Přišli jsme tam na finální schůzku, a bylo nám řečeno, že desku tedy vydají, pouze mají jako podmínku přeložení všech textů do češtiny a taky, že to musí produkovat Ivan Král, který napíše půlku písniček. Takže jsme vstali a řekli jen: Tak na shledanou, my jdem.“

Ve stejném roce vystupovali Rány těla před Bobem Dylanem na jeho prvním tuzemském koncertě a došlo také na hned několikeré nahrávání ve Whitehouse Studios v Kolíně nad Rýnem. „To bylo vtipný, protože to studio měla na několik měsíců rezervované slavná německá kapela Scorpions a Davidův bratranec Tom Dokoupil, který studio vlastnil, nám zavolal vždycky, když si odjeli na víkend odpočinout,“ vypráví Pegáč a upřesňuje: „Bylo to strašně drahý, profesionální studio, vůbec jsme s těma věcma neuměli zacházet, všichni včetně Berta (Bert Neven, dlouholetý zvukař klubu Bunkr a posléze blízký spolupracovník Killing Joke, Dana Bárty nebo Kill the Dandies!, dnes hraje ve skupině The Spermbankers, pozn. aut.). Ten takovej mixpult předtím nikdy v životě neviděl. Davidův bratranec nám nabízel, že nahrávku smíchá, ale my jsme samozřejmě řekli, že si to uděláme sami. A to byla chyba.“

První deska skupiny Polyester vyšla nakonec až v roce 1996, přibližně rok předtím, než se Rány těla na dlouho rozešli. Nahrávání zařídil tehdejší manažer skupiny David Urban a probíhalo v moravské vesnici Babice. Nahrávku zdobí hity jako Songs From The River, The Gangster nebo Girl by the Ocean a objevuje se na ní také místní štamgast, ze kterého se vyklubal někdejší člen slavného Orchestru Gustava Broma. Ten se podle Hanka sám nabídl, že jim za flašku Ferneta nahraje něco na saxofon: „Byl sice úplně namol, ale pak tam najednou vypálil úplně neskutečný harmonie. Tedy pro nás neskutečný. Prostě konečně pravej muzikant.“ Pegáč spíš vzpomíná na to, jak musel nečekaného hosta odvézt na brněnské sídliště pro instrument: „Měli jsme tehdy oba slušně nakoupeno, naštěstí nás nechytli.“ Finální mastering nahrávky proběhl ve studiu v Bunkru, které patřilo někomu z Lucie: „Zmasterovali to tak, že se to spíš nedá poslouchat. Podle mě to prostě projeli nějakým programem a bylo hotovo, vůbec to nikdo neslyšel.“ posteskne si Hank. Právě tehdy ale prožívali Rány těla období největší slávy, opakovaně vyprodávali velké kluby, například pražské Roxy.

K následnému rozpadu ale nepochybně přispěl také razantní nástup taneční hudby a s ní spojené estetiky. „Vnímám hodně hudbu přes vizuálno a třeba i módu, tak je možný, že tehdy jsem cítil nějakej přirozenej vzdor vůči všem těm DJs, který chodili v teniskách a bundách Adidas.“ vzpomíná Hank na pozdní období činnosti skupiny a David si posteskne: „Byl nejvyšší čas skončit, už jsme to přeháněli.“ Hank ale zálibně vypráví, jak celý klub Roxy tehdy polepili alobalem: „Nechali jsme tam blikat takovýho anděla, byl to úplnej Ein Kessel Buntes. Ostatně vždycky jsme milovali pokleslý žánry. Hltali jsme filmy Davida Lynche a pro mě byl vždycky důležitější třeba Phil Spector nebo Roy Orbison než Steve Albini a to se tenkrát nenosilo.”

TŘI VETERÁNI
Novinka Maybe It’s Fantasy zní suverénně, barevně a svěže, je plná soulového pižma a glamových flitrů. Pro některé staré fanoušky může být zklamáním, že post punk a industriál výrazně ustoupili do pozadí. „Vždycky jsem si myslel, že budoucnost je ve spojování různých, často hodně odlišných zdrojů a inspirací,“ vysvětluje Hank a upřesňuje: „Pro mě bylo dycky důležité nebýt ve škatulkách, brát ze všeho, co má pro mě ten správný feeling a estetiku. Pak lze jakékoli cesty a přístupy krásně propojit.“ Po rozpadu Rán těla stál Hank u zrodu kabaretu Zlatá kozačka, kde se potkal s Miroslavem Papežem, se kterým začátkem nultých let založili skupinu Moimir Papalescu & the Nihilists. Tehdy je oslovil electroclash a scéna soustředěná v Berlíně okolo labelu Pale Music, u kterého později vyšlo několik alb Kill the Dandies! „Zase to byl můj milovaný Berlín, kde to celé vyklíčilo. Začaly se vracet kytary, punková energie, 70’s disco a hlavně humor a nadhled. Bylo to do jisté míry totální retro, ale taky skvělá zábava a spousta úžasných a otevřených lidí se kterými se dodnes přátelíme a vzájemně se inspirujeme. Třeba první kompilace Berlin Insane, kterou mi tehdy věnoval Steve Morell (DJ a šéf Pale Music, pozn. aut.), mě naprosto fascinovala,“ vzpomíná Hank a dodává: „Bylo to neuvěřitelně poskládané. Na jednom albu se potkali lidi z berlínský taneční elektro scény, syrového newyorského no wave nebo Alexander Hacke z Neubauten. Taková kombinace v devadesátých letech nebyla vůbec myslitelná.“

Po rozpadu The Nihilists založil Hank s La Petite Sonjou kapelu Kill the Dandies!, kteří se pak za několik let usídlili v pražském okruhu soustředěném okolo klubu Kokpit. Ten považuje Hank také za velmi důležitý: „Snažili jsme se tehdy s Kill the Dandies! vytvořit něco jako scénu a najednou se tady objevila parta skvělých lidí a nových kapel kolem klubu Kokpit, kteří to měli úplně stejně jako my. Takže nějaká spolupráce a vzájemné propojení bylo úplně na místě. To ostatně trvá dodnes i když už Kokpit neexistuje. Kooperace v hudebních projektech, společné koncertování, nebo spolupráce v rámci našeho labelu Drug Me Records, včetně stejnojmenného festivalu.”

Drug Me Fest letos proběhl již podesáté, dlouhá léta měl svou základnu v dnes již zavřeném Kravíně v Úněticích. Právě v Kravíně proběhlo téměř deset let po rozpadu první vystoupení obnovených Rán těla, u příležitosti svatby basisty Hadjiho Moussy. Do nové sestavy naskočil také bubeník Vráťa Placheta (Kill the Dandies! nebo Green Monster). Nejdříve se scházeli sotva párkrát do roka, posléze častěji, ale přehrávání starých skladeb je brzy začalo nudit. Dnes se všichni shodují na tom, že pořádný návrat přišel až ve chvíli, kdy se začalo s natáčením nového alba. To už ale Hadji v sestavě nebyl. „Ze začátku bylo hezký si ty věci osvěžit, ale pak už to byla vyloženě otrava. Pořádná zábava začala až s přípravou nového alba. Teprve tehdy nás to začalo uspokojovat,“ říká nadšeně Hank a Pegáč ho s podobným entusiasmem doplňuje: „Pořád se snažíme vymýšlet nový věci, vlastně ani moc nezkoušíme. Baví nás tvorba, každý rok teď bude jedna deska.“ Nadsázka je zřejmá, ale pozor – nové skladby chystají Rány těla už na letní koncerty.

Pozorovat, s jakým nadšením tři veteráni pražské alternativní scény o novém albu mluví, je vlastně docela kouzelné. Ještě mnohem zajímavější je ale podívat se na to v kontextu světové scény. Za jednu ze svých základních inspirací považují Rány těla newyorskou skupinu Swans (zejména jejich alba Children of God nebo Burning World), jejíž poslední inkarnace zaznamenala v minulé dekádě suverénně nejúspěšnější období, vynikající alba v posledních letech vydaly skupiny The Fall, Gang of Four nebo The Pop Group. Nedávné počiny The Membranes nebo Test Dept (druzí jmenovaní zahrají v listopadu v Praze) pak můžeme rovnou označit za jedny z vrcholů jejich tvorby, přestože jde o skupiny založené na přelomu sedmé a osmé dekády. Podobných příkladů bychom mohli najít ještě mnohem víc, Rány těla a jejich novinka Maybe It’s Fantasy k nim patří také, podle členů kapely má na tom obrovskou zásluhu také producent Amák Golden, v jehož studiu Golden Hive se album natáčelo. Svou roli hrají jistě technické možnosti i zkušenosti, což potvrzuje Hank: „Pochopil jsem to nejen u Rán těla, ale taky u jiný hudby a třeba i u grafického designu, kterým se mimo jiné živím. Tam je pro mě taky zásadní prázdný místo, bílej papír je totiž stejně důležitej jako ten potištěnej. V hudbě je to úplně stejný princip – ticho a prázdný pasáže jsou stejně podstatný jako ty hlukový. Ostatně s dynamikou a kontrastama jsme s oblibou pracovali vždycky, mám moc rád nečekaný zvraty a kontrapunkty, teď je ale používáme možná mnohem víc než dřív. A taky to bude tím, že hrajeme úsporněji, víc se posloucháme navzájem.“ Není divu, že na současných koncertech už staré hity nezazní, pamětníci se musí spokojit jen s coverem Long Black Veil.

Zahrádka Mrtvé ryby je samozřejmě kousek od Albertova, ale stejně mě nenapadlo, nakolik bude vybrané místo pro rozhovor důležité. Debatu plnou historek narušovala i vážnější témata, v roce, kdy slavíme třicet let výročí sametové revoluce, to těžko může být jinak. „Jak už jsme říkali, někteří z nás, tady David, nebo tehdejší bubeník Lukáš Hraběta, byli z vyloženě disidentských kruhů, možná i proto jsme si pak vždycky říkali, že do naší hudby nechceme tahat postoje,“ odpovídá Hank na otázku angažovanosti tvorby kapely. „Razil jsem vždycky takovej ten karáskovsko-romantickej přístup, že umění by mělo bejt oddělený od běžnýho života, politiky a jakýkoli angažovanosti. Dneska je to samozřejmě trochu jinak, doba se hodně změnila, ale na osobní úrovni jsme měli myslím vždycky jasno všichni a vyjádřit občas svůj postoj není od věci. Pro mě je to ale spíš taková permanentní revoluce, fízlové, šmejdi a všelijaké samozvané autority tady budou bohužel vždycky.“ Jedno výročí letos Rány těla ale oslaví pořádně, a to padesátiny strahovské Sedmičky, kde se na konci září po mnoha letech potkají se skupinou Gun Dreams. „Dává mi to strašnej smysl, vždyť jednu dobu jsem na Sedmičce v podstatě bydlel.“

Rozhovor se záhy stáčí zcela nečekaným směrem, když se David ukazuje směrem přes plot do Botanické zahrady a vypráví, jak právě tady někdy v devadesátkách přelézal plot a „někde tam“ vyhrabal rukama kořen mandragory, který posléze odvezl do Ostravy a s přáteli ho pozřeli: „Psali o tom pak Ostravský noviny. Byli jsme tři dny mimo tělo, jedna holka přešla z Ostravy do Havířova úplně nahá. Všechno si pamatuju, vlastně všichni, co tam byli, ale první příběhy jsme si řekli až někdy po dvou letech. A to jsme byli hodně dobrý kamarádi. Zajímavý bylo, že ten přechod na začátku byl strašně rychlej, ale zpátky po těch třech dnech to bylo tak pozvolný, že vlastně dodnes nevím, jestli jsem se z toho pořádně dostal.“ Divoká příhoda samozřejmě startuje sérii podobných zážitků, ale pro jeden článek už bylo historek až dost. Zvláště těch starých. Rány těla jsou definitivně zpět, to je jediné, co potřebujete vědět. A chtějí prožívat příběhy nové. Zkusme to s nimi.