Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 17.04.2018
Ač na Smíchově, v Underdog's moc veselo v neděli nebylo. Obě – rovnocenné – kapely, domácí Blues for the Redsun a Kanaďané Big Brave, hrály na temnější struny, trhaly kosti a drtily ušní bubínky.
… a pak se z mlhy husté tak, že by se dala krájet, vynořily první tóny brněnských, bahnitě epických metalistů Blues for the Redsun. A začalo postupně se zintenzivňující stavění neprostupné zvukové zdi. Stavebními bloky byly těžkotonážní riffy vytahované z hlubin země, které se ve své pomalosti měnily až v dronové plochy. Vše to mělo systém a řád, vývoj, proměny a vlastně i příběh. Velmi temný, atmosférický a pronikavý.
Big Brave na to jdou jinak. Až primitivní riff tolik nepřechází do zvukových ploch (od toho jsou tu spíše zpětné vazby), rytmické struktury jsou jasnější, tolik se neroztékají do abstraktna. Od kreslení temných obrázků je navíc odsouvá i dominantní vokál drobné křehule s velkou kytarou Robin Wattie. Big Brave jsou schopní vybudovat napětí na základě jediného akordu a toto napětí šponovat několik minut, kdy to už už vypadá, že došli na vrchol. Jenže stačí cuknout, povolit otěže intenzity a jde to ještě o kousek dál. A konec nastává stejně náhle jako začátek. Big Brave, opírajíce se o průřez diskografií, plynule přešli ze zvukové zkoušky k hlavnímu setu. Žádné povlovné budování tajuplné atmosféry jako u Blues for the Redsun, ale hrábnutí do strun a vlak supící do kopce se může rozjet.
Tohle není typ akcí, na které by se chodilo omylem či náhodou. Reakce publika, byť velmi řídkého, byla poučená a v rámci možností i bouřlivá. Vstřícnost kanadské kapely však skončila úsměvy z pódia a stručným poděkováním, přídavků jsme se nedočkali. Intenzivní večer by se ale stejně jen rozmělňoval...
Big Brave (ca) + Blues for the Redsun
15. 4. 2018, Underdog's, Praha
foto © Anna Baštýřová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
