Nive Nielsen: Ráda mám na všechno čas

Její tvorbu často popisují jako inuit indie nebo sněžné písně. Inuitka z Grónska Nive Nielsen začala psát muziku až na vysoké škole, dlouho překonávala strach z vystupování, přesto si získala pozornost takových muzikantů jako Howea Gelba, Johna Parishe nebo Ralpha Carneyho, s kterými nahrála první album Nive Sings! Trvalo dlouhých šest let, které Nielsen se svým proměňujícícm se ansámblem Deer Children trávila na turné, než vyšla druhá deska Feet First (Glitterhouse, 2016). Ani na ní nechybí jména slavných hudebníků z Calexica, Wolf Parade nebo Black Keys. Po sedmi letech se vrací do České republiky. Mnozí vzpomínají na její křehké písně na pódiu Colours of Ostrava, nyní přijíždí do Prahy v rámci Nouvelle Prague 2017.

Od teenagerského věku cestujete a nebyly to žádné eurovíkendy, ale dlouhé pobyty v zemích dosti vzdálených od rodného Grónska. Jak moc vás tato zkušenost ovlivnila a neměla jste někdy obavy z toho, jak to zvládnete?

Cestování je pro mě velmi důležité, je součástí toho, kým jsem dnes. Ale taky je tím, co jsem chtěla dělat už od malinka, vždycky jsem se obávala toho, abych neustrnula v komfortní zóně. Prvním místem, kam jsem se sama v sedmnácti letech odstěhovala, bylo Španělsko. Byla jsem překvapená, jak moc jsou si lidi z Grónska Španělům podobní, mnohem více než Dánům. Největším kulturním šokem byl nicméně přesun do Kanady. Všechny ty malé rozdíly a zároveň tolik věcí podobných, bylo to matoucí. Například zelená na semaforu pro chodce je bílá, ale lidi pořád říkají zelená. Záchody jsou níž, zato je v nich více vody. A tak dále. Říkala jsem si, proč prostě nemohou být raději úplně jiní, než jen v drobnostech. (smích)

První kytaru jste dostala od svého tehdejšího přítele, dnes spoluhráče Jana de Vroedeho, abyste zapomněla na stres ze studia politologie. Často vyprávíte, že jste vůbec netušila, co s ní, a musela se vše naučit. Měla jste k hudbě blízko už předtím alespoň jako fanoušek?

Poslouchala jsem mraky různé muziky, ne že bych sledovala nějakou konkrétní scénu. Byli umělci, které jsem milovala, stejně jako mám oblíbence teď. Nemyslím, že bych někoho zbožňovala, jsme všichni jen lidi, ale jistě, někteří jsou zkrátka úžasní a mají na vás vliv.

Mezi ně asi patří Howe Gelb z Giant Sand nebo John Parish.

Howe je mým hudebním hrdinou, z nějakého důvodu mi slovo idol nesedí. Miluju jeho muziku a jeho samotného, ale nezdá se mi správné dávat ho kvůli tomu na nějaký piedestal. Je mnohem lepší o něm smýšlet jako o reálném, normálním, všestranném člověku, který umí vytvořit něco tak unikátního, že vás dostane. On i John jsou velmi milí lidi, kteří vytváří nečekané a krásné věci.

Neskrýváte, že jste trpěla příšernou trémou, když jste v počátcích měla vystoupit na pódium. Jak jste se s ní vyrovnala?

Byla jsem vytrvalá. Prostě jsem dělala, co musím, až se to stalo normálním. Trvalo to ale hodně dlouhou dobu.

Nervozita z vystupování evidentně opadla, vždyť se věnujete i herectví, k vidění jste v holywoodských filmech i seriálech....

Miluju hraní, je to náročné, kreativní a taky velká výzva, což mi dokonale sedne!

Jak vznikl název Deer Children? Jelen je symbolem dobré intuice i opatrnosti. Dají se ta slova vztáhnout i na vaši kapelu?

Deer coby reindeer, tedy sob, i dear - milý. Založila jsem label s názvem Tuttu, což znamená v grónštině sob, na kterém jsem sama vydala první album Nive Sings! A tak nějak to vzniklo. V současné sestavě uvidíte Charlese Shapira na kytaru, banjo a pilu, Andrewa Collberga za bicím, Jana de Vroede na klávesy, kytaru a bicí, Joea Novelliho na trumpetu a klávesy a Johannese Hejla na basu.

Aktuální album Feet First vyšlo na labelu Glitterhouse. Faktem ovšem je, že se na něj dlouho čekalo, celých šest let. Proč?

Ráda mám na všechno dost času.