Nová Alenka mlátí prázdnou digislámu

Staré ingredience jsou zpátky, ovšem bez šéfkuchaře Tima Burtona, který vyměnil Miu Wasikowskou za Evu Green. Na jeho místo nastoupil seriálový veterán James Bobin – je to špatně, nebo dobře? Nebo je to úplně jedno? Nová Alenka je určená pouze těm, jimž se první zamlouvala proprietami a vizuálním pojetím a těch pár burtonovitostí jim víceméně uniklo. Zbytek obecenstva pak má důvod láteřit – absence Burtona je znát (a Elfman to hudbou uzmutou z Pomsty Sithů nezachrání), přetrvala jen strohá suma herců plus rekvizity převážně digitálního charakteru.

Už dlouho tu nebylo pokračování tak nucené a toporné. Zápletka je pouze záminkou pro rozpohybování starých kulis se zbylým komerčním potenciálem. Záchrana Kloboučníka svolává staré charaktery, jež mají v popisu práce osvědčenou roztomilou nablblost, přičemž Johnny Depp coby Kloboučník okouní na scéně, jen aby vyslal Miu Wasikowskou alias Alenku na nové digidobrodružství (jeho nepřítomnost je ale nakonec vítaná). Herci ve vedlejších rolích jako by dorazili na plac jen z povinnosti, odříkaly si pár replik a rychle se klidili pryč zabývat se něčím důležitějším. Jejich průpovídky většinou nedávají smysl, neposunují děj, jsou jen manifestací postav sloužící tvorbě koloritu.

Jen dvě věci vyčnívají nad všeobecnou zbytečnost, a těmi jsou scéna s časovými hříčkami a pokus o prohloubení psychiky Červené královny – ty ale zabíjí nedotaženost a každá scéna, v níž Helena Bonham Carter otravně vřeští. Wasikowská nemá šanci nic zachránit, sama působí dojmem, že by před zeleným plátnem raději odříkávala zprávy o počasí než cosi o Svoucnosti a Naprdlajzu (české překlady spolehlivě iritují). A nakonec Sascha Baron Cohen hraje nesmyslně napsanou postavu, kterou by měl šanci zachránit leda rychlopalbou vulgarismů.

Vizuál je dnešní standardní počítačová animace, místy nevyvážené kvality – fantazie postavená na nonsensu a troše absurdity nedokáže přesvědčit o tom, že to všecko není jen počítačový prefabrikát. Svět Alenky je sice barevný, ale taky zvláštně mdlý a prázdný. Za Burtona něco z téhle rozporuplné poetiky fungovalo, u Bobina vizuální unylost odráží i tu obsahovou. Bez Burtona opadly poslední zbytky osobitosti a vznikl produkt přesně střižený dle zásad moderní fantasy pohádky z neživých pixelů. Zbývá jen doufat, že miliardový úspěch z před šesti let se nebude opakovat a Mia Wasikowská konečně pověsí zrcadlo na hřebík.