Nuselskej punk jsem psal v hospodě (Green Scum)

Nuselskej punk - tak trochu Kdo chytá v žitě, ale u nás pod mostem v Praze. Vyšlo nedávno. Už i my totiž píšeme o knihách, rozhovor s autorem Green Scumem jsme domluvili raz dva. Na zahrádkách Vyšehradu jsme dali pivo a cestou domů se smáli Literární akademii. Protože jedině tam se naučíte, že věta nezačíná spojkou.

Říkáš, že rozhovor děláš především kvůli slibu nakladatelství. Kvůli sobě ne? Nechceš pozornost?
Chtěl bych, aby se knížka prodávala, ale kvůli textu a ne kvůli nějakýmu rozhovoru. Navíc je to celý takový divný. Rozhovory by měli dělat celebrity, pseudocelebrity, co se motaj kolem všech těch podniků, co vylezou z Chapeau a blejou a všichni je fotěj a tak. Ty jsou přes rozhovory.

Na tvých stránkách www.zelenyskraloup.cz jsou uvedeny i dvě jiné knihy. Pochopila jsem, že jde o krátké texty, které jsi psal denně a po roce vydal.
Kdysi existovala hospoda Red Hook na Pražskym povstání, asi patnáct let. Nedávno skončila. Před lety jsme jí založili facebookovej profil a já tam psal, nejdřív nás znali jen kamarádi, dneska jsou tam tři tisíce lidí. Samotnej text to takhle utáhl. Časem se to překlopilo do každodenních politických komentářů, což se mi přestalo líbit, tak jsem to předloni na podzim utnul a vrátil se k psaní keců z výčepu. Hospoda je teď zavřená, ale dělá se novej Red Hook, o barák vedle, kterej by se měl na konci května otevřít. Od zavření píšu: Hook vzpomíná. Hook samozřejmě nevzpomíná, já si to musim vymejšlet. Je to odreagování, jeden čas jsem psal denně, teď tak obden, jednou za tři dny, aby lidi neubejvali.

Nuselskej punk svým řazením do krátkých kapitol taky navozuje psaní po dnech, po kapitolkách…
Nuselskej punk jsem psal v hospodě, to je jediná kniha, kterou jsem celou napsal v hospodě, právě u Hooka, u stolu číslo třináct. Vždycky jsem přišel odpoledne z worku, sedl si tam a napsal jednu kapitolu. Jiný věci ale nejdou psát v hospodě, potřebuju na to klid, ticho a bejt sám.

Možná že díky tomu má kniha svižný tempo.
Já takhle píšu, nemám rád dlouhý souvětí, nechci psát vatu, vycpávky, hodně proškrtávám. Nejlepší věta je o jednom slově. To samozřejmě nejde, ale píšu tímhle stylem.

Na čem děláš dál?
Teď jsem měl odevzdat pro Paseku další text, klasicky nestíhám. Oni ode mě mají ještě jeden kompletní rukopis, kyberpunk, má to pět set stran, je to stejně rychlý jako Nusle.

Kousek jsem zahlídla na Facebooku.
Já to zveřejňoval, ne celý, ale ověřoval jsem si, jestli je to v pořádku. Paseka tohle teď vydávat nechce, ale chce další rukopis, jako jsou Nusle, o lidech napůl na ulici, co jen tak přežívaj. Nejde tentokrát o povídky, ale o příběh. Je to romantický, o lásce, ale dopadne to strašně, což mě děsně baví. Ten, co ji má rád, je takovej zoufalec, docela jsem si ho oblíbil, navíc má strašný jméno, Vilém. S tímhle teď zápasim, ono to není rozsahem moc náročný, asi jako Nusle, to jde napsat za měsíc. Já si s tím ale dost hraju, abych nedopadl jako autor jedné knihy, kterej se vyčerpal.

Jak moc jsou zážitky z knih autentický?
Většina jo.

Nusle byly smutný.
Někdy to prostě nedopadne, někdy se člověk snaží ze všech sil a posere se úplně všechno.

Píšeš asi celej život.
Celej ne. Měl jsem takový období, kdy bys mě nepoznala. Měl jsem centimetrový vlasy, kravatu, oblek, o dvacet kilo víc, vyplňoval jsem excelový tabulky a byl za děsně chytrýho. Pak se to zase změnilo a vrátil jsem se k tomu, co jsem byl dřív.

V tomhle období asi nebyl impuls psát.
Nebyl důvod. Já to mám jako terapii, únik.

Taky jsem se snažila vypsat z toho, co mě štvalo, mám za sebou Bohnice, tak třeba i o tom.
Taky mám za sebou Bohnice! Pavilon 3, hned pod V. kolonou.

Já byla na dvojce, tam to bylo fajn, pěkně jsem se procházela.
Park je nádhernej. Já tam byl dva měsíce v létě a bylo to dokonalý, jak prázdniny. Chodil jsem na art terapie, modelovat z hlíny. Vždycky jsem vymodeloval krabičku od sirek, napůl vytaženou a po hodině ji rozmlátil na placku a bylo.

Mělo to terapeutický efekt?
Ne, to bylo jen gesto.

Taky jsem se vypsala z toho, že musím abstinovat. V Nuslích není alkohol ani tráva vykreslena nejlíp.
Některý stavy, co měl Džudo, nebyly pěkný, ale tak to bývá.

Přemýšlela jsem, jaký věk Džudovi přisoudit, už podle vztahů s děvčaty.
Kolem pětadvaceti. Holky tam jsou jen dvě, Sára a Bára, ty jména se mi hrozně líběj, proto novým příběhu se holka taky jmenuje Sára. Kdyby se jmenovala Anička, to by bylo divný. Sára je dobrý jméno, krátký, dobře se vyslovuje.

Psaní sis vybrousil sám?
Na psaní člověk školu nepotřebuje, na to jsou potřeba jiný věci. Musí mít načteno, klasiku. Potom se musí vypsat, jinak to nejde, naučit se, jak postavit dialog, jak to dát do tempa. A potřeboval by talent, aspoň trochu.

Vracíš se k něčemu, cos napsal dřív? Třeba jen k motivu příběhu.
O tom jsem nepřemejšlel. Já mám nosný situace den co den. Když píšu o těch zoufalcích, tak si nemusim moc vymejšlet, protože mám odžito. Jinak by mi to ani nikdo nevěřil.

Zasáhla tě nějaká kniha tak, že ses rozhodl psát?
Za totáče vyšla Cesta tam a zase zpátky, Bilbo Pytlík, a to mě dostalo. Já chtěl od začátku psát sci-fi. Dřív vycházel měsíčník Ikárie, tam jsem poslal kdysi jednu povídku a oni mi ji otiskli. Byl jsem děsně pyšnej. Tak jsem říkal, že budu psát sci-fi, dokonce jsem se kvůli tomu přihlásil na Matfyz na astronomii, ale to jsem nedostudoval, samozřejmě. To byly samý matiky a hrozně fyziky. Já pořád čekal, kdy přijde E.T. a Marťani, a oni do mě cpali akorát nakloněnou rovinu, tak jsem se na to vyflákl. Pak jsem poslal do Ikárie další povídku a tu mi sepsuli, tak jsem se nasral. A řekl si, že sci-fi už psát nebudu. Nicméně teď jsem se k tomu vrátil s kyberpunkem, ale to je specifický sci-fi. Chtěl jsem napsat rychlej, dlouhej příběh, ne moc postav, v jednom prostředí. Chtěl jsem, aby to nebylo český, ale srozumitelný i za hranicema, proto jsem zvolil formu, že pankáč z budoucnosti udělá na Zemi průser, tak ho pošlou do trestanecký kolonie na Marsu, pod zem, a tam se snaží přežít a utéct. To se mi psalo moc dobře.

Čím tě sci-fi zlákalo?
Hodně jsem to četl, i fantasy, ale pak mě otrávili v Ikárii a Matfyz to dorazil. Teď čtu málo, dvě knihy týdně, nestíhám. Vracim se ke knihám, co jsem už četl, třeba Bukowského, občas to proložim Morrellem, přečtu si první, druhej díl Ramba, jako totální oddechovku. Zní to sice příšerně, ale Morrell výborně ovládá techniku rychlýho tempa, pokud si odmyslíš obsah. King je dobrej, i když to musí být psychouš.

Jaký máš vztah k Nuslím?
Asi pět let nazpátek jsem tam dělal, naproti hospodě Na Závisti, o který píšu. Natírali jsme betonový podlahy epoxidovým karcinogenním sajrajtem, to bylo ukrutný, byl jsem tam asi dva roky a šlo o totální intelektuální devastaci. Takhle jsem se poflakoval v Nuslích.

Píšeš něco jiného kromě knih?
Zajímá mě komiks, mám kamarádku, která dělá grafičku v Dejvickým divadle. Spolu děláme už tři roky na komiksu, rozrůstá se nám to, do černobíla dělaný, jen to trvá. On a ona, udělají průser a utíkají, takový symbolický. Já to píšu tak, jak se dělají scénáře. Malér je, že komiks je náročnej na tisk, málokterý nakladatelství do toho jde.

Zkoušel jsi taky scénář?
Napsal jsem jeden díl ke Kriminálce Anděl. Slušně placený, ale jednorázovka. Kdysi jsem se hlásil na scénáristiku na FAMU, ale nevzali mě, že nemám talent, tak jsem jim to vrátil, idiotům. Mimochodem, na Nuselskej punk se bude točit trailer, noční tah Nuslema, snad nás neodchytěj, než to natočíme. Asi to bude trochu za hranou.