Nylon Jail: Nemáme potřebu jet v zaběhnutých kolejích

Nadějí české nezávislé scény není nikdy dost. Olomoučtí Nylon Jail o country, 3D turné a nahrávání debutu s Ondřejem Ježkem… a taky o jejich vztahu k filmu, a nejen proto, že rozhovor probíhal na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Country znamená pro většinu české populace trampy, Michala Tučného a spol.… Nylon Jail vzhlíží spíš k americké alternativní country?
Úplně na začátku jsme se rozhodli, že chceme hrát elektroniku, ale trochu jinak než je obvyklé… Pasovali jsme se s tím půl roku a pak zjistili, že potřebujeme kořeny a ty našli v country. Je pravda, že u nás může být country známá skrz Pavla Bobka, Michala Tučného nebo Roberta Křesťana. Nicméně my jsme zabrousili do něčeho, co je hlubší a temnější a pokusili se v americké country objevit styly, které s tím souvisí, jako třeba gothic country.

Country je poměrně konzervativní žánr, jak do toho zapadá elektronika?
Ono je to už v samotném názvu skupiny Nylon Jail… Jail evokuje country a Divoký západ, naopak Nylon je moderní 21. století a elektronika. Brzy jsme pochopili, že čistou country hrát ani neumíme. Tenhle kontrast mezi dřevní hudbou a elektronikou nás velice baví. Když jsme dělali elektroniku, tak nám tam jednoduše něco chybělo. Máme zkrátka rádi písničku Hurt v originálu od Nine Ninch Nails, stejně jako předělávku od Johnnyho Cashe.

Vrátím se ještě k turné Devil Is a Cowboy s 3D projekcemi. Kde jste na tenhle nápad přišli a jak složitá byla realizace? A když už jsme na Letní filmové škole, jaký je obecně váš vztah k filmu?
Tahle myšlenka nás napadla v souvislosti s olomouckým festivalem Vzáří, kdy jsme se bavili s jeho ředitelem, že by nás tam chtěl jako vystupující kapelu, a my chtěli přispět něčím i do vizuální stránky. Samozřejmě nás napadla projekce, ale upřímně nám to bylo trochu málo a chtěli jsme to posunout za hranice toho obvyklého – pustit projekci a hrát. Tak nás megalomansky napadlo: pojďme udělat 3D projekci. Podařilo se nám zlákat štáb lidí a filmařů – Ondřeje Hrušku a Davida Mencla. Potom jsme zjistili, že to byl v podstatě první pokus o 3D projekci při živém hraní u nás. Bavila nás představa, že nenatočíme projekce ve stylu Avatar, ale tak jak to leží a běží, takže v našich projekcích byly pasoucí se krávy nebo cesta lesem. Zase jsme tím odkázali na náš název Nylon Jail – moderní technologie a návrat k přírodním kořenům. Chtěli jsme nový náhled na 3D a zachytit tak věci, které jinak v 3D formátu nemají prostor. Vždycky, když v historii filmu přišla nová technologie, nejprve to byla atrakce a pak relativně dlouho trvalo, než se ta vymoženost vzala do rukou z uměleckého hlediska, a my jsme teď ve stádiu, kdy se 3D využívá jako sci-fi atrakce. Z toho všeho vyplývá, že vliv filmu na naši hudbu určitě existuje.

Finance na 3D turné jste se pokusili získat prostřednictvím „módního“ crowdfundingu. Myslíte si, že tento způsob financování může fungovat i na české alternativní scéně? Není český trh příliš malý?
Myslíme si, že úspěch těchto kampaní je vždy z velké části na kapele. Kdybychom to udělali prostřednictvím Facebooku, SMS nebo e-mailu, tak to má přibližně podobný efekt. Jsme poměrně kritičtí vůči hudebnímu průmyslu v České republice… u nás se uchytí až to odzkoušené ve světě a my jsme si dovolili něco, co se tady nemohlo setkat s úspěchem na první pokus. Lidi nejsou na 3D projekce na koncertech ještě připravení a v případě crowdfundingu uspěli na české scéně pouze známí hudebníci – Vladimír 518 nebo Baumaxa, kteří by crowdfunding ani nemuseli potřebovat. Navíc k tomu potřebuješ ohromné promo, abys dosáhl dané částky. Když jsi nová kapela, máš hromadu práce a tu si musíš v podstatě financovat sám až do momentu, kdy tě odvysílá nějaká podělaná televize a lidi se o tebe začnou zajímat. Jak by to bylo krásné, kdyby tady existovala mediální podpora skvělých kapel, o kterých málokdo ví.

Jakou roli hraje Jazz Tibet klub pro Nylon Jail? Jedná se o „domovskou“ scénu?
Měli jsme tam první koncert a produkční klubu Vláďa Foret nám pomáhá. On je jeden z těch, kteří se nebojí dělat neznámé věci, a zakládá si na tom, že „vzdělává“ návštěvníky. My jsme strašně rádi, že jsme s tím klubem spojení.

Nylon Jail vznikli teprve v roce 2012, nepřekvapilo vás, jak rychlá byla cesta k nahrávání debutového alba? Jiným kapelám trvá dlouhé roky, než konečně zamíří do studia.
Je to rychle nerychle, všichni z nás až na výjimky už někde hráli. Třeba Roman Vičík nebo Jiřin Jirák hrají v různých kapelách už 15 let.

Jako producenta jste si vybrali Ondřeje Ježka, který je jednou z nejrespektovanějších a nejvytíženějších osobností na české alternativní scéně. Bylo těžké se k němu dostat?
Nejtěžší bylo přesvědčit Ondřeje Ježka, že ta naše hudba není úplně zlá a my nejsme úplně blbí. Troufám si říct, že na konci nebyl zklamaný a bavilo ho to. Nás to bavilo strašně moc… z těch několika dní ve studiu jsme naprosto nadšení. Na místě vznikla spousta netradičních nápadů. Možná to zní divně, ale sami se těšíme, až si tu desku poslechneme. Pracovali jsme v prostředí, ve kterém písně vznikaly doslova samy. Nebyly tam nervózní momenty, kdy se bojíš zahrát notu, aby ses náhodou neuťal. Pojďme hledat, pracovat, nacházet… a v tom je Ježek geniální. Ondřej dokázal vybudovat skvělou přátelskou atmosféru, což byl základ úspěchu. Důležité taky bylo, že jsme nahrávali všichni dohromady, a doufáme, že právě v tom bude síla nahrávky.

Byl při nahrávání čas i na experimentování se zvukem? Počítám, že Ondřej Ježek má ve studiu sbírku roztodivných nástrojů, které sám ani nedokážu pojmenovat.
Naplno jsme využili jeho arsenál, dokonce jsme si je museli všechny napsat. Hráli jsme si třeba s dětskýma klávesama, různýma vintage klávesama, štěrchátky atd. On sám přicházel s nápady, řekl: „Tady cítím tohle…“ a nahrál synťák z roku 1962. Právě kvůli tomu jsme šli za ním, chtěli jsme, aby do toho zasahoval jako člověk z venku. Měli jsme nachystané hrubé věci, on do toho pěkně vplul a všechno zafungovalo. Jsme hudební diletanti, nemáme hudební školy a neumíme mačkat struny jako Steve Vai, přitom jsme přesvědčení, že ta deska bude velice v pořádku – bude znít špinavě a ani jsme to nemuseli říkat nahlas. Byla tam cítit krev, žádná sterilita. Když jsme udělali chybu a chtěli to nahrát znovu, Ježek říkal: „Nech to tak, to je dobrý, to bude fungovat.“ Ježek toho nahrál tolik, že jednoduše ví, co dělá.

Jak probíhá skládání? Někdo z kapely přinese hotovou skladbu nebo je to spíš postupné vrstvení nápadů?
My máme teď v podstatě obměněnou sestavu, začali jsme na jemnějším levelu a posunuli se k syrovějšímu. Obvykle kytarista Roman donese nápad a ten se pak rozvíjí. Úplně na začátku jsme byli se školenýma muzikantama, kteří přirozenou cestou odpadli, a zůstala ta srdcařská diletantská složka. Přišel nový bubeník David Janků a mandolínu nahradila elektrická kytara Vaška Hrušky, muselo se předělat to, co už bylo, a teď teprve začíná fáze, kdy se vymýšlejí nové věci. Chceme začít dělat elektroniku naživo a přemýšlíme, jak to provést. Bereme to jako začátek nové éry.

Debutová deska by měla vyjít letos na podzim, shodli jste se už na názvu a datu vydání?
Desku vydáme u Indies Scope, což je odnož Indies. Vyjde v říjnu a bude se jmenovat My Heart Soars Like a Hawk (Mé srdce krouží jako jestřáb).

A co nosič? Vinyl? Hudba Nylon Jail si o něj přímo říká.
Jistě, kromě cédéčka bude i vinyl. Asi uděláme i nějakou limitku kazet, uvidíme…

K singlu One Word připravujete videoklip – bude pokračovat ve vaší programové snaze přijít s něčím originálním/nabídnout něco navíc?
David s Ondrou o tom klipu dost přemýšlí a my čekáme, s čím přijdou… Kluci jednou řeknou, že bude klip na One Word, za týden, že bude klip na jinou skladbu. Až se rozhodnou, tak se rozhodnou, nějak na to netlačíme. Jestli nabídneme něco navíc… U One Word je vize, že to bude hraný klip a bude mít dvě jazykové verze. Samozřejmě angličtina a druhý jazyk bude španělština. Takže jeden obraz a dvě možné verze zpěvu. Ale jak jsme se zmínili, možná bude první klip na jinou skladbu… Dokonce přemýšlíme, že singl One Word nemusí být ani na desce, protože jednak už byl všude a možná se tematicky nebo jinak na desku nehodí… ještě sami uvidíme. V této fázi nemáme potřebu jet v zaběhnutých kolejích.

Vizuální prezentace je ze strany mnoha českých kapel stále podceňovaná. Nylon Jail jsou jednou ze světlých výjimek, přesto by mě zajímalo, jak se na to díváte vy?
Velice rádi citujeme Nicka Cavea: „Hudebník musí nejen vypadat, ale i existovat jako hudebník.“ Jde o to, že když jdeš do klubu a díváš se na někoho, kdo je od antických dob o metr vyšší než ostatní, má být něčím jiným. Má to být někdo, na koho se člověk chce dívat, a Nick Cave říkal: „Hele, jestli chceš vypadat jako tvůj soused a chovat se jako tvůj soused, vyjdi ze svého bytu, zazvoň na souseda a pět minut se na něho dívej. My nechceme vypadat jako tvůj soused.“

Dáváte si s debutovým albem nějaké cíle?
Kdybychom byli někde jinde, tak ano… ale myslíme, že nějaký extra boom nenastane, takže jsme relativně při zemi. Mnohem radši si to vydřeme na koncertech, než abychom důvěřovali tomu, že po vydání desky se začnou dít věci. Z podstaty naší hudby nám vychází, že to chceme zkusit i venku. U nás sice můžeš dělat anglicky zpívanou hudbu, ale kam se dostaneš… do rádia jako Support Lesbiens, ale to když budeš dělat neskutečně hloupý pop. Tohle není naše potřeba, my se s chutí podíváme ven, neříkáme, že dobudeme svět, ale věříme tomu, že můžeme oslovit.

Na jaký koncert se teď nejvíc těšíte?
Strašně jsme se těšili na Colours, kde jsme zažili koncertní extázi, Drive stage byla skvělá, to byl vrchol sezóny a díky Zlatce Holušové za pozvání. Nejblíže nás zajímá rumunský Banát a pak spolupráce s Tata Bojs na podzim v Olomouci a v zimě v Praze. A taky se rýsuje hraní v Berlíně…