Články / Reporty

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

O pravdivosti proroctví (De veritate prophetica)

apx | Články / Reporty | 02.10.2012

Jet na koncert Refused do Vídně místo do Prahy je z pohledu "normálního člověka (z Brna)" vzhledem k ceně lístku (370 Kč versus 39 eur) blbost. Když ale řídíte Porsche Panamera pana továrníka, je vám to jedno, a Arena je koneckonců Arena - jiný hřiště, jiná liga, úplně jinej sport, slovy klasika. Jen na okraj pro zvědavé, rozdíl v ceně vstupenky byl dán především skutečností, že Refused už "dostali zaplaceno" za festival Rock for People, na kterém na poslední chvíli nevystoupili. Byvší modla antikapitalistů a (extrémních) levičáků už zadarmo ani zalevno rozhodně nehraje, takže vstupné kolem čtyřiceti europeněz není výjimkou a na zvýšení standardů explicitně poukazuje i cena třiček a mikin (dvacet, resp. čtyřicet eur), jejichž motivů mají Refused v zásobě opravdu hodně. Přes všechno, co se změnilo na politickém vyznění kapely a v jakém kontextu dnes jejich poselství přežívají, je hudba Refused dostatečně nasraná, pardon my french, aby to v kotli byl pořád masakr hlava nehlava (terminus technicus).

Předkapela, protežovaní krajané Terrible Feelings, hraje relativně banální punk rock, což se na přijetí rozmlsaným publikem podepsalo, a nálada se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila až po pověšení opony před devátou hodinou. Demonstrace měla začít ve čtvrt a na minutu přesně ve čtvrt taky začala. The shape of punk to come, 2012 edition. Nelze nezmínit: Dennis Lyxzén (40) je pořád ještě nejvíc sexy mužem roku (2004 podle Elle), ale to není žádným překvapením – Evropu včetně České republiky v letech "po Refused" křižoval pravidelně s kapelami Lost Patrol Band nebo The (International) Noise Conspiracy. Takže zbývala, ano, hudba.

The Shape of Punk to Come je nejlepší možný otvírák. Ve srovnání s jedním z prvních po-reunionských vystoupení v Barceloně na začátku června, kde byla první půlka setu příliš profesorská a evidentně stižená nervozitou a nejistotou (Refused nikdy dřív nehráli pro desítky tisíc lidí), sevřenost klubového prostředí a sehranost díky narvané letní sérii koncertů vytáhla atmosféru už od prvních vteřin na pokraj extáze. Popravdě řečeno, nikdy jsem v Rakousku neviděla tak divoký kotel a nikdy jsem neviděla, snad kromě Pearl Jam, že by tolik lidí zpívalo každou skladbu s kapelou. Nálada v plné Areně byla od prvního momentu čítanková - a co víc, držela se celý koncert. Ne, není to samozřejmé.

Ještě ten den odpoledne jsem někde četla, že New Noise je "jediná od nich, co se dá poslouchat". Autorovi komentáře bych přála, aby zažil první zhruba pětici songů jejich koncertu: znělo to neuvěřitelně popově, úplně jako písničky. The Refused Party Program, Liberation Frequency a nakonec i Rather Be Dead vyzněly - i díky skvělému zvuku - fantasticky, singalongy publika a stoupající teplota vzduchu jen dokreslovaly zážitek, který byl výjimečný už od stržení závěsu. A jako bonus: evidentní radost z hraní ve tvářích kapely. Že by to fakt nedělali jenom pro prachy?

Lyxzén ještě zatepla neopomněl zdůraznit důvody a argumenty reunionu (povinné), vyjádřit se ke kauze Pussy Riot (nepovinné) a dát k dobru pár pseudohistorek, byť z dob Lost Patrol Band si ho pamatuju vtipnějšího - což se dá vzhledem k rozdílným povahám obou kapel snadno pochopit. Jedno se ale frontmanovi musí nechat: krátké pauzy mezi songy, ať už s kázáním nebo bez, se povedly: svítil jen kužel světla a drobné odlesky a Lyxzénova gesta a mimika působily vážně, důležitě a uvěřitelně. Takhle si představuju Savonarolu na sklonku středověku někde ve Florencii.

Protest Song '68, Summerholidays vs. Punkroutine a Life Support Addiction se nesly na vlně aktivní komunikace s publikem, které vypadalo, že se chystá minimálně umřít (srovnání s Prahou nemám, ale podle Kryštofových fotek, použitých i u tohoto textu, je jasné, že mít fanoušky, resp. Dennise Lyxzéna na dotek, mohlo být ještě o level lepší), a famózní Refused Are Fucking Dead by mohla být zfleku olympijskou hymnou. V přídavku si dali načas s roztáhlým intrem, aby po několika minutách vypálili náležitě oceněnou hitovku New Noise a s Tannhäuser / Derivè velkolepě zakončili hodinovou, svým způsobem dokonalou show, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký levičák.

Tak. A teď ještě Fugazi.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace