Omer Klein: Vystihnout podstatu věci

Hned v sousedním Německu má základnu jeden z nejnadanějších klavíristů současnosti - Omer Klein. Ve svých čtyřiatřiceti má na kontě šest alb, vystoupení po celém světě, jazzoví kritici opěvují jeho tvorbu slovy „okouzlující, ohromující, bez hranic“, hovoří se o něm jako o jednom z „nejúchvatnějších izraelských umělců poslední doby“.

Rodák z izraelské Netanji začal hrát a komponovat v sedmi letech, chodil na uznávanou střední hudební školu Thelma-Yellin a roku 2003 spoluzaložil projekt Mura, ztvárňující texty izraelských básníků. Později studoval New England Conservatory v Bostonu, kde mu byl učitelem držitel Grammy Danilo Perez. Klein později pokračoval ve studiích New Yorku u Freda Hersche. V novém bydlišti zaznamenal úspěch se svými hravými, izraelskými i arabskými rytmy inspirovanými kompozicemi. Vystupoval v prestižních sálech a klubech jako Blue Note, Fat Cat či v Carnegie Hall.

Od roku 2007 vydal Klein šestici desek – Duet, Introducing Omer Klein, Heart Beats, Rockets on the Balcony (kterou mimochodem produkoval John Zorn), To the Unknown a letošní novinku Fearless Friday. V současné době je mu působištěm Düsseldorf, kde začal skládat hudbu pro tamější významnou divadelní scénu Schauspielhaus, vystupuje sólo nebo jako frontman Omer Klein Tria. Klein je držitelem mnoha ocenění, včetně první ceny v mezinárodní soutěži Jazz Hoeilaart International Contest.

Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil? Sbíráš je?
Zamiloval jsem se do tvorby několika izraelských pianistů, když mi bylo dvanáct: Mattiho Caspi, Yoniho Rechtera, Shloma Gronicha; to byla první alba, co jsem si pořídil. Později jsem utrácel za jazzové nahrávky – Coltranovu Blue Train, Light As A Feather Chicka Corey, The New Standart Herbieho Hancocka, Panamonk od Danila Pereze a Art Of The Trio vol. 2 Brada Mehldaua. Nejsem šíleným sběratelem, ale mám celkem dost desek a také jsem si teď začal s vinyly. Zbožňuji je, připadám si v mnohem užším sepjetí s hudbou, než jsem kdy měl s jinými médii.

V Izraeli jsi začínal v projektu Mura, který čerpal z děl tamějších básníků. Přiblížil by ho?
Vlastně je to nyní znovuzrozený projekt. Letos jsme konečně nahráli a vydali desku. Vybíráme a zhudebňujeme hebrejské básně, v kapele hraji jen na klávesy Fender Rhodes a dokonce zpívám. Ty básně jsou velmi intenzivní, mají silnou atmosféru a mou tvorbu dokáží odklonit do zajímavých směrů.

Studoval jsi u Danila Pereze a Freda Hersche. Dostal jsi od nich rady, které máš stále na paměti? Bezesporu. Poté, co mě Danilo poprvé slyšel, řekl mi, že mám v sobě něco velmi originálního a osobitého a že bych se měl snažit o to nepřijít, ať už se v muzice naučím v budoucnu cokoliv. To pro mě tenkrát znamenalo hodně a rezonuje to ve mně dosud. Stále se snažím myslet na to, abych dostatečně vystihl podstatu, dostal se k jádru věci. Fred mi pomohl dosáhnout větší svobody a flexibility, jak hudebně, tak v rámci samotného nástroje, což změnilo mou hru.

Skládáš i hudbu pro operu a divadlo, je to pro tebe výzva?
Tou největší výzvou – přinejmenším zpočátku – bylo naučit se hledání odlišného hudebního nápadu poté, co mě režisér požádá o přepracování. Přeci jen ze své pozice vedoucího kapely a interpreta vlastní tvorby jsem byl zvyklý vybírat si podle svého. Práce s někým, kdo mě žádal o odlišný přístup, než jsem navrhoval, mě z počátku vyváděla z míry. Nakonec jsem si to oblíbil a užíval si to, v té práci je mnoho svobody i zábavy.

Jsi autorem velmi silných melodií, až to svádí k prozpěvování si. Upřednostňuješ volnou improvizaci, nebo píseň?
Má rovnocenná láska k obému – improvizaci i písni – je podstatou mé hudby. Jedna moje část stále pátrá po krásných melodiích, je tu však i druhá, snažící se odpoutat a hrát z odlišného časoprostoru. Když se setkají, je má tvorba úplná.

Jak důležitá je pro tebe značka či kvalita nástroje?
Samozřejmě značně, ačkoliv mě občas inspiruje i oprýskané pianino v cizím bytě... Mým nejoblíbenějším výrobcem je Steinway, už jsem měl tu čest s mnoha vynikajícími piany z jejich dílny. Nedávno jsem si dokonce jako vůbec první pianista zahrál na úchvatný Steinway model B, který si pro sebe vybrala sama Martha Argerichová. Měl překrásně zpěvné kvality.

Nedávno ses představil na konferenci TEDx v Hamburku. Mottem setkání TED jsou „myšlenky hodné šíření“. Jakými myšlenkami mohou podle tebe přispívat hudebníci?
To, co mohou muzikanti ideálně šířit, nejsou ideje, je to spíše pocit. Pocit, že existuje něco většího než my, co je nicméně naší součástí, se kterou se můžeme spojit. Bach, Stevie Wonder, Debussy, Wayne Shorter – z jejich hudby mám přesně takový pocit. Beethoven napsal v jednom ze svých dopisů: Jsou to Umění a Věda, které nám ukazují lepší život a dávají nám naději k jeho dosažení.

Jsi milovníkem krásné literatury a umění, co tě v poslední době zaujalo?
Kniha, která nedávno upoutala mou pozornost, je Free Play Stephena Nachmanovitche. Četl jsem ji asi před deseti lety a teď ji opět oprášil. Zabývá se improvizací i utvářením mysli, dokonale popisuje to, co dělám. Četba toho textu je prazvláštní zážitek. Dále je to klavírní hudba Clauda Debussyho, který uměl jasně definovanými a dokonale vyváženými návrhy vytvořit kouzelné tajemno.