Veronika Mrázková | Články / Reporty | 01.12.2013
Solo Colours, série samostatných koncertů pod hlavičkou megafestivalu, zřejmě s konečnou platností povyšuje Colours of Ostrava na světovou úroveň. Mít takovéto podpůrné události znamená luxus, který upevňuje silnou pozici Colours nejen jako letní akce, ale jako zásadního kulturního činitele. Koncert Jaga Jazzist s filharmonií byl bohužel odvolán, proto byl Gregory Porter první, kdo v této bohulibé sérii stavbu roku poctil. Tím spíš byla atmosféra v Gongu slavnostní. Večer měl vážnost a jiskru a věděl o ní i Porter, který vyjádřil radost nad entuziasmem v sále a publiku se odvděčil ryzím a jímavým výkonem.
Syn kazatelky z předměstí vystoupil se svým dlouhodobě stabilním kvartetem, v němž jsou umně rozložené síly. Pianista Chip Crawford a kontrabasista Aaron James tvoří pravé křídlo: umírněný doprovod a vynikající piáno čerpající sóla ze zlatých časů jazzových klasiků. Po Porterově levici bubeník Emanuel Harrold a především neortodoxní, až extravagantní saxofonista Yosuke Sato. S příslovečnou asijskou pečlivostí nabourával okraje melodie a vytvářel vlastní, neskutečně rychlé a hutné aranžmá v ohromujících frekvencích. Jediným opravdu ztichlým okamžikem byla píseň Wolfcry, pouze s melancholickým a něhou překypujícím piánem. Koncert ale vynikal spíše soulově-swingovým rytmem. Porter představil skladby ze všech svých tří alb: Painted on Canvas, On My Way to Harlem, 1960 What?, nejvíce pak z poslední desky Liquid Spirit: mimo titulní zazněly i písně Free, No Love Dying či Hey Laura.
Překvapením večera byla obsazenost sálu: umělec, který dobyl Brooklyn a těší se za svou krátkou kariéru nebývalé úctě, Gong nevyprodal. Přesto se nechal přesvědčit aspoň k jednomu přídavku, fenomenální baladě Be Good, jíž završil celkový dojem vyzrálého autora. Porter má neskutečnou sílu v hlase i srdci, ale užívá ji s uvážlivou moudrostí. Pohled na něj ve mně vyvolával pocit, že pohlížím na hrdinu budoucích generací. Zatímco svět neurvale tleská vykřičenému Robiemu Williamsovi, který neudělal nic víc, že posté přezpíval pár swingových evergreenů, Porter zosobňuje eleganci a šarm velkého skladatele i interpreta. Proto je a bude miláčkem kritiky i jakéhokoli publika.
Gregory Porter (usa)
29. 11. 2013, Gong, Ostrava
foto © Matyáš Theuer
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.