Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Když vstupujete do Sklepní scény Centra experimentálního divadla, kde se nachází brněnské performativní pole Terén, můžete si být jisti, že takřka vždy budete svědky něčeho, co ve vás vyvolá mnoho otázek a nenechá vás chladnými. Ani tentokrát to nebylo jinak. Ve warm-upovém pásmu Order of Sonic Chaos byli divákům pod kurátorským vedením Jonáše Grusky představeni zahraniční audiovizuální tvůrci, kteří zde, v katakombách, na přelomu srpna a září postupně uvedou své instalace.

Večer zahájila projekce amerického kolektivu MSHR. Video vzniklo, dle slov autorů, kteří na akci osobně přijeli, už v roce 2020. Doprovázené intuitivní, počítačem generovanou hudbou, bylo složené z dílčích záběrů různých 3D kompozicí, barevných fraktálů či objektů s metalickými povrchy, jejichž struktura se přelévá nebo se staticky se leskne. Pocitově zrnící hudba komunikovala s obrazem, jako by každý pohyb tělesa ve videu vydával konkrétní zvuk. Díky velikosti projekčního plátna bylo možné nechat se unést obrazem a zvukem až k transu.

Maďarsko-mexické duo Ejtech pak představilo technicky velmi zajímavý koncept odvolávající se na novou spiritualitu. Za dvěma černými plátny jezdily dvě kovové lišty, které pomocí sofistikovaného programu kreslily na plátna bílé obrazce, které se postupně přelévaly v modré a zelené, až úplně zmizely. Ornamenty mohly asociovat hieroglyfy, starověké lineární malůvky nebo abstraktní lineart. Noisová hudba, provázená bzučením kreslicího zařízení, dobře doplňovala celou performanci a od pláten, na nichž se odehrávaly poutavé procesy, bylo těžké odtrhnout oči.

Třetí vystoupení připravil kurátor, slovenský zvukový umělec Jonáš Gruska. Prezentoval zvukovou sochu, která disponovala rotujícími reproduktory a divákům posazeným kolem něj nabízela fascinující akustickou hříčku. Reproduktory vnesly do prostoru netradiční zvukovou stopu, která pulsovala prostorem podle toho, jak rychle se zrovna točily. Na druhý pokus vznikla skladba plná živých souzvuků, která se očividně dotýkala posluchačů. Ti, protože nebyli systematicky poutáni vizuálně, měli poprvé za večer možnost v klidu zavřít oči, aniž by měli pocit, že o něco přijdou. Ba naopak. Šance zaměřit se pouze na zvukový smyslový kanál přinášela pocit intenzivního, až meditativního charakteru. Hudba nás prostupovala, byli jsme otevření vizím i hluboké relaxaci.

Teaser pro trio připravovaných výstav tematicky pojil silný projektivní potenciál. Audiovizuální program záměrně pracuje s abstrakcí, a to jak ve zvukové, tak v obrazové rovině. Žádné z děl nelze jednoznačně interpretovat, lidská mysl proto, v touze po smyslu a pochopení, přiřazuje jednotlivým strukturám svůj vlastní význam. Ten je ovšem založen na individuálních zkušenostech jedince, na jeho způsobu prožívání a interpretace světa, na prostředí, ve kterém se pohybuje, a další sérii parametrů, které způsobují, že žádný z diváků nebude totožný obraz či zvuk interpretovat stejně. V tom je krása i zkáza tohoto procesu. Pokud si uvědomíme, že se v každém jednom okamžiku jedná o naši projekci a dovolíme si ji vědomě prožít, je to skvělé. Jestliže však v nevědomosti nabudeme pocitu, že naše interpretace je jediná správná a popisuje pravdu, obíráme se o pestrost dalších vnitřních světů, které máme kolem sebe. A to by byla, zrovna v prostředí nekonvenčního performativního pole Terén, velká škoda.