Otloukánek Žalák a další číčáci

Třetí ročník Chee Chaak festivalu se odehrál podruhé v bývalém Dole Hlubina, pročež jsme tam vyslaly naše sestry, které jsou sběhlé v místních reáliích nebo mají slabost pro slezskou kulturu. Jedna se etablovala už v juvenilním věku coby moderátorka dětského televizního pořadu Klubíčko, druhá pamatuje Karolinu ještě jako planinu určenou pro černé burzy a ta třetí, nejmladší, poznává Ostravu prizmatem mládí a četných cest z nočních šichet. Viktorie, Hermína a Wačice.

v pět budeme s viktorem na nádražce ostrava-střed, kdyby něco. chvilku si tam dáme, exkurze bude pokračovat další den

Sotva vlezu do areálu, už si mě někdo fotí, jak bráním Ježkokáře v příjezdu. Plním si slipy, čas plyne jinudy. OTK mají zpoždění, ale na to moje “poprvé” to stačí, jen editor by to teda do Bravíčka nepustil, to bychom museli stát kdekoliv jinde. Instantní echo na stagi vrací úder, pohltí basu a nepustí, škatule se hejbou a Vesmírná sílo je písnička známá v mateřinkách napříč celou zemí. Brno se původně mělo jmenovat Ostrava, vtípek z katalogu Atentát na Wericha, pointu přehlušil start stříbrné rakety. Odlet jen na chvilku, romantika měla teprve přijít…

Vyhozený poklady jsou větší
Než můžeš unýst
Než můžeš sníst

... ale já už můžu srát vestoje. Odteď navěky.
Oblíbená děkovačka: “My jsme my a vy jste vy, anebo naopak?”

Exkurze skončila ještě před začátkem, místo nádražky Relay, na čemž nic nezměnil ani opakovaný pohled, ani nezdvořilý dotaz na trafikantku, cože tu jako s tím pojízdným ne-hostincem dělá a jak dlouho už to trvá. Díky za útulnu na Frýdlantských mostech! Chcete-li se seznámit s dámami v kostýmcích a (nejlepších) letech, je zjevně tohle to správné místo. Roztomilá malá brunetka s bordelem v ksichtě, hláskem tenčím než vlčata z pohádky o Budulínkovi a protřelou chůzí mezi oslimpanými štamgasty a dámami s větrníkem. Interiér z roku 1980, kdy ještě Hložek s Kotvaldem hráli céčka a Sagvan Tofi se těšil na to, až si hřebenem upraví vítr v zadní kapse, na sebe během těch dekád navěsil ještě několik dalších vnitřních úprav a hlavně ponechal ten nejhorší dobový balast, včetně původních svítících poutačů, umělých květin, pseudoasijského nábytku a mohutných diskotékových barových stoliček zapuštěných do podzemí. Tohle nevidíte každý den. S láskou se budeme vracet.

Kdyby byla Viktorka v pubertě, nechtěla by kňourat se strunným nástrojem na krku. Výchova kovem? Dopad nejtraumatičtější. Ledviny mi lechtá bubeník, nikdo nepochopil, proč fesťák není open air. Nepijeme houbový čaj, Kidney Trauma si na nás nepřijdou. Metly vpřed, žiletky všem!

Primitivní tribal, největší china, co jste kdy viděli a pár krabiček. Mrdá to, maso se chvěje, a dál? Nejvíc mě bude srát poslouchat ty přehajpované kecy po přežvýkání vlastní mrdky, každý další aplaus přehluší ten předchozí a to jsme sotva na začátku. Jestli Les Spritz dělali z lidí strouhanku, co teprve jejich kolegové na tour? Kmotra jsem nedokoukal, moc stran na jednoho taliána, přesto jsem si od názvu Don Vito sliboval hodně, byť jsem si je před fesťákem nenajel. Proč taky? Ten šok, že i letos přijedou němečtí posluchači The Locust, zůstal přesně deset sekund, než obnažený aparát semkl kruh diváctva a začala mela. Reminiscence? Lightning Bolt plné brýle, troje, jen se teda nikdo neválel po zemi, ale došlo i na zpívánky. Sborové. Otázka, proč tohle není open air, se vracela jako chuť na Valachův falafel.

Ježour mi nad distrem vypráví, jak potkal v Bílovci falešného policajta, co okrádal Poláky na motorce, nechám se nachytat: dvoják? Kdože jsou The Nesbitts? Já myslel, že Todd je jenom výletník-doprovod, stejně většinu fesťáku spí opřený o petku s vodou, ale ono ne. Americana, Cave a kdoví co všechno ještě. Mám zamlženou optiku, Pulp Fiction jako kunda, kolty a pilotky, OTK komplet v zádech, nový repertoár vyměněný za starý, stejně nenahraný. Může za to slivovice s festivalovou etiketou, že se střízliv tak krásně bavím? Za celý Chee Chaak se to ještě párkrát stane, kapela v opojení zahlazuje stopy, my si ale všimneme omylů a výhybek, ale tohle je prvně. Druhé poprvé. John Hillcoat by měl na závody v klokanovi pozvat právě Unkilled Worker, možná by se domluvili na kolaboraci. Sedlo by to. Jsme v centru dění, jen kousek vedle, ale dneska se shodneme, srdce ždímáme až bělají klouby, nejednou. Překlad No Joy, podélně nebo naštorc, co naplat? Nic. Přesně tak. Jdeme spát. The Dirtiest revival of revivals. Vaffanculo, zítra je taky den.

K plněnému lilku se oplatky nežerou! říká Hermína v hotelu Mercury, kde se prochází high society z celého světa, luxusní děvky s neonovými zářivkami místo páteře, na Colours of Ostrava jich bude třikrát víc. Jdeme o ulici vedle k Hobitovi, ale ten spí u Tolkiena ve sklepě, z něhož někdo vynáší sudy. Hermína si střihne holčičí růžové pivo, Wačice zas ubalí sto třicátého osmé cigáro od božího rána. Snídaně, oběd i dezert v jednom. Na svačinu do Mariánských hor.

Vědět týden dřív, že Stoned to Death přijedou s distrem, nenechám se jebat Českou poštou, ale že i letos budu na Chee Chaaku švorc, mi bylo jasné už vloni.

- “Co mám udělat, když chci vaši desku, ale jsem schopný ji zaplatit až potom?”
- “Zaplatit až potom.”

Exkurze pokračuje, Žalák vs. Nový Žalák? Jasná volba, krájíme pajzlové aroma mačetou, zahlídneme plazící se číčáky, ale vyhlížíme až půlnoční mši. Myšlenky tečou jako Ostravar, uvažujeme o podkožním čipu, který by nám umožnil tvítovat rovnou myšlenky (to už bylo v South Parku, holka!), nutnost používat telefonní budík se jeví jako zbůhdarmá prodleva a požerák času. Čašnice tam slouží od roku pětasedmdesát, nikdy nespí, jen se občas zajde převléknout do stejných šatů. Tady čas plyne jinak a první cenu v soutěži o největšího nefestivalového číčáka vyhrává Vendelín Vozembouch, který vypadá jako Gandalf v pohorkách pokřivený ostravskou mokřinou a mluvící neznámou řečí nejstarších knajp. Jeden z prvních, ten, který pamatuje park s opíjejícími se děcky ještě dávno před tím, než z něj udělali zrůdnou variaci na japonskou zahradu. Na dřevěném klenoucím se mostku chčijeme do vyšlechtěné strouhy, ryby se obratem mění v suši. Všechno dostává poněkud fantaskní ráz.

“Kdyby se Iny zkřížil s Mládětem…”

Přesun do přemostěného undergroundu alias Snack baru by zasloužil samostatnou kapitolu v oškubané novele, nadpis Jízda Ostravou, autor Vrchní Klubíčkář (zn. pátrejte v historii České televize, oddělení dětské pořady). Heslo dne “dle vlastního výběru” nás utěšuje tím, že jindy musíte sežrat, co pámbů a švitořící pinglice přinese, dámy v letech se vystřídaly, ale typologicky stále z čekárny Holičství/Kadeřnictví s reklamou na někdejší vlasovou kosmetiku Lybar a kolínskou Karlovarské květy. Tady by si i android Helena Vondráčková připadala jako člověk. Ano, budeme se vracet i přes rok.

Hlubina, opačný postup než včera, zády vpřed, rovnou do Indie, tou nejdelší trasou. Exotické, až jsme se vysrali z podoby. Lá/ska evokuje saa(i)go(n), nezájem. Incest prohnaný looperem, copánky a šediny, odlomené od sebe, na všechny strany. Docela jo, ale vlastně ne. Neumětelskost nestačí. Poprvé mi sednou Snoww Crystal, jen tři ‘písničky’ instantního echa, ale stačí, kvete jim to. Stejně by ta ukňouraná paní neudržela ani ukulele a basačce pro změnu vzali mikrofon. Vyjeme si mimo noty.

Mě se neptejte, nikdy! Recept na smažený sýr připraví kdejaká piča, ale sežrat ho v nouzi se nepočítá. Tohle mi uniklo, ztratil jsem se mezi nabuzujícími pauzami. My Disco hrají stejně nahlas, ale na víc strun. Aby bylo jasno, tak zvuk kytarových beden zněl už od Brna - VELKÝ. Jen mi přijde, že Ben si spletl kapelu, v džísce mezi metlama by mu to slušelo. A jak! Bourat, ohýbat krk vlastní vahou, crabcore - všechny tyhle disciplíny se minuly účinkem, už ani to bubenické sólo metly neodpouští.

Nechat se obměkčit bubenickým sólem? Industriální projekcí, která nefunguje ani v industriálním prostoru? Zakopat do Hlubiny! My Disco hrozí do noci a každý tón je tak hrozivě sebestředný, až je třeba utéci. Lidé tleskají, až to vyhání noční návštěvníky areálu s červenými helmami, potleskem se ale trefili do sofistikované ostupňované mezihry. “Ničím mě to neštvalo,” říká Andrea a mě mrzí, že nemůžu nadávat víc, protože Andrea má pro temnotu cit.

Headliner jak se patří, Clinic. Vrásky ryté lety formování neskryjou ani ty roušky, a tak to má být. Divný pop je pořád pop, tam, kde motorista vypíná rádio, tam si mě omotají refrénama. Cestování pódiem, od nástroje k nástroji, střídání stráží na službě, operace zavřených víček. Jakmile zaslechnu irskou lidovou v provedení jako od The Kinks, prchá se do stanu. Grind restaurant pana Septika pozbývá platnosti, schyluje se k vytouženému vrcholu.

“... tak o tom Michael Bay natočí film.”

Round one, Gride vs Sheeva Yoga! Playlist říká, že nejprve zazní skladba pojmenovaná Hipster a Skulda prdne strunu. Už prej nemůžou, saláti, kontumační prohra domácích? Leda hovno. Máme jít doprostřed, do ringu, na kraji uslyšíme hovno. Není jiné cesty, jen kotel. Přišlo to v pravou chvíli, dva dny jsme si nad konceptem battle stage lámali hlavy, teď nemůžeme používat krk. Špinavý koncert hardcorových protinožců bez přestávek, dav se sotva stihne otočit a už to zase lítá. Nu-metal je na kokot. Čekání trvalo až moc dlouho, ale mě je patnáct, kde je tvůj argument, Viktorko?

Z argumentů mě už předtím vyléčili lékaři z Clinic - a že to v jejich podání byla General Surgery. Stropy se najednou snížily, vše soustředilo do jednoho středu, zpěvné, potemnělé, se závanem nostalgie, ale bez myšlenek na časy, které nikdo nevrátí. Chee Chaak je festival bez stresu, tady by i Hercule Poirot zahodil hodinky a proplouval.

Jsme v kundě (Panny Marie). Zdroje oficiální: Super Girl and Romantic Boys aneb Všechno, co miluješ na Duran Duran, ale bojíš se to přiznat. Takže dekadentní disko, přeplácaný vizuál a holka křovím - že se nestydíte… Vrstvíme klišé? Prachy a strach jsme nikdy neměli, kontrast ano, ale pičoviny teda ne. Že jsou The Third Sound z Islandu, je nám u prdele, slyším tolik ozvěn hlasů kolem sebe, že ani zalít horkou vodou nepomáhá, davy křepčí.

Battle stage, round two! Dočkáme se Masáže Otloukánkem a Čert to málem vzdá, jenže takovou ostudu si před Slezany nemůže utrhnout. Vzdávám se, takhle bizarní slovíčka mě neučili. Ano, je to poněkud nerovný sou-boj, Masáž se pomalu zmítá v křivolakých zatáčkách sludgeového jazzu, zatímco Otloukánek cupuje krátkými, ultrarychlými biči, jebe fresky do hlubin rekonstruované Hlubiny, až za roh, tam, kde se vypráví pohádky o první kovové šponě.

Sedíme na chodníku, poslední zbytky světla jsou pryč, dnes už nevyjde slunce nad Koksovnou. Do jedné hal jde organizovaná skupinka s helmami na hlavách, taky mají exkurzi, fotí si zákoutí a navštěvují obnovené prostory mezi Bolt tower a Brick house, dříve to byla Vysoká pec č. 1 a Staré koupelny, ale vysvětlujte to fotografujícím turistům. Nejsou to Japonci? Neměla by tu hrát nějaké japonská kapela? A proč se nehraje více venku? Ale kdo jsme, abychom měli kritické frky ohledně akce, která nadchne odlišným časoprostorem? Čumilové chtějí fotit Jusejína, ale musejí vzít za vděk povalujícími se pankáči a holkama krásnějšíma než včerejší nebe. Jdeme dál, jdeme hloub.