Panorama války nad městem (Mayssa Jallad)

Jako by to snad ani lépe vyjít nemohlo. Zhruba to mi běží hlavou, když se prodírám hloučkem náctiletých turistů ke vchodu karlínského Hotelu Olympik, do jehož betonových zdí se zrovna opřely podvečerní paprsky kreslící na ně siluety plamenů. Reminiscence požáru hotelu i předzvěst večerního programu. Volba nejvyšších pater stavby zbudované koncem šedesátých let komunistickými plánovači je pro koncert Mayssy Jallad geniální a zároveň neúprosně logický. Loňské album libanonské hudebnice a architektky zachycuje s nesmírnou citlivostí a hloubkou několikaměsíční občanskou válku odehrávající se v polovině sedmdesátých let ve čtvrti luxusních hotelů v Bejrútu. Tíhu budovy nad hlavou i uvnitř sebe cítím okamžitě.

V lobby nacházím skupinku, která nezapadá do mumraje hotelových hostů a míříme do devatenáctého patra. Tady, ve výšce téměř sedmdesáti metrů nad zemí, se najednou jeví město pode mnou zcela odtržené, společně se všemi problémy bublajícími v jeho ulicích. Pomalé procházení se po ochozu, víno a výhledy. Z výrazu ostatních soudím, že téměř nikdo z přítomných neměl příležitost zažít koncert na podobném místě.

Večer otevírá s akustikou kolem krku Dominik Prok z 52 Hertz Whale. Osobitým a dojímavým pojetím tradičního amerického písničkářství proplouvá mezi publikem, až s ním chvílemi přímo splývá. Slunce v tu chvíli proráží sklo salonku a jeho intimní, nakažlivým smíchem prokládané písně, nastavují atmosféru večera tam, kde by měla být. Uvolněná, veselá, protože nikdo nejsme emočně připravení na to, co přijde.

fotopoému z koncertu najdete tady

Mayssa Jallad s kapelou nastupuje skromně. Své arabsky zpívané, na tradičních rytmech a folkových postupech založené písně podává s tak silnou dávkou emocí v hlase, že ukradnou okamžitě celý prostor a všechny v něm. Jsme uprostřed sedmdesátých let, Bejrút. Každý úder do činelu, každý schválně z rytmu vyhozený kopák je kulka nebo granát dopadající vedle nás. Za okny se stmívá. Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní, pomalu hroužícího se do tmy. Jako by mi na hrudi stála celá budova. Ve chvíli, kdy Jallad mluví o pádu hotelu Holiday Inn, o tom, jak byli poslední obránci vyhozeni z nejvyšších pater, dopadá závrať citelně už nejen na mě.

Nadechnout se na chvíli dovoluje až závěrečná, přece jen odlehčená skladba, kterou Jallad napsala v roce 2014 během války v Gaze. Poslední dloubnutí do už tak přetížené mysli, drtivější návrat do reality ani nebyl možný. Poselství pražského podvečera je zřejmé, připomínejme si, abychom nezapomněli, připomínejme si, abychom se poučili. S hrůzami dějícími se na Ukrajině, v Palestině, ale i dnes a denně na nespočtu dalších míst planety je nakonec důležité si připomenout, že je mezi námi i dobro, radost a láska. A i když se můžeme ušklíbat, že jde o klišé, bez nich a jejich prožívání jsme nadobro ztracení. Na vrcholu Olympiku je mohl prožít každý.