Pastelové barvy krve Goblin

Je to trochu nejistý krok. Italský prog rock ze sedmdesátých let nespadá do mého standardního záběru. Situaci zde ovšem mění, že jde o kapelu, která svou existenci úzce spojila se specifickým žánrem giallo hororu, režiséry jako Argento nebo Fulci, a postarala se o početné soundtracky. Jestli mě k tomuto kdysi náhodou nasměrovaly přednášky filmové vědy důstojně nazvané Estetika krve, tak zbytek návštěvníků vypadá, že přichází na jistotu. Předkapely není třeba a aktuální složení Goblin nijak nerozhazuje ani slabá návštěvnost. Kultovní, ale přeci jen niche status a vyšší cena si vybírají daň jen v tomto ohledu, potřebnou protiváhu představuje zápal publika a mile nekritické nadšení. Nakonec není od věci si užít Futurum i v komornějším podání.

fotogalerii z koncertu hledejte zde

Sledovat peripetie kapely, reuniony a proměnlivé složení není nutné, je dost, že projekt stále táhne dál hlavní skladatel a klávesista Claudio Simonetti. Rozložené stupně několika kláves určují fyzické limity jeho působnosti, nejde o zbytečnou akrobacii. Přesto pódiu zjevně dominuje a spoluhráči pouze dotváří už namalované obrazy. Prošedivělý muž se zdobnou principálskou košilí a klamavou vizáží folkového hudebníka řevnické Porty přijíždí do Prahy zahrát vůbec poprvé, navzdory tomu, že právě třeba ikonickému snímku Suspiria už bylo přes čtyřicet let. Vůbec to nevadí – syntezátory udávají chvíli tajemné, chvíli manické a nervní tempo, kytara a basa mnohokrát slyšené pianové motivy posiluje, basistka si sice až otravně nárokuje pozornost v popředí stage, ale Simonetti zůstává přirozeným středobodem koncertu, s relativně úspornými, a přesto účinnými pohyby i rozšafným pohozením delšími vlasy. Něco psychedelie, střídmé dávky jazzových variací, melanž rocku a elektroniky a melodie, co se snad všem přítomným vryly do paměti už dávno. Což je i právě tím, za čím dnes přišli, a Simonetti si je velmi dobře vědom toho, že zde jde hlavně o stará alba ze sedmdesátých a osmdesátých let, i když svůj relativně pokročilejší věk občas vyplní i současnou tvorbou. Projekce to reflektuje ve sledu známých scén z nutně související filmografie. Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Na giallo motivy ze snímků Profondo Rosso, Opera nebo Démoni je zřejmé, že se rozhýbané, poctivě aplaudující publikum ocitlo na správném místě.

Kývání hlavou do rytmu starých soundtracků přináší jen málo nostalgie. Spíše stvrzuje životaschnopnost dnes už klasických skladeb, aniž by evokovalo pocit návštěvy progrockového skanzenu či filmového muzea. Hlavní záhadou překvapivě živého večera se ale nakonec navzdory pochmurným výjevům Goblin stává můj zmizelý kabát.