Lukáš Grygar | Články / Reporty | 09.06.2022
Je to generační věc? Přivírám oči a jsem zpátky mezi betonem rodného pražského sídliště, zpátky v labyrintu průchozích paneláků, ale i koridorů stříleček ze sharewarových disket, všude ostrá zábradlí a ostré hrany geometrií virtuální světů kolem roku 1995. Ve skutečnosti jsem uprostřed davu ve Fuchsu – a uprostřed hluku, kterým štvanický klub zaplavuje dvojice na pódiu. Will Brooks a Mike Manteca jsou jedna ze stabilních podob fenoménu Dälek, přivážejících do Prahy svůj charakteristický zvuk, kterému můžete říkat industriální hip hop nebo shoegazový rap a bude to v obou případech přiléhavé. Kdyby nás tu bylo ještě o pár nadšených duší víc, přiléhala by k sobě i těla v publiku, ale takhle se jen spokojeně kymácíme jako lachtani na haloperidolu.
Na každé muzice opřené o melodizující hluky, mívám v koncertním podání strach, že se právě ty melodie a háčky ztratí v živém zvuku, ale tyhle obavy jsou dávno pryč: milovaná, do kytar zachumlaná Ever Somber houpe do nebes, písty Eyes to Form Shadows dloubají pod žebra. „Head's nod / but we still living shackled!“
Dávné stálice ze sedmnáct let staré Absence dobarvují set, který jinak samozřejmě patří letošní novince Precipice. Kdo má poctivě naposloucháno, má pěsti ve vzduchu – skvěle valí především singlová Boycott. A pro ty, kdo se ztrácejí, je tu Mike: švihá hlavou do každého beatu, celé jeho tělo jde s každou přehozenou samplovou výhybkou. Will je oproti němu baštou stoicismu, ale aby taky ne, když musí soustředěně plivat poezii, která nepřestává rozechvívat, i když už ty nejnápaditější bars znáte nazpaměť – a zbytek se z hluku vynořuje jako ploutev v Čelistech.
Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi. Navíc mi z intenzivní snahy prožít takhle silnou hudbu do špiček prstů lupne cosi pod lopatkou a bolí to i teď, kdy už jen snivě vzpomínám. Je to generační věc.
Dälek (us)
7. 6. 2022 Fuchs2, Praha
foto © su
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.