Lukáš Grygar | Články / Reporty | 09.06.2022
Je to generační věc? Přivírám oči a jsem zpátky mezi betonem rodného pražského sídliště, zpátky v labyrintu průchozích paneláků, ale i koridorů stříleček ze sharewarových disket, všude ostrá zábradlí a ostré hrany geometrií virtuální světů kolem roku 1995. Ve skutečnosti jsem uprostřed davu ve Fuchsu – a uprostřed hluku, kterým štvanický klub zaplavuje dvojice na pódiu. Will Brooks a Mike Manteca jsou jedna ze stabilních podob fenoménu Dälek, přivážejících do Prahy svůj charakteristický zvuk, kterému můžete říkat industriální hip hop nebo shoegazový rap a bude to v obou případech přiléhavé. Kdyby nás tu bylo ještě o pár nadšených duší víc, přiléhala by k sobě i těla v publiku, ale takhle se jen spokojeně kymácíme jako lachtani na haloperidolu.
Na každé muzice opřené o melodizující hluky, mívám v koncertním podání strach, že se právě ty melodie a háčky ztratí v živém zvuku, ale tyhle obavy jsou dávno pryč: milovaná, do kytar zachumlaná Ever Somber houpe do nebes, písty Eyes to Form Shadows dloubají pod žebra. „Head's nod / but we still living shackled!“
Dávné stálice ze sedmnáct let staré Absence dobarvují set, který jinak samozřejmě patří letošní novince Precipice. Kdo má poctivě naposloucháno, má pěsti ve vzduchu – skvěle valí především singlová Boycott. A pro ty, kdo se ztrácejí, je tu Mike: švihá hlavou do každého beatu, celé jeho tělo jde s každou přehozenou samplovou výhybkou. Will je oproti němu baštou stoicismu, ale aby taky ne, když musí soustředěně plivat poezii, která nepřestává rozechvívat, i když už ty nejnápaditější bars znáte nazpaměť – a zbytek se z hluku vynořuje jako ploutev v Čelistech.
Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi. Navíc mi z intenzivní snahy prožít takhle silnou hudbu do špiček prstů lupne cosi pod lopatkou a bolí to i teď, kdy už jen snivě vzpomínám. Je to generační věc.
Dälek (us)
7. 6. 2022 Fuchs2, Praha
foto © su
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.