Petr Kalousek (Meeting Brno): Před všemi totalitními režimy je třeba stále dokola varovat

Trochu jiný festival? Meeting Brno sestává z diskusních fór s inspirativními hosty a množství uměleckých vystoupení, která rozvíjejí hlavní festivalové téma. První ročník se konal před třemi lety s podtitulem Ztracené / nalezené domovy, ten letošní nese motto Teď když máme, co jsme chtěli. Městská akce, které obsáhne různé prostory a s chutí se pouští do veřejného prostoru, není „jen“ o kultuře, ale o dobových kontextech, o důležitých názorech, o dialogu. Jeden takový jsme vedli s ředitelem festivalu Petrem Kalouskem. A byl to dobrý rozhovor.

Meeting Brno charakterizujete jako „multižánrový festival, který nabízí platformu pro setkání zástupců různých názorů, kultur a náboženství“. S přivřenýma očima si tohle může dát na štít každá druhá akce a může mít i pravdu. V čem je Meeting odlišný? Reflektujete historicko-politická témata do míry, která není obvyklá. Vyvíjí se tenhle důraz od roku 2016, kdy jste uspořádali první ročník?
Festival se věnuje každý rok zcela konkrétnímu tématu, které reflektuje historické události, a to vždy v souvislosti s aktuálním společenským děním. Děje se tak na pestré platformě pořadů žánrově velmi rozličných. Pořádáme diskuse, literární pořady, divadelní produkce, koncerty, taneční představení, filmové projekce, výstavy, workshopy, komentované procházky, pietní akce. Výjimečnost festivalu spatřuji právě v této žánrové šíři, která je ovšem propojena jasnou dramaturgií.

Historií Brna a jihomoravského regionu jsme se začali takto aktivně věnovat v roce 2015, kdy si Rada města Brna osvojila nápad na uspořádání tzv. Roku smíření. Mohli jsme tak pod tuto „značku” soustředit několik desítek akcí mnoha pořadatelů připomínajících 70. výročí konce 2. světové války a zároveň jsme připomněli historické události do té doby poněkud opomíjené. Zastupitelstvo města Brna se v přijaté Deklaraci smíření a společné budoucnosti jako první a zatím jediný politický orgán v republice vyjádřilo k poválečnému násilí páchanému na německojazyčném civilním obyvatelstvu. Z ohlasu Roku smíření vznikl v roce 2016 festival Meeting Brno.

Letošní ročník je uvozen mottem Teď když máme, co jsme chtěli. Navozuje témata boje za svobodu před rokem 89, odpovědnosti ve svobodném státě. Otázka je, co jsme chtěli před těmi třiceti lety, resp. co z toho zůstalo, co chtějí další generace, jestli má svoboda pro každého stejné parametry, stejnou kvalitu. Jak se měnil váš pohled na svobodu v průběhu třiceti let, tím spíš, že jste ročník 1980?
Máme všichni to štěstí, že žijeme ve svobodné zemi, a byť to zní jako klišé, není to vůbec tak samozřejmé, jak nám někdy může připadat. Aktuálně můžeme pozorovat v naší společnosti snahu konkrétních jednotlivců strhnout na sebe tak velkou moc, že se to se svobodou lidí může začít časem vylučovat. Nemalá část společnosti navíc má jakousi tendenci k tomu, co Němci nazývají „Ostalgie”, ke stesku po některých aspektech života za komunistického režimu. Tuto dobu jsem zažil jako dítě a samozřejmě jsem svobodu či nesvobodu vnímal adekvátně svému věku. Dotýkalo se mě to spíše drobnostmi, ale určitě jsem vnímal třeba to, že jsem část své rodiny žijící v zahraničí znal jen z fotek, a když tato „švýcarská teta” telefonovala, vždycky se dovolala až na podruhé, protože telefon byl odposloucháván. A taky si dobře pamatuji všeobecnou šeď a neútulnost veřejného prostoru, nízkou životní úroveň, prázdné regály, fronty v obchodech a škraloup na mléku ve školce. To poslední je samozřejmě nadsázka.

Nemyslím si, že na toto bychom měli v dobrém vzpomínat, právě naopak. Proto tuto dobu připomínáme a chceme ji přiblížit generaci, která si ji nepamatuje třeba ani z dětství, anebo lidem, kteří mají zcela přirozený sklon vše nedobré zapomínat. Před všemi totalitními režimy je třeba stále dokola co nejintenzivněji varovat, o což se snažíme mj. prostým popisem věcí a hlavně příběhů, které se zde odehrávaly. Mnohdy jsou to příběhy tragické nebo alespoň velmi neveselé, ale považujeme tuto práci za jedinou cestu k tomu, abychom podobné příběhy nemuseli v budoucnu prožít my nebo generace budoucí.

A pokud se ptáte na změnu mého pohledu na svobodu za uplynuvších 30 let, tak asi žádnou senzační odpověď nemám. V pubertě jsem měl starost o úplně jiné a „důležitější” věci než úvahy o svobodě, ale teď s odstupem času vnímám, že je to věc velmi potřebná. Proto si vážím všech, kteří se o naši současnou svobodu zasloužili. Taky ovšem vidím, co dokáže svoboda pojatá poněkud divoce, jak se tomu stalo v devadesátých letech. Neseme s sebou stále i dědictví této doby a je to taky důvod, proč jsem se začal v rámci možností aspoň trošku veřejně angažovat.

Divadlo Feste bude hrát Havlovu Anatomii nenávisti na Římském náměstí – chystáte více intervencí do veřejného prostoru? Co si od nich slibujete?
Živý, zajímavý a tím pádem fungující veřejný prostor je charakteristickým znakem živého a fungujícího města. Zajímavé dění v ulicích a na náměstích dělá město městem. Proto v rámci Meetingu Brno umísťujeme do veřejného prostoru vybrané produkce připomínající třeba méně známou, ale důležitou historii. Také na vhodných místech instalujeme výstavní expozice, které se tak stávají novým a netradičním místem k setkávání. Z toho vychází konečně i název celého festivalu.

V Anatomii nenávisti bude hrát i polský herec a dramatik Marcin Zarzeczny, který je v Brně na několikatýdenní rezidenci, ale nebude to jediný umělec, kterému jste nabídli takovou možnost. Čím je tohle prospěšné?
Rezidenční pobyty jsou osvědčenou součástí nejen festivalů, ale kulturního dění obecně. Mohou tak vznikat díla, která jsou jedinečná právě kombinací různých národností v tvůrčím týmu. A i takto prostřednictvím jednotlivců dochází ke vzájemnému lepšímu porozumění mezi lidmi z různých zemí. Možná to tak na první pohled nevypadá, podobně jako se zmiňovanou svobodou, ale je to velmi důležité pro celou společnost, kde se leckdo snaží vytěžit politický kapitál z upozorňování na nepřekonatelné rozdíly mezi lidmi, z vytváření nepřátel a následného příslibu ochrany před těmito ve skutečnosti neexistujícími nebezpečími. My se snažíme upozornit spíše na to, že i lidé vzájemně odlišní mohou spolupracovat a něco dokázat.

A ještě něco. Herečka Kristina Günther-Viewegh byla v Brně na takovém pobytu a teď se sem částečně přestěhovala, takže máme, nejen my, novou kamarádku a milou kolegyni. Stejně jako v kanceláři kolegyni Claudii z Itálie, která nám přijela pomoct s organizací festivalu. Funguje to skvěle a o to jde především.

Na kterou programovou položku se osobně těšíte nejvíc? Co je pro vás stežejní?
Těším se na interaktivní výstavu Brno osvobozené!?, která se bude konat v zajímavém podzemním prostoru na Moravském náměstí, kam není možnost se jindy podívat. Prostřednictvím sugestivního vyprávění pamětníků přiblíží expozice návštěvníkům konkrétní příběhy z Brna a okolí z let 1948–1989. A taky se těším na závěrečný koncert festivalu v neděli 9. června v Červeném kostele. Jednak bude velmi dobrý hudebně, takže srdečně zvu všechny čtenáře, a jednak to bude poslední akce a my po ní budeme mít volno.

Hrajete v orchestru Městského divadla, jste zastupitelem, řídíte festival… Dá se to všechno stihnout, dělat pořádně?
Když spolupracujete s šikovnými lidmi, tak dá. A toto štěstí mám a jsem za to náležitě vděčný.