Petr Vrba (Minimaraton elektronické hudby - Ostravské dny): Stačí jen trocha otevřenosti a zápalu

Jedna z nejvýraznějších postav tuzemské improvizační scény, která ji zároveň velkým krokem překračuje. Petr Vrba se činí zejména na trubku, ale taky na klarinet, syntezátory nebo diy elektroniku, stojí za jmény skupin a projektů jako Pražský improvizační orchestr, Poisonous Frequencies, The MoND nebo IQ+1, hrál se jmény typu Xavier Charles, Mazen Kerbaj, Axel Dörner, Isabelle Duthoit nebo Thomas Lehn. Na experimentální scéně působí i coby dramaturg, kurátor nebo pořadatel, vzpomeňme jeho působení v prostoru Školská 28 nebo od loňska i v rámci festivalu Alternativa. Letos se mimo jiné podílí i na programu Minimaratónu elektronické hudby v rámci ojedinělého festivalu Ostravské dny, který začíná už příští týden.

Minimaraton elektronické hudby, který kurátoruješ, je vměstnán do šesti hodin jediného dne. Jaké místo má v rámci Ostravských dnů? Jak vnímáš celé Ostravské dny?
Minimaraton má své, řekl bych, dnes již tradiční místo v dramaturgii festivalu, a podle mě poměrně podstatné, neb je to jedno z mála míst, kde se setkávají jak představitelé akademické hudby či vážnohudební skladatelé, tak noiseři a tvůrci z okraje jakékoli scény. Zhruba před deseti lety představitelé Ostravských dnů dostali nápad na něco takového jako maraton elektronické hudby a požádali Martina Klimeše se spolkem Bludný kámen, jestli by tuto ideu nezrealizovali. Martin se toho ujal, a to včetně produkčního a finančního zajištění. Sám jsem jich během předchozích ročníků zažil několik a pro mě to byl vždy skvělý zážitek, což ale platí i o několika dalších koncertech, které jsem na Ostravských dnech zažil. Tudíž za mě místo Minimaraton na tomto festivalu rozhodně má a možná je škoda, že některé jiné velkoformátové tzv. vážnohudební festivaly u nás nejsou tomuto typu hudby otevřenější, neboť takových platforem pro setkávání zde stále dost oddělených světů je poměrně málo. Ostravské dny považuji za velmi podstatný festival, který minimálně v České republice nemá příliš srovnání, a předpokládám, že pro skladatelskou obec, především té mladší generace je to absolutní vrchol.

Program Minimaratonu jsi dělal ve spolupráci právě s Bludným kamenem, což je opavský spolek, který se věnuje teď už experimentálnímu umění přes dvacet let. Proč zrovna s ním, jaké s nimi máš vazby?
Martin Klimeš, hybná to síla Bludnýho kamene, je podle mě asi vůbec nejdůležitější a nejúžasnější podporovatel experimentálního umění u nás, a když mě k letošnímu Minimaratonu, někdy před rokem pozval, nebylo o čem přemýšlet. Navíc mě s Martinem pojí i moje vůbec první návštěva Ostravských dnů, už si nepamatuji, který z ročníků to byl, kdy jsme se ještě neznali osobně a Martin nám (jestli se dobře pamatuju, jeli jsme s Michalem Zbořilem) zařídil ubytko v ateliéru Jiřího Šiguta, což byl zážitek sám o sobě. S Bludným kamenem ale spolupracujeme dlouhodobě, dříve třeba se Školskou, dneska s Mlokem, máme na kontě myslím pět ročníků putovního festivalu HearMe! a o něco déle tlačíme promotérský projekt Stará síť na novou hudbu.

Sedm koncertů v rámci Minimaratonu, to není mnoho. Vybrat pouhých sedm jmen, to muselo bolet, hodně představ nebo nápadů muselo spadnout pod stůl, nebo se pletu?
Počet koncertů není důležitý, nebo jinak, i čtyři koncerty mohou být hodně. Navíc mezi těmi sedmi jmény, jak říkáš, jsou tři skupiny, takže těch lidí, co vystoupí, bude čtrnáct. Jediné, čím jsem byl při stavbě programu limitován, byly finance, kterých na Minimaraton opravdu není moc, přestože se nám ještě povedlo sehnat nějaké drobné na cesty z Rakouska, Švýcarska a Norska. Všem účinkujícím platíme stejně, a to na poměry evropských standardů stejně málo. Takže to, co bolelo nejvíc, bylo vysvětlování některým hudebníkům, že i v rámci tak velkého festivalu, jakým Ostravské dny bezpochyby jsou, platíme takhle málo peněz. Těm, co přijíždí z větší dálky, jsem na to konto domluvil ještě menší koncert v Praze den před Minimaratonem, což u některých pomohlo k tomu, že nakonec přijedou.

Jinak to bylo snadné, věděl jsem, že i na poměrně malém prostoru sedmi koncertů budu chtít představit co nejširší pole možných přístupů k elektronické hudbě a že budu vycházet jak z mnou zažitých skvělých koncertů, tak budu otevřený i experimentům, které mohou někoho nudit. Takže ve finále během programu zazní magnetofonové pásky, gramofonové desky, digitální software, terénní nahrávky, amplifikované objekty, čistě akustický nástroj, u kterého snadno podlehneme představě, že posloucháme elektronicky manipulovaný zvuk apod. To, co spojuje všechny účinkující, je až zarputilost ve svých hledačských cestách, a to v tom nejlepším slova smyslu. Každý z nich je schopen zprostředkovat život proměňující, a tedy nezapomenutelný zážitek, ten, který přesahuje hranice hudby. Záleží jen na otevřenosti a schopnosti posluchače nechat se vtáhnout.

Hrál roli při stavbě programu Důl Michal, kde se Minimaraton odehraje? Znáš to tam?
Znám a hned na počátku jsem se Martina ptal, jestli by mohl Minimaraton být tam, a od prvotní představy našeho programu jsem s akusticky zajímavým prostorem počítal. Nicméně původně měl Minimaraton být, tak jako v předchozích ročnících, v Galerii výtvarného umění v Ostravě, což je hlavní financující subjekt Minimaratonu, ale nakonec se termín rekonstrukce GVUO překrývá s termínem festivalu, a Minimaraton se tak musel přesunout tam, kde jsme si přáli ho mít.

Je nějaká pražská obdoba podobného snažení? Jak vysvětlit mladému nebo neznalému posluchači, že nové, progresivní, avantgardní nebo hledačské je vlastně zcela normální?
Aktivity podobného druhu jako Minimaraton se dějí po celé republice, samozřejmě ne s takovýmto zaměřením, ale principiálně obdobné aktivity dělají na jihu Čech jako Noise Party, v Praze a jinde se dělají sluchátkové festivaly, jedno i vícedenní, sleepover koncerty à la Silent Night, co dělá Ondřej Lasák s Wimem Dehaenem pod hlavičkou Genot Centre, Hluková mysteria, co pořádá Martin Režný v Ostravě, zmiňovaný festival HearMe!, samozřejmě aktivity AVA v Brně a jinde a další. Vysvětlovat někomu, že to, co se hraje na komerčních stanicích, a zvukový bordel, co na tebe odevšad útočí, není zcela normální a že to, co dělají výše zmiňované kolektivy a jednotlivci, je zcela normální – co je na tom k vysvětlování? K tomu stačí jen trocha otevřenosti a zápalu nebo chuti k objevování, a to snad většina mladých má přirozeně. Zajímavých, objevných, klíčových, proměňujících akcí a aktivit se okolo nás děje dostatek, a když to není za rohem, stačí nelenit a vyjet dál. Jasně, samostatnou kapitolou by bylo celkové nastavení společnosti, výchovné instituce a celá pedagogika, ale to nechme jiným k debatování.

Hraješ, pořádáš, organizuješ, nahráváš… Skoro se zdráhám zeptat, co chystáš v následujících týdnech, tedy kromě toho, že máš na krku dramaturgii pražské Alternativy. Ale tam je už asi hotovo? Jaký bude letošní ročník?
V nejbližší době se těším na hraní s Jokem Lanzem, což je opravdu velký mistr v ovládání gramofonů, máme teď koncerty od Berlína přes Prahu, Moravu a Slezsko až po Vídeň, včetně nahrávání. S argentinským duem Ricarda Cometa jsme si po loňském setu na Noise Party domluvili minitour plus nahrávání u Ondřeje Ježka v Jámoru, k čemuž jsme s Vojtou Staňkem domluvili ještě premiérovou spolupráci vídeňského bubeníka Didiho Kerna s pardubickým dechařem Zdeňkem Závodným (na to se těším mocně). Na podzim vyjedeme na první miniturné s novým triem Banausoi (na kytaru hraje Ondrej Zajac, na bicí Václav Šafka) a v neposlední řadě připravujeme s Pražským improvizačním orchestrem (PIO) na podzim dva speciální koncerty, jeden s Burkhardem Beinsem, kdy připravíme k premiéře jednu jeho skladbu, a druhý s Jérômem Noetingerem v Malé dvoraně Veletržního paláce. Tam bude Jérôme se třemi nebo čtyřmi magnetofony značky Revox snímat a manipulovat v reálném čase zvuk PIO.

No a samozřejmě Alternativa, ale ta je skoro hotová. Ještě chybí doladit dvě jména, co jsou delší dobu v jednání, a je to komplet. Chtěli bychom letos minimálně udržet, v lepším případě ještě trochu posunout to, co se nám, myslím, povedlo vloni. Nemít festival "jen" jako přehlídku zajímavých koncertů, ale umožnit zajímavá setkání, nastartovat plodnou spolupráci, podpořit mladší generace hudebníků a hudebnic a samozřejmě při tom myslet na klimatickou krizi. Řekl bych, že už teď je jasné, že několik skvělých koncertních zážitků letošní Alternativa na přelomu října a listopadu přinese. Z těch tzv. legendárních mohu zmínit třeba Zoviet France a Księżyc, pro někoho jiného tohle splňuje Shackleton, pro dalšího manipulátor magnetofonových pásů Valerio Tricoli či hráč na Serge modular Thomas Ankersmit se svým novým programem, věnovaným průkopnické práci legendární výzkumnice zvuku Maryanne Amacher (1938-2009), a někdo bude s otevřenou hubou čučet na set gramofonistky JD Zazie či domácích RUiNU, Paregorika anebo Lebanon.