Pijn: Nejlepší z celého Česka je kafe v plechovce

S Pijn z Manchestru jsem se setkal chvíli po jejich koncertě na festivalu ArcTanGent. Tak akorát dost času, aby si kapela snědla svoji pizzu a vypila pivo a já strávil jejich atmosférický posthardcore, který byl rozhodně jedním z peprnějších zážitků celého fesťáku.

Před hodinou jste dohráli koncert, jak se cítíte?
JOE: Bylo to fakt dobrý, přijde mi surreálný, že jsme tu vůbec hráli. Když jsme začínali, tak jsme přesně tady chtěli skončit, a zvládli jsme to během jediného roku!

NICK: Největší publikum, pro které jsme hráli. A nejspíš pro který kdy hrát budeme, pokud se sem teda nevrátíme. Lidi to očividně bavilo a ani jsme neudělali moc chyb...

LUKE: Jen pár!

PADDY: Aspoň to je lidský.

LUKE: Přesně. Navíc je hezký, že nás sem pozvali, já bych sem totiž přijel tak jako tak.

Nedá mi to, musím se zeptat: co to jméno? Nezní teda moc britsky.
JOE: Je to holandsky a znamená to bolest. Google ti hned vyhodí nás, ale když to hledáš jinde, tak najdeš jenom obrázky zmrzačených lidí, samý rentgeny, zlámaný kosti, jehly... Ale v pohodě, vypadá to dobře a je zábavný poslouchat lidi, jak to zkouší vyslovit.

PADDY: Aby bylo jasno, vyslovuje se to [pyžn].

[pyžn]?
JOE: Ne ne ne, normálně [pájn]!

NICK: Jen si děláme legraci.

LUKE: Už jsme si zvykli, že to zní divně.

JOE: Furt se nás na to někdo ptá.

LUKE: Měli bychom si vymyslet lepší odpovědi.

PADDY: 'P' se nevyslovuje.

JOE: [yžn]

PADDY: Musíš ten začátek jakoby vdechnout.

Čím obskurnější, tím lepší?
JOE: Přesně. Aby to nešlo vygooglit.

NICK: Jména jako Red Hot Chilli Peppers jsou trapný.

Jo, to je moc jednoduchý. Každopádně mi přijde, že k vašemu zvuku se to jméno hodí. Kde se vůbec berete?
JOE: Já a Nick jsme měli blackened hardcore kapelu, samý podladěný kytary a sypačky. Taky jsem hrál s kapelou, kde jeden song trval 25 minut, bylo to úplně děsný, ale bavilo mě vylízt na pódium, říct "Tohle bude naše poslední písnička" a hrát půl hodiny v kuse. Luke je přes prog, funky a indie a Paddy hraje ve folkovém duu...

NICK: Taky hraju se svojí noiserockovou bandou!

JOE: Prostě to všechno smícháme dohromady a ono z toho něco vypadne.

Krom jména jsem taky nemohl přehlédnout, na co Paddy hraje. Co to je za nástroj?
PADDY: Lapsteel. Dobrá tak k havajským vypalovačkám. Jak se jmenoval ten týpek z Twin Peaks?

NICK: Který?

PADDY: Ten slizoun v havajský košili, psychiatr. Ten takovou hudbu poslouchal. Taky na to lidi hrajou folk nebo bluegrass a David Gilmour ji občas používá.

LUKE: To jsem si myslel celou dobu, že nám tu z toho děláš Pink Floyd.

PADDY: Na Pink Floyd teda fakt nemám. Vlastně na to hraju skoro omylem, umím i na normální kytaru, ale kytaristů je spousta a je snazší se uchytit s lapsteelem.

JOE: Naše pravidlo je jen jedna kytara. Rozhodně jich neplánujeme víc, stačí jedna a k tomu divný nástroje. Prostě nechceme být kytarovka, raději něco zajímavého.

PADDY: Ona to ale vlastně kytara je.

LUKE: To jsou housle taky, jen malinká. A cello je zas obrovská kytara.

PADDY: Pak je kytara ale i virbl.

NICK: Akorát není ze dřeva.

LUKE: Občas jo.

Taky jsem koukal na vaše pedalboardy, můžete něco vypíchnout?
PADDY: Já mám strašně moc reverbů. Pak taky delay a několik octaverů, protože lapsteel hraje dost vysoko.

JOE: Na pedály jsem vysazený spíš já. Používám několik různě zřetězených delayů, takže na to můžu jen šlápnout a hrát donekonečna drone. Občas to nechám hučet a dám si pauzu.

LUKE: Jo, Joe je z nás nejhlasitější.

Jaký to je, když jsou všichni na stagi strašně drsný, hází hlavou a řežou do nástrojů a ty si vsedě brnkáš?
PADDY: Je to děsný. Problém je, že když se do toho opřu, tak vypadám, jako když jsem si před koncertem zapomněl skočit na záchod.

LUKE: Můžeš se agresivně kývat dopředu a dozadu.

JOE: V houpacím křesle!

PADDY: Jo, napíšem si houpací křeslo do rideru.

LUKE: Minulý týden jsi v Ostravě hrál na obří ruce.

JOE: Jo, hráli jsme v čajovně, ve které se sedělo na obřích dlaních, a tak jsme jednu dotáhli na pódium.

PADDY: Taky jsem jednou hrál na hromadě pneumatik od traktoru. To bylo v Chorvatsku.

NICK: Paddy machruje na všemožných trůnech.

Všiml jsme si, že máte na prodej kazetu, o co jde?
JOE: Exkluzivně k dostání jen na ArcTanGentu!

LUKE: Takže teď čtenáři ví, že ji už neseženou.

JOE: Asi bych se měl jít podívat, jak se prodává.

PADDY: A rovnou si koupit jednu pro sebe.

JOE: Až tohle budete číst, tak se vraťte do minulosti, najděte nás a kupte si jich spoustu!

PADDY: Vlastně o nic nejde, jen vynalézt stroj času.

Pokud vím, tak jde o živák. Chystáte desku?
PADDY: No z našeho EP jsme dneska hráli jen jeden song...

LUKE: Ale měl osm minut!

JOE: Pracujeme na albu, ale jelikož EP má jen dvacet minut, tak bychom chtěli něco fakt dlouhýho.

PADDY: Dvě písničky, dohromady hodinu a půl.

To zní slibně. Něco závěrem?
JOE: Díky, že jsme si mohli zahrát na Fluffu, bylo to super. Zrovna jsme dojeli třítýdenní tour po Evropě a nejlepší koncerty byly rozhodně u vás.

NICK: Nejlepší z celého Česka je to kafe v plechovce, Mr. Brown.

LUKE: A co to zkvašený zelí?

PADDY: To bylo fakt hnusný. Jediné, co bych na České republice změnil.

Asi nevim, o čem mluvíte...
PADDY: Až tohle budete číst, kupte si džus z kvašeného zelí, je to taková malá bílá lahvička, natočte se, až to budete pít, a pošlete nám, jak vám to chutná.