Shaqualyck | Články / Reporty | 24.10.2015
Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Listí žloutne, obloha roní mraky slz a z chuchvalců plíživé mlhy vystupují kradmé zvuky jímavého klavíru. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu. Poppy Ackroyd a Carlos Cipa aneb Subtilní rusovláska s typickým drdůlkem po boku okatého sympaťáka, jemuž na tváři hraje potutelný úsměv, který ne a ne zmizet. Oba by z fleku zapadli mezi frekventanty nedaleké fildy a za zdejším křídlem byli jako doma. „It´s great to be back in Olomouc, at this wonderful venue.“ Zlatá slova, stylovější svatostánek nenajdete široko daleko. Zatímco jiné kluby pracují víceméně se stabilní klientelou, tady je subkulturní složení publika při každém koncertě velkou neznámou, nemluvě o věkovém rozptylu a národnostním složení. Hudba spojuje, ne, že ne a dvojnásob to platí o libozvučných instrumentálkách, které ve středu večer předvedla v hanácké metropoli dvojice vyslanců kultovní stáje Denovali Records.
Jako první usedl ke klavíru mladý Mnichovan. Zpočátku sice sváděl tak trochu trapný souboj se zvuky kávovaru a švitořivého osazenstva na baru, naštěstí všichni rychle pochopili, že tenhle set bude jen pro pozorné posluchače schopné absolutního soustředění. Prostor vyplnilo napjaté ticho prodchnuté smělejšími potomky prvních opatrných tónů. Cipa nikam nespěchá, nekoketuje s lacinými refrény, melodii nachává rozvíjet dlouhé minuty. Zatáčí, zpomaluje, skvěle pracuje s hlasitostí. Ke každé optimističtější kompozici z právé části klaviatury nechává zaznít posmutnělou odpověď z té levé. Těžko byste pro sychravý říjnový večer našli příhodnější podkres než baladickou And Gently Drops The Rain z jeho čerstvé desky All Your Life You Walk. Rozsah každé z kláves využívá plně koncentrovaný virtuoz na maximum, jednu hladí, druhou trestá, záhy vymrští levačku do útrob antracitově černého nástroje a stává se odhodlaným lovcem zvuků, kterého se zatajeným dechem fixují oči celého sálu. Takhle zní nová klasika.
Chvíli na to se v hebkém světle zjevila na pódiu něžná víla neurčitého věku a distingovaných rysů – Poppy Ackroyd, půvabná kráska, všem dobře známá z populárního nu-jazzového tělesa Hidden Orchestra. Její vlastní hudba zvěčněná doposud na deskách Escapement a letošní Feathers je v porovnání s tvorbou domovské kapely výrazně jemnější. Těžiště představuje melancholický klavír, nápaditě posílený o elegantní zvuky moderních houslí, které navíc přemýšlivá čarodějka pravidelně protahuje mašinkami, smyčkuje a přetváří tak řadu z nich v roztodivné doprovodné perkuse. Rytmika se nikam netlačí, ze závětří vše jistí, aby v pravý čas zlehka zakolísala. Experimentální elektronika jako logická nadstavba analogové tradice.
Výsledná koláž je křehká, prchavá. Přesto, anebo právě proto (sic!) nesmírně působivá a barevná jak listy stromů evokujících promělivou poetiku podzimní krajiny, s jejíž symbolikou hudba Poppy Ackroyd přirozeně souzní. Pro jednoho depka, pro druhého očistný rituál s těžko popsatelnou atmosférou. Podmanivost ambientních skladeb s precizně vystavěnou strukturou navíc umocnily tematické projekce, kouzlo okamžiku bylo kompletní. Trefit se s podobnou jistotou do míst přesně mezi úsměvem a slzou dojetí, to chce víc než jen talent a léta dřiny, je v tom něco zvláštního, šestý smysl, kterým jsou nadáni jen ti výjimeční.
Poppy Ackroyd + Carlos Cipa
21.10.2015, Jazz Tibet Club, Olomouc
Foto © žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.