Filip Hastík | Články / Reporty | 08.07.2023
Po pár hodinách v posteli snídám a vracím se do kinosálu C, který se pro mě stává karlovarským obývákem. Až na pár výjimek tu vidím všechny projekce a konkrétně ve čtvrtek tam trávím osm a půl hodiny čistého času. Místy na hraně polospánku, kterému ale nepodlehnu díky sebekázni, energeťáku a především kvalitě všech tří filmů s průměrnou stopáží kolem tří hodin.
Začínám hravým snímkem jedné z nejzručnějších současných režisérek Alice Rohrwacher Chiméra. Jak se psalo již v průběhu Cannes, festival uvedl dva filmy o mrzutém vykradači hrobek a ten, který z nich stojí za zmínku, není Indiana Jones. Rohrwacher svým poetickým vyprávěním balancuje mezi minulostí a současností, fantazií a realitou. Když mi zrovna úsměv na tváři nekouzlí postavy a jejich příběh, jsou to formální vyhrávky režisérky, které vždy mají svůj význam a nesklouzávají k předvádivé okázalosti. Film s výjimečným potenciálem pobavit a dojmout jak mainstreamového diváka, tak cinefila. Už teď se těším, až si na něj zajdu do kina (do české distribuce jej uvede Aerofilms).
Během patnáctiminutové pauzy toho kromě opláchnutí obličeje a pár kolonádových oplatků víc nestíhám. Nuri Bilge Ceylan nás vzápětí bere na dlouhý výlet do zasněžené rurální Anatolie nazvaný Unavená naděje. Organizátoři projekce tematicky nastaví klimatizaci v sále na pocitových šestnáct stupňů Celsia a podaří se jim tak (i přes absenci 3D snímků na festivalu) jeden rozměr navíc přidat. Nemůžu nezmínit skutečnost, jak bravurně je celý epos nasnímaný. Širokoúhlé záběry zasněžených hor kontrastují s čajem prohřátými interiéry, ve kterých žijí lidé prostí a komplikovaní zároveň. Uvěřitelnosti budovaného světa přidávají série fotoportrétů bezešvě vpravené do děje jako záliba hlavní postavy či výskyt zdánlivě důležitých postav, jejichž příběhy se s tím hlavním několikrát potkají, ale nikdy se zcela neprotnou a nezakončí.
S delší pauzou přichází chvíle doplnit energii a nadechnout se, což se venku skrz davy a vedro příliš nedaří, utíkám se proto schovat zpět do útrob Thermalu, kde nalézám útočiště Uvnitř žluté kukly. Snová pouť na vietnamský venkov, do vlastních vzpomínek a za nalezením spirituality je silným debutem režiséra Thiena Ana Phama, která navazuje na tradici mistrů asijské slow cinema, jako jsou Gan Bi a především Apichatpong Weerasethakul. Po vynikajícím úvodu ztrácí film v prostřední části trochu dech a nastupuje moje únava. Cestuji s protagonistou bahnitými poli na skútru za krejčím pohřebních rób ve stavu méně než bdělém, ale závěr vše vrací do uhrančivě mystických a zastřených kolejí. Tady v budoucnu čekám velké věci.
Den B jako banger zakončuji Netvorem. Hirokazu Koreeda nahlíží svůj humanistický příběh rašómonovským stylem různých perspektiv jedné události, ve které se potkává horor s rodinným dramatem a sociální kritikou. Divácky vstřícný snímek táhne dolů zdlouhavost některých perspektiv a přímočarý atak na emoce vyhnaný ad absurdum finální scénou, kterou podporuje jedna z posledních kompozic Rjúičiho Sakamota, jemuž je film věnován.
V pátek zvolním tempo, říkám si při pohledu na rozpis s kratšími projekcemi a delšími pauzami. Jenže potřebuji udělat pár rezervací na sobotní projekce a ty se dělají den dopředu v sedm ráno přes mobilní aplikaci. Takže budík na 6:50 a pak už se stejně nevyplatí jít spát, protože o půl deváté začíná v obýváku (kinosál C) nový Kaurismäki. Nordická romance z prostředí dělnické třídy funguje jako společenský komentář současného směřování Finska od sociálního státu k neoliberálnímu kapitalismu oslabujícího práva zaměstnanců, chudých lidí a migrantů. Film svým pojetím a estetikou navazuje na předchozí režisérova díla – pastelové barvy, odkazy na filmovou historii a pečlivě vysušený humor. Když se při odchodu z kina postavy dohadují, jestli jim zhlédnutý Jarmuschův komediální zombie horor Mrtví neumírají připomněl spíše Bressonův Deník venkovského faráře, nebo Godardovu Bandu pro sebe, směje se celý sál.
S očekáváním nejlepších devíti minut festivalu vyrážím do Husovky na pásmo krátkých filmů sekce Imagina, které zakončují Dcery ohně Pedra Costy. Předtím v rámci kontinuální projekce musím vidět pět jiných kraťasů, od nichž nic nečekám a bohužel také moc nedostávám. Co také nečekám, a naopak dostávám plnými hrstmi, je extrémně rušivé osazenstvo divadla.
Když konečně začne Costa, je to jako zjevení. Většina diváků záhy opouští sál a já si tak můžu užít projekci audio-vizuálního pokladu portugalského auteura – lament tří sester ve split-screenu nad opuštěním rodných Kapverd před výbuchem vulkánu. Film, který potřebuji nutně vidět znovu, ale který se do žádného kina v česku s jistotou nepodívá.
Následný dokument z prostředí mexického vnitrozemí Echo je nositelem ceny z letošního Berlinale a sleduje život velké rodiny, kde ústřední roli hrají děti a ponor do nekonečných scenérií latinsko-americké krajiny. Já se však na něj nedokážu plně naladit ani v opětovně nalezeném klidu obýváku (C).
V rozhodování mezi Club Zero Jessicy Hausner a Uměním jíst a milovat Trana Anha Hunga vítězí druhý jmenovaný, především kvůli možnosti navštívit poprvé Velký sál Thermalu. Ten je bezesporu ohromující, stejně tak jako jeho obří zakřivené plátno a masivní ozvučení. Obojího využívá food-porn romance z Francie na maximum. První půlhodina filmu je taktilní koncert kulinářského umění, během kterého sotva padne slovo. Ve zbytku filmu se toho moc nezmění a pořád tak jde hlavně o romantizovanou představu kuchařského života v 19. století, kde odhadem polovina záběrů vznikla během zlaté hodiny a žádná z objevivších se postav nemá jinou charakterovou vlastnost, než je nezměrná láska k jídlu a lidem.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.