Ivana Sváčková | Články / Reporty | 09.08.2017
Beseda. Jedno z nejskloňovanějších slov od půlky loňského srpna, od níž se mi ještě v rohu pokoje válí nerozbalená karimatka a spacák... Ve vlaku se snažím z kamarádů vylomit, na koho se letos nejvíc těší, s úsměvem mlčí. O Besedě bylo rozhodnuto už mnohem dřív, než se na internetu objevil line-up. S pohledem do utíkajících kopců pak jeden nakonec říká, že „asi na tu švédskou divoženku“. Budiž. Polední vedro přináší zklamání, že potok za kempem už není potokem, ale jen vyschlým korytem s jedním bahenním bazénkem, a štrádujeme si to do areálu.
PÁTEK
Lidi se pozvolna trousí dovnitř, co třetí tvář patří kámošovi anebo aspoň kámošovi kámoše. Teorie, že spojkou přes maximálně pět lidí se na světě dostanete ke komukoli, funguje v Tasově už pěknou řádku let. Pozdní odpoledne startuje hudební program. Hned zkraje těší kytarovky Ette Enaka a vzápětí Beps´n´Johnnies, jejichž garážové ladění plní prostor před hlavní stagí. Do hlavy se dere srovnání s loňským koncertem v blanenském Muzikografu, který svou intimitou sedl partě trochu lépe. Věčné téma kluby versus festivaly. První dilema přichází s kolizí koncertů Katarzie a Dné. Málokteré texty mají takovou údernost a spád jako ty od Katarzie, tudíž křehkou elektroniku nechávám na jindy. Člověk si až říká, že kdyby Douglas Adams znal tuhle charizmatickou Slovenku, na otázku po smyslu života a vůbec neodpoví dvojciferným číslem, ale jakoukoli náhodně vybranou slokou, a všichni mu to rázem zbaští. Dokonalá ilúzia lásky.
Poprvé mám tu čest zakusit snad největší senzaci na české scéně a jméno výrazně vyčnívající mezi letošními zástupci alternativního rocku. Napadá-li vás Tomáš Palucha, napadá vás správně. Jediné postesknutí patří faktu, že koncert netrvá déle. Plátno za jesenickými Priessnitz prokrvuje černobílá projekce a svět nad Topolovým hájkem se zhasíná a odívá do laskavého hlasu Jaromíra 99. Na chvíli se zastavit, nabrat dech a nechat se unést sílou češtiny. Tklivé, ale energické. Zkracujeme koncert na polovinu a míříme do obyvákového šapitó na Role. Sedící publikum je prošpikované hrstkou tanečníků, kteří do sebe narážejí jako atomy. Parádní indie záležitost připomínající třeba DIIV.
Než se čas naplní, ukrajujeme po kousku z Čestmírovy legendární ořechovky, autenticky hodnocené jako super cajk. Moderátoři z hlavní stage lákají na největší zážitek letošního ročníku, tedy finské K-X-P, kteří svižně dokazují, že Beseda není o bigbítu. Dobrá hodinka plná stroboskopů, gradujících tendencí a build-upů láme těla vejpůl a prohýbá je k zemi. „Techno na Besedě, tak to mě poser,“ směje se spokojeně kamarád. Roztančenou štafetu přebírají jednu hodinu po půlnoci brněnští 1flfsoap, k nimž se volně přidávají i Killiekrankie a Francois Svalis a společně kroutí intenzivní krautrockovou elektroniku s dominantním kopákem. Velký dobrý.
fotogalerie z festivalu hledejte tady i tu
SOBOTA
Palčivé vedro nás vyhání ze stanu pekelně brzo, a tak uleháme do trávy na hrázi a dospáváme, co se dá. Přílivové šumění topolového listí ve větru se volně prolíná s křehkým vokálem Agu. Dobré ráno, besedníci, sobota je tu. V areálu je už živo jako v mraveništi, organizátoři hlásí vyprodáno − asi nejhezčí dárek, jaký může k pětadvaceti letům festivalové existence být. V noci se ale prý kradlo, zmizely prázdné krosny a spacáky aneb jak pár lidem znepříjemnit víkend a nemít z toho prakticky nic.
Matéčko už došlo, takže přistupujeme k plánu B a dunivé časochvění Kochlea prolíváme ledovou sprchou na fotbalovém hřišti. Břitkému restartu sekunduje podmanivě repetitivní kytara z dílny India, jednoho z mnoha projektů Tomáše Kopáčka, který se před měsícem objevil i na line-upu Creepy Teepee, avšak pod hlavičkou elektronického projektu Tempelhof. Pulsující země pode mnou a modré nebe nade mnou. Z gastro vábení od stánku Tří ocásků nás vytrhuje zvědavost na mladičkou Zagami Jericho, jíž nejvíc ublížilo brzké zařazení v programu. Synthpopové elektro by vyznělo lépe v přítmí noci, naopak tahavé love songy Lazer Vikinga po půlnoci by slunnému odpoledni sedly jako prdel na hrnec. Nevadí. Jak sama Zagami říká, díky za good vibes a tak.
K dalšímu zastavení láká až Ospalý Pohyb. Vyzrálejší publikum pod plachtami šapitó medituje a s lehkostí přitakává kolíbavým melodiím slovenské čtveřice, vítejte na okružní jízdě vesmírem. Harmonogram je neúprosný a do křížku staví má největší očekávání – Fiordmoss a Annu von Hausswolff, a tak nezbývá než rozporcovat čas. Éterické ozvěny z ulic Prahy a Berlína vibrují kruhovým stanem, jenž se za zvuku úderné Madstone pomalu probírá k životu. Při svižném přesunu za stropem letošního ročníku hlavou probleskne fakt, že poměrně velké procento letošních interpretů tvoří ženy. Někdo by řekl, že je to jasná věc, ale zkuste mrknout na plakáty skutečně velkých festivalů, padesát na padesát to zdaleka nebude. Dřív než to mozek pobere, stojím tváří v tvář drobné Švédce, jejíž hlas dosahuje omamných výšin. Plejáda dronového burácení a experimentálních kytar vytváří zvukový orkán, jedinečný živočišný druh, o kterém kolují báje a mýty. Masochisticky přistupuji k epicentru, zatímco zvolna řídnoucí publikum tvrdošíjné lomcování sleduje radši s odstupem. Netřeba mít mu to za zlé, tohle by skolilo i medvěda.
Postupem večera nabírá dění na dvou stagích zpoždění. Skvěle tvarované kytary Acute Dose rozviřují prach pod kopyty brněnského base campu. Co dál? Bezesporu nejzábavnější jsou Midi Lidi. Je tam všechno – robotické pohyby pánví, hopsavé rytmy, emoční bordýlek, barvičková projekce i mrazivý monolog, ovšem klid, Tasov není Twin Peaks a Midi Lidi jsou tím, čím se zdají být. Beseda je už zase tatam. Abstraktní elektronický live set polských démonů RSS Boys uzavírá veselku v Topolovém hájku.
Beseda u Bigbítu
4. – 5. 8. 2017 Tasov u Veselí nad Moravou
foto © Karolína Tomečková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.