Ponk: Nenechali jsme nic náhodě

Trio Ponk patří v současnosti k nejúspěšnějším českým kapelám na poli worldmusic. Svým moderním pojetím folklóru (tzv. postfolklóru),nejen že zaujali porotu hudební ceny Anděl, ale také Sedm samurajů, porotu mezinárodního hudebního veletrhu a showcase WOMEX. O úspěchu, o tom, co za ním stojí, o vztazích v kapele, ale i tom, jak se přepravuje cimbál, odpovídali všichni tři: kotrabasista Jakub Nožička (JN), houslista Michal Krystýnek (MK) a cimbalista Eduard Tomaštík (ET).

Už teď je vidět, že tenhle rok je pro Ponk přelomový. Získali jste Anděla, na mezinárodním showcase festivalu Czech Music Crossroads v Ostravě jste obsadili druhé místo, byli jste vybráni na WOMEX. Jak to všechno hodnotíte?
JN: Je to mazec. Třeba s tím Womexem, tam jsme posílali přihlášku poslední možný den, a to čistě proto, že jsme si to chtěli zkusit. Vyplnili jsme všechny náležitosti, abychom někdy v budoucnu byli připravení, když do toho půjdeme naostro… No a pak přišel email se slovy: „Congratulation, you made it!“

MK: Je to všechno krásné, ale my musíme zůstat skromní, jak říká Vlastimil Brodský ve Světácích. Všechna sláva polní tráva, ale samozřejmě potěší, a mě osobně dost, když vám člověk z druhého konce světa v komentáři na vaše vystoupení poukáže na věci, o kterých jste jenom tajně doufali, že si jich někdo všimne…

ET: Já osobně jsem z toho dost zklamaný. Čekal jsem, že to nabere trochu rychlejší obrátky. Ale co se dá dělat, je to tak, jak to je. Nadřeli jsme se s tím fakt dost na to, jak se teď brodíme trním. Já, jako nejstarší hudební harcovník v kapele, jsem počítal s obrovským mediálním efektem. No, člověk míní, Pán Bůh mění.

Všichni tři působíte jako silné osobnosti, jak spolu vycházíte lidsky? Panuje v kapele demokracie?
JN: Musí, protože nemáme žádného šéfa. Každý z nás je dobrý v něčem jiném a myslím, že se skvěle doplňujeme. Ať už hudebně či ve věcech okolo.

MK: Kuba, jako zástupce mladé generace v našem ansámblu, je samozřejmě ještě pořád naivní demokrat a myslí si, že věci jdou tak nějak samy. Demokracie v tomto ohledu samozřejmě fungovat nemůže. Ale je fakt, že zatím jsme se vždycky domluvili a lidsky to sedí velmi dobře, řekl bych nadstandardně dobře. Role šéfa se projeví v okamžiku komplikace.

ET: Nebýt mě, milovníka dobrého moku a tudíž pohody, už se to rozpadlo dávno...

JN: Tak jsme se zase nedohodli (smích)

MK: Já jsem se dohodl. O šéfovi mám jasno od začátku.

Jaký je váš vztah k Brnu a k Moravě vůbec?
MK: Naprosto pozitivní a myslím, že teď nemluvím jenom za sebe. I když Kuba by se určitě rád viděl aspoň v Novém Yorku. Ale my, starší šohajé, jako já a Eda, milujeme tu pohodičku a uvolněnost Brna, které nás v Brně perfektně inspirují.

ET: To mohu potvrdit. Já jsem taky chtěl být, kdo ví kde, a kdo ví s kým, prostě jednou jsme tady a je potřeba se s tím vyrovnat.

MK: Čoveče, toto tesat do kamene. Krásně řečeno. Krásně.

JN: Za mě už asi odpověděli kluci, i když nepravdivě. Ale aspoň o tom nemusím přemýšlet.

Pomohla vám k něčemu hudební cena Anděl? Máte třeba více nabídek k hraní? Nebo naopak uškodila?
JN: Cena nám hodně pomohla. Dodala větší váhu tomu, co děláme. Už tolik nemusíme obhajovat, že to naše snažení za něco stojí, protože ten hrál tam, ten studoval tamto…

ET: Že existuje nějaká cena Anděla, jsem do té doby, než jsme ji získali, nevěděl. Na škole nás nic takového neučili. Ale potěšilo mě to.

JN: Eda ji dokonce ani nepřebíral, protože zrovna dirigoval nějaký orchestr v Brně.

MK: No, je fakt, že se toho na Akademii v tomto ohledu opravdu moc nenaučil. Ale teď tu sošku nedá z ruky a pořád zkouší, jestli na to někde nedostane slevu na pivo.

Jak na vaše úspěchy reagují folkloristé? Setkáváte se s negativními reakcemi? Kritikou? Závistí?
JN: Čím dál tím méně.

MK: To zní, jakoby na naše úspěchy reagovali čím dál méně. Já jsem žádné vyloženě negativní reakce nezaznamenal.

ET: Přijde mi, že právě folkloristé nám naše úspěchy přejí víc a víc. Snad právě proto, že už nás ani neberou do svých řad. Nedávno mi to potvrdil Laďa Tarabus z Klobúk.

JN: Jo, mně dřív volalo několik cimbálovek týdně, ať s nimi jdu hrát na košt, svatbu, vinobraní… Ale postupně volat přestali. Vlastně přestali zcela. Tož už asi nejsu ani folklorista. MK: Mně nikdo nevolal ani předtím.

Máte nesmírně promakaný vizuál kapely. Máte zajímavý obal desky, na Czech Music Crossroads jste měli projekci, v podobném duchu. Kdo za tím stojí?
JN: Za veškerou naší grafikou stojí Peťa Pohlová, aka Pola Puk-Puk. Znali jsme se z dřívějška a mně se ukrutně líbilo, jak ve své práci kombinuje různé krojované šohajíčky s pixelovou grafikou, přišlo mi, že je to přesně to, co děláme s Ponkem, tak jsme ji oslovili a naše spolupráce od té doby trvá. Pola je taky skvělá VJka, proto jsme společně chtěli prozkoumat i tato zákoutí. Její rukopis hodně ovlivnila tvorba grafiky a VJingu pro psytrancové akce Bassta Fidli, které mají vizuál opravdu hypnotický. A my máme prostě tu mezižánrovost rádi.

ET. Nutno říct, že duchovním otcem našeho designu je Michal a vůbec jakýchkoli nápadů stran vizuálu. Peťa celou věc dotáhla k dokonalosti a budiž za to blahořečena, ale Michal oplývá nepochybně schopností mít prapůvodní vize.

JN: Michal oplývá spoustou schopností, škoda, že je shnilý, jak veš (smích).

MK: No, to nemohu vyvrátit a ani to nepopírám. Já teda spíš vytvářím ty ideje, jak správně pochopila třetina našeho seskupení.

Jak moc je podle vás důležitá vizuální stránka kapely?
JN: Moc. Strašně moc! Protože kapela už dávno není jen o hudbě samotné. Je to spousta oborů dohromady, a protože věci rádi děláme naplno, nechceme zanedbat žádnou součást tohoto soukolí. Proto tak intenzivně řešíme grafiku, s Polou jsme v kontaktu víceméně neustále, proto tolik řešíme fotografy, kameramany, web, proto jsme se zhruba před rokem dohodli s Honzou Bednářem, který se stal naším dvorním zvukařem. I když je ta rozkročenost hudebního snažení občas dost náročná, baví nás ta parta lidí napříč obory, která táhne za jeden provaz.

MK: Je to ale taky dost náročné zejména pro nás s doktorem Tomaštíkem, protože musíme být štíhlí a krásní, což se samozřejmě tady inženýra Nožičky netýká.

Letos jste si zahráli na mezinárodní showcase festivalu Czech Music Crossroads, kde jste získali druhé místo u odborné poroty i u veřejnosti. Čím si myslíte, že jste nejvíce zaujali?
JN: Pravděpodobně tím, že jsme nenechali nic náhodě. Dlouho dopředu jsme vyvíjeli projekci přímo pro tuto příležitost, hodně jsme cvičili, dělali jsme si zkoušky jenom na vokály, připravovali podklady k propagaci…

MK: Já osobně jsem například moc necvičil z toho prostého důvodu, aby to moje vrzání bylo co nejautentičtější, co nejpostfolklornější a soustředil jsem se hlavně na tu vizuální stránku, kterou jsem nakonec nepochybně porotu i diváky okouzlil nejvíc.

ET: Já jsem určitě zaujal svojí hrou. Byl jsem připraven.

MK: Jako vždy. To ses naučil na Akademii.

Jako jedna z mála českých kapel, jste si hudební konferenci Crossroads i „odseděli“. V čem pro vás byla tato akce přínosná?
JN: Odseděli, to zní, jako by to bylo za trest (smích). Nás ta akce hodně baví. Je to úžasná příležitost, jak potkat odborníky z celého světa. V mnohém nás obohatily jejich názory a jejich ochota pomoci, byla až neuvěřitelná. Rád vzpomínám na naši vůbec první schůzku na Crossroads, bylo to loni s Johannesem Theurerem, zakladatelem celoevropského žebříčku world music. V průběhu naší desetiminutové schůzky s námi (mimo konzultace našeho směřování) stihl udělat rozhovor do svého rádiového pořadu a sám se nabídl, že pokud máme s sebou dostatek desek, je v Ostravě autem a rád je do Berlína vezme, ať nemusíme platit za poštovné. (Pokud se kapela uchází o účast v této hitparádě, musí poslat 48 kusů desek). A podobně to bylo i s ostatními. Když nabyli dojmu, že to myslíte vážně, byli velmi nápomocní.

MK: Tady naprosto vážně a bez opiček absolutní souhlas.

Doporučili byste ji i dalším muzikantům?
JN: Pokud je zajímají nové podněty, tak na co čekají? Pokud ví všechno nejlíp sami, pak je to pro ně zbytečné.

MK: Jak Kuba už říkal, kapela není jenom o hraní. Pokud něco myslím vážně, tak udělám všecko pro to, aby to dopadlo co nejlíp. A to, že se vám na Crossroads nabídne tolik lidí pomoct, respektive jenom čekají, až si o tu pomoc řeknete, je prostě skvělé. A pro nás v podstatě není možné toho nevyužít.

Přinesla vám účast na Crossroads nějaké zahraniční nabídky?
JN: Ano. Několik. Některé jsou v jednání, jiné jsou už jisté, ale ty prozatím nemůžeme zveřejnit.

Na Crossroads jste se potkali s americkou zpěvačkou Julii Ulehlou a jejím manželem, arménským kytaristou Aramem Bajakianem. Zdá se, že jste si svým originálním pojetím folkloru padli do oka …
JN: Oni za námi přišli na Crossroads, že nás slyšeli v rádiu v Americe a že se o Ponku na konferenci mluvilo, tak jsme se dali do řeči a zjistili, že jsou na prázdniny v Brně a že bydlí asi dvě minuty od nás. Tak jsme se domluvili na pivo, což se několikrát realizovalo.

MK: To ale spíš vzniklo tak, že oni nestihli na Crossroads povečeřet a my jsme si díky mým vyjednávacím schopnostem právě dopřávali druhou večeři, o kterou jsme se s nimi rádi podělili. Já s Kubou už jsme stejně nemohli. Ale dál už je to tak, jak říká Kuba.

Jak vznikl nápad na společný koncert? A plánujete nějakou další spolupráci?
JN: Byla to docela rychlovka. U piva jsme si řekli, že si spolu zahrajem, kamarád Pepa nám půjčil klub Rusty Nail a za pár dnů se koncert konal. Další spolupráce aktuálně není v plánu, protože každá kapela má trochu jinou cestu (a taky žije na jiném světadíle), ale docela jsme si sedli, takže na pivo si spolu při nejbližší příležitosti určitě zajdeme!

Byli jste vybráni k účasti na mezinárodním hudebním veletrhu WOMEX, považujete to za úspěch?
JN: Dá se to za úspěch nepovažovat?

ET: Že existuje nějaký WOMEX jsem do té doby, než jsme se tam dostali, nevěděl. Na škole nás nic takového neučili. Ale potěšilo mě to.

MK: Myslím, že nazrál čas, abys začal na té Akademii vyučovat.

Jak se připravujete?
JN: Spíše jsou to přípravy organizačního typu - řešení ubytování, dopravy, financí, výroba propagačních materiálů a komunikace s Womexem, která probíhá několikrát týdně. Co se týká hudby, tak pracujeme spíše na materiálu na novou desku.

ET: Zde musím souhlasit s Kubou, že je s tím strašně moc vyřizování a já bych mu byl rád pravou rukou.

JN: Za odměnu dostaneš nejaké úkoly navíc.

Jak se přepravuje cimbál?
JN: Těžce a nebezpečně. Proto musíme jet dodávkou. Přesto, už se Edovi chystá výroba nového cimbálu, který by přežil transport letadlem. Hodně teď řešíme materiál obalu, aby byl fakt "neprůstřelný". Příští týden máme schůzku s naším kamarádem Milanem Koláčkem, který je nejlepším českým jachtařem, a který si v začátcích závodní kariéry doma na dvoře postavil vlastní plachetnici, s níž pak vyhrával mezinárodní závody. Věříme, že jeho znalosti materiálů nám ve výrobě můžou hodně pomoct. A taky je to super šohaj!

Myslíte si, že moravský folklór dokáže oslovit za hranicemi?
JN: Myslíme si to od začátku existence Ponku.

MK: Zejména doufáme, že dokáže oslovit moravský postfolklor.

ET: Já si to nemyslím, jsem přesvědčen, že vyvážet naši hudbu ven je holý nesmysl. Pokoušel jsem se o tom své spoluhráče nejednou přesvědčit, ale marně (nechápou to). Takže uvidíme, kdo měl pravdu.

MK: Ty holt prostě vždycky musíš být v opozici, že?

Co vás čeká příští rok?
JN: Spousta věcí! Hned po novém roce chceme zalézt do studia a začít točit novou desku. Taky už se plánuje nový, zase o kus lepší videoklip, chystáme nějaké speciální koncerty, začínáme řešit festivalovou sezónu, atd. Doufám, že se nám příští rok podaří celé to naše snažení posunout zase na vyšší level.

ET: Já v to také doufám.

MK: Díky mojí perfektní karmě nás čeká překrásný rok!