pragueshorts_2015, průvan I.

Od čtvrtka do neděle se v Praze odehrál Prague Short Film Festival alias Festival krátkých filmů a my jsme tam byli každý den. Po reportu ze speciálního programu věnovanému Adamu Yauchovi z Beastie Boys tu máme dvojdílný průlet dalšími dny, letmou reflexi i ukázky filmů, které byste si neměli nechat ujít. Provede nás sehraná crew David + David aka Bratři v triku, David Čajčík a David Vo Tien.

ČAJ: Desátý ročník Festivalu krátkých filmů v Praze skončil. Cenu si odnesl rumunsko-moldavský snímek Sbírka vůní, který nás zas tolik neoslovil, ale zvláštní uznání poroty vybojoval Kámoš a Kanec kastrát, o nichž se dočtete níže. Hodnotit festival jako celek? Vlastně jsem jen chodil do kina víc než obyčejně, filmy byly kratší než obyčejně a díky povedené dramaturgii často i lepší než obyčejně. Neobyčejný festival...

VO: Běžně se na 55 krátkých filmů během čtyř dnů nedívám, ale běžně se netočí ani filmy o vepřových přešívkách. Nabídka, kterou jednotlivé bloky nabízely, byla pestrá, žánrově i tematicky. Od znovunalezených historických unikátů přes Beastie Boys, českou tvorbu, současnou světovou tvorbu až po jízdu Brutal Relax. A to není málo, natož samozřejmost. A i když je nemožné strefit se do vkusu diváka po celý festival, cenu černé barelínky od nás získal pouze jeden film, za znehodnocení Stevea Reicha.

Všechna bolest světa
VO: Seděl vedle mě pár, co si první tři filmy, předával jablko a chroustal. O řešení podobně nevhodného chování v kině se dočtete ve Full Moonu #46. Jak lhostejnost, bezmezné hulvátství a neochota může z obyčejného člověka udělat sociopata. Kdyby Incredible Hulk byla britská černá komedie s fatalistickým, možná spíš melancholickým nádechem. O Vánocích.

ČAJ: Citlivý, ale psychicky labilní hrdina typu Mannyho z Black Books si usmyslí, že pro záchranu nemocné rybky udělá všechno. Snímek stojí na dokonalém protnutí vánoční melancholie, existenciálního podtextu a chytrého britského humoru, který v Čechách velmi dobře funguje. Jeden z vrcholů festivalu.

Kanec kastrát
VO: Myslel jsem, že na zdánlivě bezděčné balancování mezi ambivalentními pocity a následné vyvolání disonance jsou mistři Japonci a Korejci, kanec mě přesvědčil o tom, že tomu tak nemusí být. Snímek schopný vyvolat otázky, na které se nabízí nejednoznačné odpovědi. To není málo. Sourozenci Äbeleovi jsou Kim Ki-duk na lotyšský způsob.

ČAJ: Film o zpívajícím eunuchovi a prasečích varlatech. To by byla (anti)reklama. Pokud jsem měl celý festival pocit, že všechny národy jsou tak či onak zvrácené nebo podivné, Lotyši vyhráli první cenu. Rezignuju na smysluplné hodnocení a jdu do kostela.

Strašidelný dům
ČAJ: Jedno křeslo v kuželu světla, jeden muž, který věří, že za patnáct minut hrůzy dostane svou odměnu. Žánr metahoror – je mi až trapné bát se, když experimentátor vysvětluje, jak je strach iracionální. Smůla. Skvělou hudbu složil Fernando Velasqués, děsmistr španělských hororů, pro jejichž fanoušky krátká intenzivní povinnost.

VO: Vyskakující diváci ze svých sedaček v mém okolí mě donutili k úvaze, jestli je se mnou všechno v pořádku. Na lekačky jsem moc vychillenej člověk, obecně vzato jsem od přehlídky Brutal Relax, vzhledem ke svým obskurním chutím, čekal větší zážitek. Strašidelný dům jako jeden z mála prošel mými fašistickými měřítky. Škoda jaksi ejaculatio praecox zakončené/nevyužité metaroviny, naopak dobré využití neviděného a práce s diváckým očekáváním.

Zebu
VO: Je to pár dní, co si herní vývojářky na twitteru stěžovaly na nízký výskyt tlustých protagonistek a zobrazování jejich sexuality, která je zesměšňována. Tenhle kraťas o řeznictví a nevěře by mohl být odpovědí. Každý film, který jde proti normované kráse, si zaslouží props. Takhle to zní suše, ale Zebu je srandovní, aniž by někoho zesměšňoval. Zní to pořád suše, co? Suchaři.

ČAJ: Chtěl jsem psát o naturalismu, ale nakonec mám z tohohle krvavého kraťasu spíš příjemný pocit. Nevěra nenevěra, fyzická přitažlivost kvete v každé formě a je sympatické, jak se s tím Zebu, i přes sweeneyovský, morbidně-absurdní punc vypořádává. I tohle zní suše, vlastně to teď vypadá, že se jedná o feministický artový snímek… A přitom ne.

Kámoš
ČAJ: Islandský milostný trojúhelník, vlastně jen dva staří kámoši, co rádi po ránu plavou, a ženská, co jim do toho připlave. Jeden musí z kola ven, na souš. Skvělé herecké výkony, severská chilly atmosféra a coloring, který mají všechny snímky z Islandu tak podobný, že je začínám podezřívat ze zachycování reality. Krásná země, krásný film.

Facka
VO: Beautiful Boxer z britského zapadákova. Nemá smysl snímky srovnávat, vzhledem k tématu se ale nabízí zmínit příběh zápasnice muay thai, herečky, modelky a také trans ženy jménem Parinya Charoenphol. Nejde ani tak o kontrast mezi maskulinním boxerem a klukem, co se “prostě cítí svobodně” nalíčený a oblečený v ženských šatech. Jako spíš o to, že život transgender lidí je zápasem. Na Facce se mi líbilo, jak se uměla poprat s problematikou ne pomocí košatých dialogů, ale především gesty a chováním postav, viz scéna na toaletách.

ČAJ: Neveselý film o vyrovnávání se s vlastní sexualitou a genderovým očekáváním okolí. Prostředí boxerského ringu podobným “úchylkám” opravdu nenahrává a hlavní protagonista se cítí podobně rozpolceně jako jeho obraz v puklém zrcadle. Scéna, kde se Connor v šatech odhodlaně vydává ulicí vstříc (ne)lidskému (ne)nepochopení, se do traileru celého festivalu nedostala náhodou. Ve filmu je navíc doprovázená drásavým kytarovým riffem a už kvůli ní stojí snímek za to.

Déšť
ČAJ: Jakou metaforu si pro film zvolíte, je čistě na vás, najde se jich víc. Na Sally Phillips celý den prší a ona u toho dělá roztomilé grimasy a vůbec… s tímhle nápadem nezajímavý snímek nenatočíte.

VO: Takhle - natočit alegorický film, ve kterém nad herečkou neustále prší, patrně nevyžaduje přílišnou kreativitu. Jenže otázka je, jak. Jakým způsobem. V tomhle případě velice milým a optimistickým. Děvčata, co se s každým deštěm vydají courat bosky po ulicích, najdou nový film svého života.

Ártún
ČAJ: Na Islandu mají dospívající kluci stejné problémy jako kdekoliv jinde. Chtěli by Sex, Drugs, Rock’n’Roll, ale zmůžou se jen na šmírování, kradené cigára a (zpola)vyholené hlavy. Punk je jinde, ale bitchez z Reykjavíku jim mají dát, po čem touží. Kouzlo není ani tak v rozuzlení, jako v ironickém úšklebku, který vás provází celý film. Protože podobně trapní jsme byli všichni.

VO: Tenhle kraťas šibalsky pomrkává na každého, kdo s pubertou objevil kromě holek především Sex Pistols a touhu být co nejvíc punk… ve třinácti letech. Óóó Rey-kjáá-vííík! Civilní, drzé, vtipné. A stejně jako metalový Málmhaus i Ártún může posloužit jako výchozí bod pro hlubší prozkoumání islandské hudby, která se neomezuje na provařená jména.

Havana
VO: Postapokalyptická vize okupované Havany, rok 2076. Zdevastované město, nebo spíš jeho ruiny, jako dystopické zátiší. Necita by řekl dechberoucí, nicméně vizuální jízda to je. Od rozbořených mrakodrapů, nad kterými neustále táhnou mraky, přes ropné plošiny na kraji města až po futurustickou vojenskou techniku. Dojem mi místy kazilo nepříliš podařené svícení a nesoudržnost filmu jako celku. Byla to náhoda, že vlajku okupantů zdobilo logo podobné znaku Google Drive? Ambientní plochy dokreslovaly obrazy dokonale.

ČAJ: V Havaně bych vychytal radioaktivní mouchy a udělal z ní celovečerní film. Obří potenciál hlavně ve vizuální části, ale i v uvěřitelném protiamerickém válečném rámci, se kterým má režisér Edouard Salier ostatně zkušenosti z videoklipu 30 Seconds to Mars. Fakt. Lehce zmatený střih v kombinaci se zmíněným noir-pro-noir efektem mi nedovolí dát víc než tři hvězdičky s povzdechem, že ten dechberoucí most na pevninu už neuvidím.

Já jsem Bob
ČAJ: Fanoušci Boomtown Rats? Boba Geldofa? Ten hraje sebe samého na soutěži imitátorů kdesi v anglickém zapadákově. Nabízí se domněnka, že hrát svou vlastní roli nemůže být nic těžkého, ale Bob hraje überBoba na jedničku, a ještě si střihne nejvíc zpruzenou verzi I Don’t Like Mondays všech dob. A vsadím se, že si to užívá.

pokračování příště