Dominika Danieliková | Články / Reporty | 18.11.2015
Keď sa povie Cafe Portal, vybavím si sklenené dvere na toaletách, cez ktoré je vidieť až na balkón plný ľudí. Od dnes to budem mať spojené s Jiřím Imlaufem, vodcom divokej ústeckej smečky Houpací koně, kapely, ktorá si vysnila Everest, no nevyliezla ešte ani na Milešovku. Svet hudby je plný nespravodlivosti. Hlavne v tých prípadoch, ak sa na scéne pohybujú tý s prvoplánovými textami, ktorí si nahrabú všetku slávu, a naopak tý, čo majú dobré texty, si z popularity neuzobnú ani kúsok. A to je prípad Houpacích koní. Jiří o sebe tvrdí, že sa vždy cítil ako Beatles, na ktoré neprišli ľudia. Dnes ale rozhodne nie. Pred Portalom síce nie je rada ako na Marka Lanegana, no malá kaviarenská miestnosť sa dokáže behom pár okamihov rýchlo naplniť k prasknutiu.
Kostrou večera boli vlastné básne z knihy Zlatý časy se končí. Názov skrýva svojráznu životnú výpoveď v podobe textov, ktoré Jiří pre svoju kapelu písal skoro dvadsať päť rokov. To, čo prichádza ihneď po tom, čo vezme do jednej ruky knihu a do druhej gitaru Takamine, sú dve hodiny plné nostalgie, ktoré si vedia udržať pozornosť. Vyvolajú pocit, že všetko naokolo je nepodstatné, donútia počúvať so zatajeným dychom a nenudia. Čo slovo, to pravda ohlodaná až na kosť. Celý večer má tú silu, že dokáže poslucháča v tiahnuť až k samotnému jadru Imlaufovej duše, a potom ho vycucnúť s pocitom, že je o čosi múdrejší, že si už niečo prežil. Básne strieda gitara, gitaru spomienky, spomienky glosy... A tak to ide celým večerom. Vidíme časy, keď kapela ešte len začínala a šťastne zamilovaná do Sonic Youth či Pixies jela na prílivovej vlne nezávislého rocku. Zásobuje nás spomienkami na ústeckú realitu, púšťa nás do seba samého...
Takmer jedna a pol hodinový koncert skončil rovnako rýchlo, ako začal. Diváci ani nemuseli žiadať o prídavok, bol im daný sám, a to rovno hneď dvakrát. To, čo sa dialo neskôr, svedčilo o kvalite textov Jiřího Imlaufa. Návštevníci Cafe Portal sa na speváka vrhli ako kobylky a jeho zásoba kníh sa po ich návšteve rovnala nule. Je asi jasné, že v kníhkupectvách nebudú po tejto zbierke regály prázdne, keď táto tvorba je príliš osobná a špecifická, ale pozornosť náročnejších si určite získa. Pre dnešný povrchný svet je to smutné a pravdivé.
Jiří Imlauf
13. 11. 2015, Cafe Portal, Uherské Hradiště
foto © Karolína Tomečková
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.