Dominika Danieliková | Články / Reporty | 18.11.2015
Keď sa povie Cafe Portal, vybavím si sklenené dvere na toaletách, cez ktoré je vidieť až na balkón plný ľudí. Od dnes to budem mať spojené s Jiřím Imlaufem, vodcom divokej ústeckej smečky Houpací koně, kapely, ktorá si vysnila Everest, no nevyliezla ešte ani na Milešovku. Svet hudby je plný nespravodlivosti. Hlavne v tých prípadoch, ak sa na scéne pohybujú tý s prvoplánovými textami, ktorí si nahrabú všetku slávu, a naopak tý, čo majú dobré texty, si z popularity neuzobnú ani kúsok. A to je prípad Houpacích koní. Jiří o sebe tvrdí, že sa vždy cítil ako Beatles, na ktoré neprišli ľudia. Dnes ale rozhodne nie. Pred Portalom síce nie je rada ako na Marka Lanegana, no malá kaviarenská miestnosť sa dokáže behom pár okamihov rýchlo naplniť k prasknutiu.
Kostrou večera boli vlastné básne z knihy Zlatý časy se končí. Názov skrýva svojráznu životnú výpoveď v podobe textov, ktoré Jiří pre svoju kapelu písal skoro dvadsať päť rokov. To, čo prichádza ihneď po tom, čo vezme do jednej ruky knihu a do druhej gitaru Takamine, sú dve hodiny plné nostalgie, ktoré si vedia udržať pozornosť. Vyvolajú pocit, že všetko naokolo je nepodstatné, donútia počúvať so zatajeným dychom a nenudia. Čo slovo, to pravda ohlodaná až na kosť. Celý večer má tú silu, že dokáže poslucháča v tiahnuť až k samotnému jadru Imlaufovej duše, a potom ho vycucnúť s pocitom, že je o čosi múdrejší, že si už niečo prežil. Básne strieda gitara, gitaru spomienky, spomienky glosy... A tak to ide celým večerom. Vidíme časy, keď kapela ešte len začínala a šťastne zamilovaná do Sonic Youth či Pixies jela na prílivovej vlne nezávislého rocku. Zásobuje nás spomienkami na ústeckú realitu, púšťa nás do seba samého...
Takmer jedna a pol hodinový koncert skončil rovnako rýchlo, ako začal. Diváci ani nemuseli žiadať o prídavok, bol im daný sám, a to rovno hneď dvakrát. To, čo sa dialo neskôr, svedčilo o kvalite textov Jiřího Imlaufa. Návštevníci Cafe Portal sa na speváka vrhli ako kobylky a jeho zásoba kníh sa po ich návšteve rovnala nule. Je asi jasné, že v kníhkupectvách nebudú po tejto zbierke regály prázdne, keď táto tvorba je príliš osobná a špecifická, ale pozornosť náročnejších si určite získa. Pre dnešný povrchný svet je to smutné a pravdivé.
Jiří Imlauf
13. 11. 2015, Cafe Portal, Uherské Hradiště
foto © Karolína Tomečková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.