Protože zítra nám nikdo neuvěří (Priessnitz a Houpací koně v Praze)

První prosinec v Praze. Dva výjimečné, po sobě následující pondělky. Akropole a Lucerna Music Bar, ještě ne tak tuhá zima. Napřed Beatles, děti a muži. Vyznání.

Priessnitz to mají dobře vymyšlené. Dlouho dopředu vyprodaný koncert v Paláci Akropolis nakonec rozněžnil i mě – člověka, co nemá srdce. Beztížné vystoupení to ale rozhodně nebylo, naopak. Ve vzduchu byla jednak cítit trocha nostalgické zatuchlosti, se kterou Priessnitz chtě nechtě musejí operovat, aby uspokojili své dlouholeté fanoušky, a také vidina konce jedné důležité kapely. Kapely, která byla – a to, myslím, není jinak odvážné tvrzení – určující minimálně pro jednu generaci posluchačů. Že se Priessnitz pro tuto generaci stali v podstatě univerzální modlou, považuji za jednu z nejkrásnějších náhod české hudební historie.

V roce 2016 vyšlo hned několik zásadních českých nahrávek, mezi nimi i Beztíže; dospělé a vyrovnané album, v něčem si ale přeci jen udržující odstup od usedlosti, pohodlnosti, obyčejnosti. Pocit souznění s motivy, o nichž Jaromír Švejdík zpívá, v kombinaci s okouzlením skvělými Kružíkovými melodiemi je tím, co mě na Priessnitz stále přitahuje. U poslední desky, potažmo jejího živého provedení, se to projevuje patrně nejintenzivněji. Smutky a šrámy, co s vámi někdo sdílí, s nimiž vám někdo pomůže – o tom to je.

Přesně rok po té, co mi Švejdík zahojil pár hlubokých ran, se střetáváme v jiném (už ne tak krásném) městě, v jiném kontextu, ale s vlastně docela podobným stavem věcí a mysli. Střetnutí to bylo, nutno říct, už ne tak klíčové, ale stále působivé, snové, lítací. Vzpomínka na Švejdíka se slzami na krajíčku, když celý sál sborově zpíval Malého chlapce, mi dává za pravdu. Před rokem jsem psala: „Takhle kapela nemůže skončit. Neskončí.“ Rozhodně jsem nelhala, zeptejte se kohokoli, kdo byl v Akropoli.

U Houpacích koní je leccos jinak. Předně se nespoléhají na hity ze svých kapelních začátků, což má své pragmatické, ale i osobní důvody, a dále, ačkoli jsou dnes na vrcholu, na ně myslí jen a pouze velká města. Jejich sdělení není tak univerzální, ne každý ho snese, a jejich dýchání pod hladinou má až příliš specifické konotace.

V každé druhé písničce skládají účty, pravda, v každé druhé písničce se řítí do tmy. Koncerty Houpacích koní i proto bývají velmi vyčerpávající. Emočně. Houpací koně pokládají správné otázky: Jsme to ještě my? Jsme to samý? Odpovědi jejich set nikdy nepřinese, ale lakonické konstatování, že „jsme sami“, které přichází jen o trochu později, přesně vyjadřuje můj pocit z Koní, když stojí živí přede mnou.

Deprese působí romantickým dojmem na toho, kdo je nemá. Léčit nemoci záměrným prohlubováním jejich symptomů není nejpopulárnější praxe, ale. Paliho je naděje a nádrž na týden. Víc ne.

Z frází o „krušnohorských Priessnitz“ se osypávám, jakkoli si obou kapel cením s podobnou vážností. Jistě, je to jen můj problém, což ostatně platí i o pocitu, že Koně tnou do těch nejbolestivějších míst. Pozor – stále vyznání, nikoli blaming. Hranice mezi radostí z Hélia nebo Houpacích koní (skladby) a snad až bezprecedentní úzkostí je nebezpečně tenká; každého ujištění, že „to“ ještě má smysl táhnout, si tak nesmírně považuji.

Jirka Imlauf už zase skáče přes kaluže a zpívá „půlka nad čtyřicet, půlka pod padesát“, Kuny je zlatej kluk, merch se prodává jako o život. Nechápejte mě špatně, Houpací koně v pondělí odehráli koncert roku, desetiletí, století, historie. Vše bylo perfektní. But I've seen things you people wouldn't believe. Horses on fire off the shoulder of Orion.