Vymítání nostalgie (podle Priessnitz)

Lokální patriotismus je u Priessnitz stále aktuální. Cílem jejich pondělního vystoupení v Akropoli bylo přispět prostřednictvím Nadace Via, oslavující tímto své dvacetiny, na projekt rekonstrukce památné budovy zvané Tančírna. Malebná secesní stavba v lůně Rychlebských hor se díky němu stává atraktivním turisticko-informačním centrem, seznamujícím návštěvníky s přírodou, kulturou i historií celého regionu. Stejného, s jakým je neodvolatelně svázaná i skupina Priessnitz.

Přestože šlo o benefici, mezi krátkým informačním blokem a neformálně pojatou tombolou proběhl standardní koncert. Tedy standardní formou, excelentní podáním. Vyprodaná Akropole zobala jesenickým z rukou od začátku, ovšem počínaje skvostně vygradovanou Ženou se atmosféra zvedla o další level a mimořádně vřelá už zůstala. A bylo celkem lhostejné, jak staré písně kapela zrovna valila. Loňské novinky publikum odměňovalo stejně nadšeně a znalo stejně dokonale jako prověřené hity, což názorně podtrhávalo výjimečné kvality alba Beztíže, které zaznělo bezmála kompletní.

Zastoupení předchozích desek se úměrně k jejich stáří postupně tenčilo, samozřejmě kromě kultovní Nebel, po níž skupina sáhla, tuším, čtyřikrát. Pro mě, jako fanouška odchovaného právě touto, ještě značně „gotickou“ nahrávkou, znamenal takto promíchaný repertoár docela zásadní zjištění: I když mají písně jako Dotkni se mě nebo Divoká a chladná (v pozdější verzi přejmenovaná na Jaro) své nezpochybnitelné kouzlo a neuvadající působivost, soudný pamětník by měl připustit, že tady velkou roli hraje nostalgie. Bezprostřední společnost novějších, o poznání zralejších songů především z posledních dvou alb, ji přesvědčivě vymítá a demonstruje, jak ohromný kus cesty urazili Priessnitz na poli songwritingu za těch pětadvacet let. Že odcházejí (pokud to tak skutečně je) na vrcholu, je dnes nad slunce jasné.

I s lupou by se těžko hledala nějaká negativa. To, že Jaromíru Švejdíkovi občas vypadl text nebo že kapela nezahrála tu či onu píseň (pár těch zásadních skutečně chybělo, přesto byl setlist jeden hit za druhým), za ně považovat nelze. Naopak vyzdvihnout si zaslouží křišťálově čistý zvuk a efektní projekce, spíše náladovým než doslovným způsobem dokreslující atmosféru písniček. Kytarové kooperace dua Kružík-Oravec byly poutavé jak v melancholických tišinách, tak v mocně se vzdouvajících zvukových vlnách, významné místo si v aranžích uchovává trubka klávesisty Lukáše Morávka a Švejdíkův zpěv je naživo jistější a dravější než na deskách. To, že dával často prostor chorálům z publika, nebyla známka únavy ani projev hvězdných manýr, prostě takový dárek věrným. S jejich, tedy naším výkonem se zdál být spokojen, což v opačném směru platí několikanásobně. Je čím dál zřejmější, že v Priessnitz ztrácíme opravdu velkou kapelu. Užívejme si ji, dokud je možnost.