Veronika Miksová | Články / Reporty | 09.09.2015
Život je nakonec vždycky milosrdnej. Když jedu skleslá z milé, manipulativní a xenofobní rodinné návštěvy (ne, nevylučuje se to), pošle mi do cesty trojici živých slonů, Červen v září a finsko-britské divočáky. Jo, děcka, v Kutné Hoře hned proti katedrále se usídlil zvěřinec cirkusu Humberto. A vy si zasloužíte definici math rocku, za trest, za to, že se ve dva dny sešlo několik kapel, které takhle škatulkujeme (Battles se nenechají). Abyste poznali, jak ploché a omezující tyhle kategorie jsou. Takžeee. A ne! Najděte si to sami.
Je neděle, jeden z prvních pravých podzimních večerů, skrze okna vlaku vidím šedomodré olověné mraky, které prosvěcuje oranžová nízká záře. Zapadá s vervou důchodce tlačícího se ve frontě na levné máslo. Na Pankráci severák, co jsem ho za ty tři roky ráda zapomněla. Melancholii odfoukne vítr a mě vtáhne útulný obývák Café Na půl cesty. Večer v režii Goldmine, dva kluci, dvě holky, co v Praze dělají koncerty kapelám, který mají rádi. Zkazky a zvukovka zní příslibem pořádného rachotu. Vstupné na Půlce jako obvykle - dobrovolné. Obchází se s kasičkou.
První to roztáčí Červen ze stáje Landmine Alert. Pavel a Štěpán, bicí a kytara. Nehrají dlouho, ale už si stihli získat pověst originální instrumentálky, která dokáže mj. bez přestávky odehrát osmdesát minut jako doprovod k němému Hitchcockovi (Příšerný host, LFŠ 2015, Film a živá hudba). Masy hluku střídají vyklidněné melodie a zhýčkaní tlumí řezání žlutými špunty do uší. Nemusíš chápat všechno. Složité rytmy, ty, které mě vždycky tak baví vydupávat. Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je hudba tělesná vášeň a už se ani nestydím. Náhlá změna jako mantra letošního podzimu. Seš v pokoji po babičce, v ruce pivo, dvojku, co chceš, teplé žluté světlo a podél sofa se žene stádo splašených koní, jeden z nich se u tebe zastaví a ty cítíš syrovou hlínu ze spárů kopyt a slyšíš tlukot jeho srdce, tak blízko a ty oči, ty oči. Takhle nějak to zní. Na bandcampu najdete zatím jen dva tracky: ID a Oktavín 3, ale i to “málo” vás donutí jít si je poslechnout naživo. “Pláče-li červen a neoschne žitko, v zajících, koroptvích budem mít řídko.“
Vdechneš smutky z pankrácké pláně, která se výškou budov snaží přehlušit zoufalství lidské existence a šílenou brutalitu dějin, která dnes a denně přelézá ploty pankrácké věznice. Naštěstí už hrajou NYOS (ex KHUDA, kteří předskakovali mj. Russian Circles, Caspian či Mono). Tom Brook si sehnal nového finského bubeníka, který cvičil zápěstí zjevně už v mateřském lůně. Tuomas Kainulainen je nezastavitelný a spolu s Brookem nás uvádí do pomyslné math rock/doomové nirvány. Smyslů zbavení, během Youth určitě. A vlastně celou dobu. I té chvilky, kterou obíhám kolem zatemněných oken, abych cvakla v leže fotku, je mi líto. Dostat se do rytmu ale není těžké, tak je uhrančivý. Je to zase trochu jiný příběh, už komplikovanější, hlubší, násilnější, temnější a zastřenější. Jako fotky coveru první desky od Jyri Kiuru. Katarze číhá na místech, kde bys ji nečekal. Na zarostlých neudržovaných březích Vltavy, tam, kudy nevedou žádná turistická značení, tam spočinete, tělo škubající se v rytmu výpadů Brookovy kytary, oči vypíchnuté Kainulainenovými paličkami. Amour mort(e).
NYOS (fin/uk) + Červen
6. 9. 2015, Café Na půl cesty, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.