Články / Reporty

Pyžamové úbory, rumunské šachy a odrostlý svátek (Madeiradig)

Pyžamové úbory, rumunské šachy a odrostlý svátek (Madeiradig)

Jarda Petřík | Články / Reporty | 20.12.2018

Návrat na portugalský ostrov po dvou letech. Únik z nastupující zimy do neodcházejícího jara, nebo spíš v letošním případě léta. Výpravy podél levád s dechberoucími výhledy během dne a večerně-noční hudební program. Opětovné shledání s Pascalem Savym, Airesem nebo Danielem W.J. Mackenziem aka Plurals. Čtyřdenní tábor pro odrostlé klubaře, kteří už dávají před stany přednost designovým hotelům a před kvantitou komornímu přístupu. „Welcome back, sir” aneb vítejte na patnáctém ročníku Madeiradig, gastrosonickém svátku v “Perle Atlantiku”. BOM DÍA!

Zaběhnutý scénář „tak trochu jiného” festivalu odehrávajícího se během čtyř dnů na přelomu listopadu a prosince na Madeiře čítal osm večerních koncertů v muzeu současného umění MUDAS v městečku Calheta a tři popůlnoční s následnými DJskými sety navrch ve venkovním prostoru hotelu Estalagem da Ponta do Sol. Bez diskuze nejexkluzivnějším (protože po Londýně druhým a na dlouhou dobu nejspíš také posledním) bylo společné vystoupení rodilé Madeiřanky Any da Silvy a japonské experimentátorky Phew, které letos vydaly společnou desku Island. Pohled na dvě dámy v letech sedící naproti sobě za stoly s modulátory a analogovými krabičkami, jak spoluvytvářejí poměrně nekompromisní experimentální zvukové prostory, jež navíc obě protínaly svými hlasy, byl podobně výjimečný jako pohled na korpulentní Baby Dee o den později. Ta svou, minimálně koncertní kariéru (již v podstatě odstartoval tehdy ještě Antony Hegarty přeposláním jejích nevydaných písní Davidu Tibetovi z Current 93) aktuálně uzavírá a chystá se do důchodu. Na Madeiradig odehrála koncert s tahací harmonikou, střídala skladby starší, z poslední desky i nové, nevydané, vtipnými průpovídkami glosovala jejich názvy i témata a jako přídavek vybrala jednu z nejaktuálnějších o kauze #MeToo.

Amnesia Scanner na Lunchmeatu vs AS na Unsoundu vs AS na Madeiradig. Show z velké části jak přes kopírák, které hrál nejvíc do karet prostor muzea MUDAS, protože sál na sezení a protože nejlepší odstínění jakéhokoliv dalšího zdroje světla. Bílé stroboskopy a epilepticky blikající rudá světla měla největší sílu na Madeiradig dost možná i díky pocitu “nemožnosti” útěku, který ještě znásoboval zážitek z nátlakového vizuálu, jakkoliv mě po hudební stránce tahle finská dvojice ani napotřetí nepřesvědčila o tom, že je její overhype zasloužený. Titul zvukových pekelníků letošního ročníku byl v podstatě známý dopředu. Damien Dubrovnik nezklamali a zle naložili ve stejném prostoru v závěrečném večeru. Čas od času zrytmizovaný a vazbený industriální noise příjemně osvěžoval chrčivým řevem Loke Rahbek, ale společně s Christianem Stadsgaardem ukázali i své vlídnější, ambientní tváře, jakkoliv i na nich se to sonickými jizvami jen hemžilo.

O osobní vrcholy se postarali dva kanadští rodáci a zástupci labelu Constellation zároveň, Jessica Moss a Eric Chenaux. Houslistka a zpěvačka z Montrealu vsadila na letošní silné album Entanglement včetně více jak dvacetiminutového opusu Particles, jemuž předcházel úvod o fraktálech. Ty skromná a sympatická Jessica Moss přiblížila publiku laicky a zároveň neskutečně emotivně, což ostatně platilo o všech mluvených úvodech k jednotlivým kompozicím. „Ale nebudete tleskat po všem, co řeknu, že ne?” reagovala překvapeně na nadšené odezvy z publika. Jakkoliv i skladbami, ve kterých zní jen samotné housle, ovládla hravě celý prostor sálu, právě až závěrečný epos, ve kterém došlo i na experimenty s vokálem, byl koncertním vrcholem se vším všudy.

K publiku mezi skladbami promlouval i Eric Chenaux, který ale vsadil na vtipnější notu a jeho monology byly podobně originální, jako „písničkářský” rukopis a falzetový zpěv. I aktuálně v Paříži usídlený rodilý Toronťan vsadil hlavně na letošní desku, včetně výtečného zavíráku Wild Moon. Bylo skvělé zjistit, že nezaměnitelný styl hraní na kytaru a její smyčkování i efektování do „kvákadlového” zvuku, stejně jako atypické frázování a hrátky se změnou tempa nejsou jen výsledkem postupné práce ve studiu, ale že je Eric Chenaux schopný zvládat vše i naživo v reálném čase. Skladby nic netratí ze svých originálních verzí, naopak ještě díky „tady a teď” získávají na síle.

Letošní Madeiradig ale nebyl jen o pozitivních zážitcích a podařených koncertech. Mladičká ruská producenta/zpěvačka Kedr Livanskiy ještě musí hodně zapracovat na pódiovém projevu a technických skillz, jestli ovšem její nervozita a přešlapy nejsou součástí poloamatérsky působící show. Do které by v tom případě geniálně zapadal i její přítel, který co minutu s veledůležitým pohledem odbíhal za zvukařem k mixpultu (jeho bohorovnému klidu a otcovské trpělivosti budiž vzdán hold), aby byl výsledný zvuk v každé minutě jiný a přesto stále dokonalý.

O koncertní bizár roku se pak naprosto bezkonkurenčně postaralo rumunské seskupení dvou hudebníků a jejich dvou obskurních tanečnic Karpov Not Kasparov. Už kombinace bicí versus klávesy a zpěv dávala tušit ojedinělý zážitek, ale co tihle Rumuni předvedli v praxi (kterou jim z velké části německé publikum baštilo, až zůstával rozum stát), přesáhlo veškeré představy o světelné roky. Asi nejpřesněji by popis jejich tvorby zněl jako zábavová syntezátorová hitšaráda s pop-folklorními odkazy, která vás svou nakažlivou jednoduchostí nakonec stejně dostane do kolen, ať už to znamená cokoliv. Inu, vkus hlavního organizátora Michaela Rosena je vpravdě eklektický a to s sebou přináší koncertní překvapení na obou stranách spektra.

PS.: Jestliže jsem před dvěma roky psal, že na MadeiraDig o hipstera nezavadíte, s letošní edicí to přestalo platit. Pyžamové úbory i tlustostěnné obroučky dědečkovských brýlí silně připomínající návštěvníky Creepy Teepee už se tentokrát promenádovaly i zde. Uvidíme, co to do budoucna udělá se zatím stále ještě víceméně hipster unfriendly programem.

Info

Madeiradig
30. 11.–3. 12. 2018 MUDAS / Estalagem da Ponta do Sol, Madeira, Portugalsko

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace