Rapové bestie v nejlepší formě – Clockwork Indigo

Fakt, že se hudební trendy vrací v dvacetiletých cyklech, dnes nikoho nepřekvapí. Jedním z nejčerstvějších dokladů je renesance syrového newyorského boombapu, který táhne mladá generace hnaná nejen nostalgií, ale také hladem a opozicí vůči dočasné převaze tanečního zvuku z jihu Spojených států. A na to slyší i fanoušci, kteří kolem hnutí Beast Coast, reprezentovaného kromě crew Pro Era právě The Underachievers a Flatbush Zombies, vytvořili za oceánem početnou základnu. O to více pak potěší, když aktuální jména během světové tour navštíví i Prahu. Obzvlášť v případě, když je jejich poznávacím znamením energie tak syrová, že i vitariáni se před ní zamykají na záchodě. Očekávání byla vysoká.

V sobotu byl přesně ten večer, kdy bylo lepší nechat předpoklady doma. Stejně jako ten, že kvůli brzkému začátku bude většina návštěvníků jen zaraženě usrkávat pivo. Blbost. Stačilo, aby koncertní DJ The Underachievers začal se selekcí a ruce půlky sálu letěly ke stropu bez ohledu na to, že venku bylo ještě světlo. Už tak vysokou teplotu ještě zvedl, když kromě hypeování do mikrofonu vylezl na stůl s technikou a rozdmýchával oheň s patřičným rozhledem. Nečekalo se dlouho a v celé kráse se ukázalo i duo The Underachievers. Až po chvíli jsem si uvědomil, jak geneticky blízko mají například k Heltah Skeltah, nestorům drogami zahuštěného newyorského podzemí. A především AK s pohyby a výrazem, kterému dominoval pohled neustále upřený kamsi do prázdna vlastního svědomí, několikrát připomněl Rockness Monstu. Issa Gold vypadal o něco přítomněji, ale při vzájemném doplňování a křížení flow působili oba stejně jistě. Přesto bylo hlavně ze začátku znát, že kapela i fanoušci ví, že jsou teprve na startu dvouhodinového maratónu s názvem Clockwork Indigo a emoce i potenciální eskapády zůstávaly v mezích nerozjívených standardů. A to bylo dobře, jelikož menu bylo vydatné.

Co se nahrávek týče, mám o něco blíže k The Underachivers, ale už několik prvních minut ukázalo, že naživo budou mít Flatbush Zombies tentokrát navrch. Nejprve se nad prvními řadami objevil Zombie Juice, od pohledu divný týpek s teroristickým vousem a trikem, které mělo na hrudi Charlese Mansona a na zádech jmenovce Marilyna. Po divadelně-psychotropním entrée a několika minutách, kdy se přede mnou začalo ozývat útěšné „... neboj, ty ostatní přijdou taky“, uvedl na stage zbylé dva parťáky. A já musel s překvapením konstatovat, že z internetu jsem si o téhle trojici nedokázal zjednat adekvátní obrázek.

Obzvlášť Meechy Darko ve videích nepůsobí ani ze setiny tak ďábelsky jako při prvním kontaktu se stagí. Zlaté grillz na předních zubech horního patra, místo hlasu smrtelný chraplák a oči plné animální zuřivosti, kterou nelze uspokojivě popsat (těším se na fotky). Začalo se zostra a první záchvěvy inferna přinesla už hitovka Palm Trees. Pokračovalo se ve vysokém tempu a Meechy Darko se ukazoval jako strhující showman, kterého peklo vyvrhlo na zem z obav před sebezničením. Zombie Juice měl zase blíže k Alence na LSD a Erick Arc Elliot bez přestání skákal. Několikrát nasadili nezvyklý prvek, když se všichni kromě jednoho otočili zády k divákům a v efektním nástupu se ve správný moment přidali. Zhruba v půlce show si Darko a Elliot sundali trika a ukázali svalnaté a u Darka i potetované tělo. Jestliže jsem si předtím myslel, že bych tuhle partičku v noci potkat nechtěl, po téhle zkušenosti bych jí možná nechtěl potkat ani ve dne. Vrchol večera přišel s hitovkami Bliss a Death, kdy se pod taktovkou zombieovského trojhlasu Roxy otřásala v základech a nejen v prvních řadách se vařila krev. Výzva hlavních aktérů, že chtějí v sále vidět alespoň dva mosh pity, byla vyslyšena a během celé show se některému z dočasných ostrůvků nadšené retardace nevyhnul nikdo. Celý večer byl navíc jako stvořený pro efektní stage dive. Nakonec přišel kousek, který má k prostému stage divu stejně daleko jako označení milá paní k pražské primátorce. Meechy Darko si nejprve zjednal prostor před stagí, z něhož se poté ztratil, aby zhruba za půl minuty vyděsil, když bez varování proběhl zadními řadami, aby se znenadání zjevil na kraji balkónu. Bez zbytečných průtahů se postavil na kraj a s ježíšovsky rozpřaženýma rukama po zádech z několika metrů padl přímo doprostřed namačkaného davu. Hell as fuck.

Tady by show mohla skončit, v plánu ale bylo ještě společné vystoupení obou kolektivů. To už po předchozím působilo jako vydatný přídavek, který ještě jednou rozžhavil do běla. Praha byla poslední zastávkou na měsíční tour a obě, podle jména značně neperspektivní kapely, se ani v nejmenším nešetřily a do otveřených zlomenin pódiové bestiality sypaly další kila soli. Na závěr zlehka oslavili konec tour, do davu kromě obligátních lahví s vodou rozházeli i několik párů tenisek a z publika posbírali pro vlastní potřebu všechny jointy. Nechci znít pateticky, ale i po půlhodině na baru se mi neustále vracela otázka: „Co sem to, kurva, viděl?“ Husí kůži jsem měl ještě druhý den.