Robin Wattie (Big Brave): Mám strach z hodně věcí

Do lesa se zavolá: Big Brave! A z něj se ozve: Nezkrotná bouře rezonujících kytar a intenzivního ženského vokálu z kanadského Montrealu! Vydávají u Southern Lord a jejich kombinace slowcore a sludge je natolik nátlaková, že jsme ještě zavolali za moře pro pár dalších vodítek. Spojily jsme se s Robin Wattie u příležitosti jejich evropského tour a vydání čtvrté desky A Gaze Among Them. Už od prvních slov z ní bylo znát nadšení a radost z toho, co ji obklopuje a co tvoří. Zpěvačka a kytaristka, která nepotřebuje poučovat a která se nenechá stáhnout na dno chmurných myšlenek.

O vaší hudbě se mluví jako o experimentálním rocku, doomu, postmetalu… jak bys ji popsala ty?
Spousta lidí by nás tak zaškatulkovala. Každopádně my jsme nikdy necítili, že bychom do nějakého z těchto žánrů přesně zapadali, přestože naše hudba zní jako doom nebo postrock. Jsme spíš experimentální směs heavy minimalistického rocku, hrajeme nahlas, je to dost katarzní hudba…

Obal posledního alba docela přesně vystihuje jeho atmosféru. Gaze Among Them jako by zářilo…
Snažili jsme se do alba dostat opravdu vše, tudíž ono „záření” je správné slovo. Postoupili jsme na další stupeň naší tvorby a přístupu k hudbě obecně. A tento posun jsem se pokusila vyjádřit i pomocí obrazu.

Jaký je největší rozdíl mezi vaší minulostí a současností?
Album Ardor bylo hodně založeno na Matově (Mathieu Ball, kytarista Big Brave, pozn. a.) práci, vzal si jej celé na starost. To poslední jsme naopak tvořili společně, a to během čtyř měsíců. Na Ardor jsme dělali několik let. Teď jsme všechno dělali od píky, před nahráváním jsme měli hotovou jen jednu píseň a zbytek ladili ve studiu. Snažili jsme se ale udržet stejný minimalistický a repetitivní koncept.

Studovala jsi zpěv?
Nikdy jsem nebrala žádné hodiny, zpívala jsem si sama doma do hudby, kterou jsem poslouchala. Nezpívala jsem ani v žádné v kapele. S tím jsem začala až v době, kdy mě Mat začal učit hrát na kytaru. Bydleli jsme spolu a hráli spolu. Myslím, že i proto používám svůj hlas podobně, jako když hraju na kytaru, snažím se o jednoduchost.

reportáž z loňského koncertu Big Brave v Praze najdete tady

Jaké jsou tvé oblíbené zpěvačky?
Těch je spousta… Nejdéle ale poslouchám bluegrassovou Gillian Welch, zbožňuju její hlas. Je smutné, jak je nedoceněná. Pak je tady Wendy Rene, soulová zpěvačka s fenomenálním hlasem. Nikdy nevydala celé album, jsou od ní známy jen singly, které dalo dohromady vydavatelství The Light in The Attic coby reissue. Všechny nahrávky zní jako demo, zvuk je syrový a je z toho znát, že během nahrávání hodně experimentovala. Její intonace, čistota a krása hlasu je pro mě velmi inspirativní. Je ale tolik skvělých zpěvaček, mám ráda Grouper a její práci s hlasem. Nebo třeba countryové zpěvačky jako jsou Loretta Lynn nebo Dolly Parton. Tirzah…

Slyšela jsem, že Big Brave byl zpočátku folkový project. Jak se udála transformace v experimentální doomovou kapelu?
Velice jednoduše, hrála jsem na akustickou kytaru a Mat mi na ni omylem šlápnul a zlomil ji. Měla jsem jen tu jednu kytaru, což byl důvod, proč jsem pak sáhla po elektrice. To jsem chtěla vždycky.

Ráda bych se zeptala na spolupráci s Godspeed You Black Emperor!, Efrimem Manuelem Menuckem…
S GYBE! jsme měli obrovské štěstí. Afrim měl mít tou dobou koncert se Silver Mt. Zion v Montrealu. Když jsme zjistili, že k sobě hledají support, poslali jsme jim prostě email a zeptali se, jestli bychom jim nemohli předskakovat. A oni řekli ano. A byl to hlavně Afrim, kdo nám tuto příležitost dal. Stali se z nás přátelé, i proto jsme ho oslovili s tím, jestli by nechtěl nahrát naše album, a on nabídku přijal. Je opravdu zajímavé sledovat, kdo Afrim je. Opravdový hudebník, ztělesnění hudby. Nepotřebuje nijak navádět, vždy si zvolí vlastní cestu, nikdy jsme ho při nahrávání nikam nesměrovali. Bylo tak krásné, když poprvé hrál v jedné z našich písní, dostal ji na úplně jinou úroveň.

Možná to bude znít jako klišé, ale jak bys reagovala na výrok, že se k ženám-hudebnicím přistupuje jinak. Je na ně vyvíjen větší tlak, mám pocit, že se toho od nich víc očekává…
Zjistila jsem, že být ženou v téhle branži, a o to víc v její tvrdší odnoži, není jednoduché, dokáže to člověka izolovat od ostatních. Muži ke mě přitupují jinak. Mají potřebu mi se vším pomáhat, radit mi a něco mi doporučovat. Třeba když mi říkali, že na to, co chci hrát, používám špatnou kytaru. Naserte si, vůbec nemůžete vědět, co chci dělat. Necítím, že bych měla dostatek prostoru… Tohle rozebírám v jednom mém textu z posledního alba, který se jmenuje Muted Shifting of Space. Pojednává o tom, jaké to je být ženou v hudebním prostředí. Když jsem na tour obklopena muži a nehraje roli, jak blízcí mi jsou, uvědomuju si, jak je pro mě tohle prostředí cizí, jak není určeno pro mé tělo, pro lidi jako jsem já…

Z čeho máš strach?
Často se bojím lidí, které jsem ještě nepotkala, které třeba potkám na tour, které ještě neznám… Mám strach z hodně věcí. Neber mě špatně, mám radost z toho, že jsme vydali novou desku, jenže pořád ve mě převládá strach z lidí a z toho, čeho všeho jsou schopni. Uvědomuju si, že jsou schopni konat i dobro, ale udržet si tuto myšlenku, kupříkladu když víte, že je americkým prezidentem Donald Trump, je opravdu těžké.

Někdy je složité udržet se na pozitivní vlně…
To si uvědomuju, v podstatě jsem ale pozitivní člověk. Přestože jsem ráda, že vůbec zaplatím nájem, svůj život miluju. Jsem vděčná za přátele a za to, jak bohatý můj život je.