Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 07.07.2014
Závěrečné festivalové dny bývají kruté, probdělé noci a polní podmínky si vybírají svou daň - stanové městečko tradičně připomíná kulisy post-apokalyptického filmu a návštěvníci se změní v oživlé mrtvoly, zoufale toužící po oáze stínu. Nelehkého úkolu probrat ospalé publikum se chopili slovenští Walter Schnitzelsson - energický rock’n’roll střídaly uhlazené, ale o to chytlavější popěvky, které přihlížející postupně přiváděly do varu. Body navíc si vysloužili také za vtipnou a bezprostřední komunikaci. Nehudební zpestření nabídl bohatý doprovodný program, za pozornost stála filmová přehlídka v jednom z hangárů, improvizované koupaliště přímo v areálu nebo skateboardová exhibice na vertikální rampě.
Angličani The Feud od začátku působili jako doma a není divu, když u nás už odehráli řadu koncertů. Kytarovku britského střihu naředili chytlavými elektronickými podmazy a úspěch byl zaručen. Vlnu retra, která se táhla celým sobotním programem, odstartovali Blue Effect s rozhlasovým big bandem Gustava Broma. O chvíli později na ně navázali náctiletí delikventi The Strypes, kteří se vrátili zpátky ke kořenům rockové hudby a nabídli poctivý šedesátkový revival se vším všudy – prim hrála vypilovaná image, floutkovská arogance a archaická kytarová sóla. Otázkou zůstává, nakolik své vystoupení brali skutečně vážně, ovšem zábavná show vyzněla v dnešní době posedlé aktuálními trendy jako malé zjevení, škola ro(c)ku v praxi.
Hlavním tahákem sobotního programu se dle očekávání stalo megalomanské vystoupení Lucie, která se po vyprodaném comebackovém turné minimálně na další dva roky opět odmlčí. Předsudky stranou, Lucie patří k tomu nejlepšímu, co tuzemský hlavní proud po roce 1989 vyprodukoval - přímočarý pop-rock se všemi plusy i minusy, jako jsou podbízivost, prázdné veršotepectví nebo velká gesta. Lucie na Rock for People od začátku rezignovala na moment překvapení a držela se osvědčeného scénáře, což patnáctitisícový dav fanoušků více než kvitoval. Sborový zpěv prakticky nebral konce, ať už se kapela vytasila s hymnou Amerika nebo zapadlým singlem ze začátku kariéry. Propracovaná pódiová show včetně pyrotechnických efektů snesla srovnání se zahraničními hvězdami a čtveřice Koller, Kodym, P.B.CH. a Dvořák podala profesionální výkon, přestože o týmovém duchu nemohla být ani řeč - dění na scéně připomínalo spíše souboj o světla reflektorů a hranice sebeparodie byla místy povážlivě blízko. Dvouhodinová délka setu byla poslední festivalový den na část návštěvníků příliš, přitom by neškodil kritičtější přístup k vlastní tvorbě a vyřazení dnes už pouze úsměvných skladeb Trumpety, Zkamenělý dítě nebo Kengi. O poznání minimalističtější zážitek slibovala na talentové Zoot Stage dvoučlenná dívčí formace Deap Vally, která se zhlédla v těžkotonážních riffech Led Zeppelin a Black Sabbath. Poté se už rozhostila tradiční festivalová diskotéka, kdy se reprodukovaná hudba ozývala na každém rohu.
Oslava dvacátých narozenin Rock for People proběhla hladce, bez nejmenšího zaváhání. Pořadatelé naplno zužitkovali nasbírané zkušenosti, absenci velkých jmen vynahrazovaly mladé hudební objevy a počasí i přes nepříznivou předpověď vyšlo na jedničku, jedinou kaňkou tak byla nižší návštěvnost než obvykle.
Rock for People
5.7. 2014, Festivalpark, Hradec Králové
foto © Nikola Hrušáková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.